Článek
Pryč jsou časy kramářských písních, ale zlé činy se znovu opakují. Pojďme se dnes ohlédnout za vyvražděnými svatbami.
Svatba, to ještě není výhra! Můžete si špatně vybrat! Může se cokoliv přihodit. Některé svatby byly proklety a zkameněly. To se mělo přihodit u Louky, u Bukova i Malhostovic. Jiné svatby byly vyvražděny. Ve Velkém Meziříčí se zachovala verze, že na kraji města byla pobita svatba z Petrávče. Něco podobného se mělo stát i u Kadolce. Pan Kobylka mě kdysi dovedl ke kameni se sedmi vyrytými křížky a povídal: „Ta svatba byla přepadena tady v tomto lese, když jela z Kadolce do kostela v Ronově. Má sedm křížků, protože těch mrtvých svatebčanů bylo dohromady sedm.“ V tomto případě ale nemělo jít o čin zhrzeného nápadníka, jednalo prý se o obyčejnou loupežnou vraždu.
Tyto kříže u Nedvědice byly jen filmovou kulisou.
Zajímavým místem je Červený mlýn na řece Sázavě. Nejlépe vás tam přivede cyklostezka z Nížkova nebo z Nových Dvorů. Ještě blíže to máte z železniční zastávky Nížkov. V 18. století tyto komunikační vymoženosti neměli, vedla tu jen obyčejná vozová cesta. Právě po ní ujížděla v roce 1774 rozesmátá svatba. Nevěsta byla velice pěkná, však byl o ni mezi mládenci zájem. Zvláště mlynářův syn Jan o ni léta usiloval! Ale neuspěl, vybrala si Jiřího. Ten si ji teď spokojeně odvážel z nížkovského kostela a celou cestu nepouštěl její ruku. Slunce zrovna vykukovalo z mraků, snad prozáří jejich společný život, posvítí jim na cestu. Nebude těžké po ní jít, když se mají tolik rádi…
Prrr! Nad cestou se mihl stín. Mlynářův Jan! Tolik ji miloval… Nikdy se nesmíří s tou ztrátou! V ruce drží zbraň a svatba se blíží. Cesta u Červeného mlýna se tam zvedá do srázu a po boku svatebčanů zela dobře dvacetimetrová příkrá stráň k vodě. Téměř kolmá! Jan svírá zbraň a váhá. Má je zastřelit? Koho? Zrádnou dívku? Nebo jenom Jiřího? Ani to nedokáže, nikdy po živé duši nevystřelil. Do vyjetých kolejí nalehla mračna svými stíny. Už se nesvítí novomanželům na cestu. Jan ze zoufalství zvedá zbraň a střílí aspoň do vzduchu…
Koně uskakují jak uštknutí, kočí je na kozlíku zbytečný, kočár se řítí i se svatebčany a spřežením po prudkém svahu dolů do koryta Sázavy. Praskot končí ránou a žbluňknutím, pak je ticho. Dlouhé a trvalé. Jen jeden z koní naposledy smutně zařičí. Nevěsta se nehýbá, její věneček odnáší dravý proud. Ani ženich se nepohne. Všichni svatebčané z kočáru vypustili duši. Jan se vrací k mlýnu s hlavou plnou černých mračen. Nikdy už šťastný nebude.
Kresby kamenů u Kadolce a Červeného mlýna.
Na místě neštěstí, asi tři sta metrů od Červeného mlýna, byl nad cestou postaven kámen s vyobrazením kříže a letopočtem 1774. Když mě tam přivedl pan Jan Mokrý z Nížkova, už dávno kámen na svém místě nebyl. Hleděli jsme z prudkého srázu na splav pod námi. Odbočuje tam náhon k mlýnu, voda temně hučí a o svatebním neštěstí už ví málokdo. Šli jsme dále po lesní cestě od mlýna a po 400 metrech od místa činu jsme kámen našli. Má jej tam posazený na svém pozemku chatař.
V Kamenici na Jihlavsku připomíná deska s křížem také místo, kde sjela svatba do řeky a svatebčané utonuli. U Olešnice ve východních Čechách bylo pozabíjeno devět svatebčanů a pověst o činu zaznamenala Božena Němcová. Úplně stejně dopadla v roce 1540 svatba u Velké Bíteše. V hlubokých lesích jihovýchodně od města stává od nepaměti v zátočině cesty devět dřevěných křížů. Kousek od nich dneska vede dálnice a název Devět křížů převzal nedaleký motorest. Samotné kříže připomínají tragickou událost.
Ve zdejších lesích onemocněl cizí obchodník, zůstal bezvládně ležet a už myslel, že v pustině zahyne. Měl však štěstí, našla ho dcera zdejšího sedláka, jež v lese sbírala maliny a borůvky. Když nebohého uviděla, přivolala křikem myslivce a společně pak dopravili neznámého k dívce domů. Tam o něj příkladně pečovala a obchodník se brzy uzdravil.
„Jednou se vrátím a vezmu si tě za ženu,“ sliboval cizinec při svém odjezdu.
Což o to, děvčeti se také líbil, jenže plynul čas a obchodník se stále neozýval. Nakonec si tedy našla chlapce ze sousední dědiny. Cizinec se však přece jenom vrátil. V době, kdy už ho nikdo nečekal! Buší na vrata, ale statek je prázdný. Obrátil se tedy o radu k sousedům.
„Odjeli do Bíteše, kde vdávají dceru,“ uslyšel obchodník. Celý zesinal a musel se posadit, jak ho ta novina sebrala. Jen se vzpamatoval, naplnila jeho srdce nenávist. Tohle jí nedaruje! Vyhledal myslivce, jenž ho kdysi pomáhal zachránit a podělil se s ním o svůj děsný plán. A přesvědčil ho k spolupráci. Společně si na odlehlém místě počíhali na se svatební průvod a při pohledu na šťastnou nevěstu v náručí ženichově, cizinec vyrazil: „Zhyň, když jsi mě zradila!“
Kostel ve Velké Bíteši, svatebčané odtud vyjeli vstříc záhubě.
Bodl dívku do prsou a ihned zaútočil na ženicha. To už se přidal i myslivec, takže v okamžiku tu leželo v krvi sedm svatebčanů. Myslivcovi se za to dočkalo odměny, jaké by se nenadál. Obchodník ho také zabil, a nakonec obrátil zbraň proti sobě. Koně doběhli samotní domů s prázdnou bryčkou. Když pak vesničané hledali svatebčany, nalezli jen devět mrtvol. Na místě tragédie vztyčili devět velkých dřevěných křížů. O ty pak pečoval rajhradský klášter a měnil je vždy po necelých šedesáti letech. Najdete je tam dodnes, místo zlého činu se po staletí nazývá Devět křížů.
A přátelé, ty příběhy jsou pravdivé!
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman a Wikimedia commons – volné dílo.
Kámen na místě vyvražděné svatby u Kadolce.
