Ludvík Svoboda trochu jinak

LUDVÍK SVOBODA TROCHU JINAK

Ludvík Svoboda byl statečným vojákem za obou světových válek. V té první vynesl zraněného kamaráda na zádech z prudké přestřelky, v té druhé dovedl vojsko z Buzuluku až do Prahy. Ale tím pomalu jeho pozitivní role končí…

V roce 1942 se začala v Buzuluku formovat jednotka čs. armády pod vedením Heliodora Píky. Ten dokázal z gulagů vyprostit tisíce zajatců, kteří sem dorazili na jaře 1942. Píka si tím kupodivu znepřátelil komunisty. Společně s Ludvíkem Svobodou nejdříve čelil tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky. Brzy se však dostal se Svobodou do sporů. Z Londýna byl vyslán plk. Jan Kratochvíl jako velitel 1. čs. samostatné brigády. Ten nakonec stanul ve vedení všech čs. jednotek, velitelem brigády se stal Svoboda, povýšený na plukovníka. A okamžitě šel komunistům na ruku.

Píka byl později komunisty zatčen a popraven. Žádost o milost nedoporučil právě tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda, kdysi Píkův kamarád! Dokument otiskl např. R. Váhala v knize Smrt generála. Přitom Svoboda Píku velmi dobře znal, věděl, že je schopným velitelem a charakterním chlapem. Tím však nebyl právě generál Svoboda, který se podle generálmajora v. v. Rudolfa Pernického dopustil vlastizrady už 25. února 1948. Ujišťoval totiž Beneše, ale odpoledne se už objímal s Gottwaldem. Svobodovi zřejmě Píkova poprava docela vyhovovala, protože právě Píka s Přikrylem o něm věděli, že byl nejpozději od roku 1943 ve službách NKVD. I smutný osud generálů Janouška, Kutlvašra a dalších byl Svobodovi zcela lhostejný, zachoval se k nim zcela nekolegiálně. Odvahu ztratil a stal se lokajem Moskvy.

Právě spolupráce s NKVD a nejdříve tajné, pak veřejné členství v KSČ vedly k tomu, že se ze Svobody stala poslušná politická loutka. Kdyby se v únoru 1948 připojil k demisi ministrů, ztratila by Gottwaldova vláda nadpoloviční většinu, padla by a byla pak nahrazena novou. Neudělal to! „Armáda jde s lidem a kdokoliv narušuje jednotu národa, je nebezpečím a musí být odstraněn,“ ujišťoval Svoboda Beneše. Jeho slova lze vyložit oběma směry a jejich pravý smysl se ukáže odpoledne 25. 2. 1948, kdy Svoboda vběhne do náručí Gottwalda.

František Bím popisoval rozhovor Beneše s generály Svobodou a Bočkem dopoledne 25. února v rezidenci v Sezimově Ústí. Zeptal se jich, na které straně stojí.

„Na straně lidu!“ odvětil Svoboda.

„Jako pan ministr,“ měl přitakat náčelník generálního štábu Boček.

Když se jej zeptal generál Píka, proč oba nedegradoval, měl mu Beneš odvětit: „Nekomplikujte mi situaci.“

Ludvík Svoboda se tak velkou měrou přičinil o úspěch komunistického převratu. Poté už musel straně jenom sloužit a ještě jako ministr obrany se jen díval, jak jsou zavíráni mnozí jeho spolubojovníci z Východu, ale i letci z RAF, další odbojáři, dokonce i členové České národní rady. Nikdy se nikoho nezastal a mlčky sledoval i popravy některých svých podřízených v čele s pplk. Skokanem. Podobně jen přihlížel, jak jsou zavírání přátelé, kteří za války ukrývali členy Svobodovy rodiny. Přitom básníku Zahradníčkovi osobně podepsal uznání za péči a podporu své rodiny za války ještě 26. 1. 1948. Je dobře známo, jak Zahradníček, ale i básník Dokulil a další skončili…

A jak si vedl ve funkci prezidenta? Obrodný proces krátce po jeho zvolení skončil a došlo k okupaci. Svoboda odletěl 23. 8. 1968 do Moskvy, kam byla řada našich politiků unesena. Ludvík Svoboda se nechal na letišti od Brežněva jidášsky zulíbat a v otevřeném voze odjel do Kremlu jednat. Společně s Husákem donutil ostatní podepsat ponižující Moskevský protokol. Na jeho přání nakonec všichni s výjimkou Kriegla protokol o pobytu sovětských vojsk v Československu podepíší.

Protože byl protokol tajný, je po návratu delegace 27. srpna zveřejněno rozhlasem ve 14:35 jenom nic neříkající komuniké, plné frází typu: „Rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství.“ První projev měl v rozhlase ve 14:50 právě Svoboda. Mluvil o své povinnosti, o politické realitě, o vlasti pracujícího lidu. Projev lze nazvat háchovštinou, a také proto vyvolal nesouhlasné reakce lidu. Jako druhý vystoupil kolem půl šesté vzlykající Dubček. Hovořil i o nedůvěře a pochybnostech o moskevských jednáních, které se šíří po projevu prezidenta.

Orgány, organizace i občané jsou obsahem šokováni a zasílají protestní rezoluce. A to nevědí, že XIV. sjezd prohlásili naši představitelé v přísně tajném Moskevském protokolu za neplatný, zavázali se upevnit pozice socialismu v zemi, uvolnit z funkcí osoby, které by neprospívaly „upevnění vedoucí úlohy dělnické třídy a komunistické strany“, ovládnout sdělovací prostředky, nepřipustit činnost sociálně demokratické strany. Že schválili pobyt cizích vojsk a přislíbili neodstraňování kolaborantů z funkcí i odstranění projednávané otázky v Radě bezpečnosti atd. Charakterní člověk by přiznal pravdu a rezignoval, ale Svoboda a spol. nikoliv. Stali se z nich vlastizrádci! Dali nehezký příklad zbabělým a vychytralým spoluobčanům.

O rok později, 22. srpna 1969, ztratili Svoboda, Dubček a Černík poslední špetku cti, když rukou podepsali „Zákonné opatření č. 99/1969 k upevnění veřejného pořádku“. Nebo-li pendrekový zákon! Zadržení mohli podle něj zůstat ve vazbě až 3 týdny. Zvýšily se horní hranice trestu odnětí svobody o polovinu. Uzákoňuje se možnost rozvázat pracovní smlouvu s narušitelem socialistického společenského řádu a studenta vyloučit ze studia. Hovoří se i odvolání učitelů, o možnosti rozpustit dobrovolné organizace, bez souhlasů odborů vyhazovat nepohodlné osoby ze škol i z práce. Brežněv dodatečně pochválil Svobodu a Husáka za „odvahu a statečnost“. Z 21. srpna se postupně vyvinul nepsaný svátek policejní pohotovosti, každý rok v ulicích hlídkovali strážci pořádku, každý rok násilně rozehnali všechny demonstrace a zatýkali skupinky otevřených odpůrců režimu.

Z této ztráty morálky, slušnosti a cti jsme se dodnes nevzpamatovali. Komu měli věřit obyčejní lidé, když i tak zabezpečení lidé jako Ludvík Svoboda či Karel Gott kývli na oddanost odporné totalitě? Bylo málo Palachů, Zajíců, Čáslavských, Kubišových…

Konec Svobodovy éry už byl tragikomický. Nikdy nepomohl lidem, kteří na něj tolik spoléhali. Když soudruzi likvidovali Divadlo za branou, vypravila se s přímluvou za prezidentem Svobodou téměř stoletá herečka Leopolda Dostalová. Myslíte, že pomohl? Nikoliv, ani ji nepřijal! Odehrálo se poslední představení a herečka týden poté zemřela. Když měl být zlikvidován hrob Jana Palacha, vypravila se jeho matka v slzách se sochařem Olbramem Zoubkem za Ludvíkem Svobodou. Prezident ji nepřijal! Nejlepší sportovkyně světa 1968 Věra Čáslavská věnovala své čtyři zlaté medaile z olympiády v Mexiku Dubčekovi, Svobodovi, Smrkovskému a Černíkovi. Když byla zakrátko vyhozena z ČSTV, odmítli jí vydat knihu a zůstala pět let bez práce, vydala se také za Svobodou. Vždyť ji po návratu z Mexika vítal slovy: „Máme vás rádi, protože jste naše Věra!“ A nyní? Ani Věrku Svoboda nepřijal a vzkázal jí s posměšným dodatkem, že by podpis pod Dvěma tisíci slov měla odvolat! Že je lidské se mýlit, ale ďábelské na omylu setrvávat!

Ludvík Svoboda se držel funkce i v době, kdy ležel bezmocný na přístrojích. Aby se jej Husák zbavil, musel změnit ústavu. Z nadějných začátků se statečný generál dobral smutného konce. Svoboda byl hrdinou v  obou světových válkách, ale tohle skončilo, jakmile si zadal s  komunisty. Pak už byl jen hadrem na bolševické holi a zbabělcem vůči svým dřívějším spolubojovníkům a mnoha lidem potřebným. Že mu památník v Hroznatíně pořídil Klub českého pohraničí, jehož členové jsou dodnes pyšní, že stříleli po civilistech na státní hranici, je docela vypovídající.

Foto: Hynek Jurman

Literatura:

Bím, F.: Co způsobil 25. únor 1948. In: NEZAPOMENEME, Zpravodaj 3/2001, s. 25.

Nebojsa, B.: Normalizace, to je ono! ZZ, Štěpánov 2001.

Váhala, R.: Smrt generála. Melantrich, Praha 1992.