Článek
Že se od počátku roku 1968 něco zvláštního děje, to pochopilo i dítě. Třeba zrovna Jozífek viděl, že tatínek častěji sedí u rádia i novin a méně už nad nimi nadává. Najednou se připomínaly události celých dvacet let zamlčované. Nějaké vraždy v Babicích, údajný zázrak v Číhošti, podivná smrt Jana Masaryka a mnohé jiné. Rezonovalo to všude kolem. Byl obnoven Junák a mohly vycházet foglarovky. Na televizi se konečně dalo dívat! Do kostela najednou chodili lidé, které tam Jozífek nikdy dříve neviděl. Mnozí lidé zvedali hlavy a tvářili se přívětivěji. I učitelé mluvili jaksi vlídněji a ředitelka už rodičům nerozmlouvala přihlášky do náboženství. Nic však netrvá věčně.
Žádné dítě, ale ani mnozí dospělí neviděli za politické kulisy. Počátkem srpna 1968 bylo zasvěceným zřejmé, že se dubčekovské vedení nedá zastrašit. Pokračovalo v přípravách na XIV. sjezd strany. Pro brežněvovskou kliku to představovalo vážné nebezpečí. Bylo narychlo svoláno zasedání politického byra KSSS (15.–17. 8.), kde došlo k definitivnímu rozhodnutí o intervenci, údajné „internacionální pomoci“, a to bez vědomí československých orgánů, ba proti jejich vědomí. Dalšího dne byla s akcí seznámena celá varšavská pětka, jež měla poskytnout vojenské jednotky. Účastníci vyslechli a okamžitě schválili verdikt nejvyššího vedení sovětských komunistů.
V úterý 20. srpna Šalgovič, Indra a další konzervativci spolu s vysokými důstojníky KGB dokončovali přípravy k zajištění hladkého průběhu intervence. Státní bezpečnost má pohotovost. V 18:10 odeslal velvyslanec Jozef Pučik z Budapešti šifrovaný telegram prezidentovi Svobodovi. Stálo v něm, že vojska pěti zemí Varšavské smlouvy obsadí v noci Československo. Takových zpráv se ale objevovalo v poslední době stále více, nikdo jim nechtěl věřit a představitelé státu usoudili, že Brežněv blafuje. Ve 14 hodin začalo jednání předsednictva ÚV KSČ. Po 20. hodině odmítlo Indrův rozbor vnitropolitické situace.
Na letišti v Praze a Brně přistálo večer několik sovětských speciálů, které později zajišťovaly přílety intervenčních vojsk. Okolo 22. hodiny zastavovali příslušníci StB a KGB provoz na ruzyňském letišti, aby mohla přistávat letadla se sovětskými výsadkáři. Po 23. hodině se přes hraniční přechod Cínovec převalila kolona sovětských tanků. Ve stejnou dobu přišla na ÚV zpráva, že vojska pěti zemí Varšavské smlouvy překročila hranice. Sovětský velvyslanec Červoněnko navštívil prezidenta Svobodu a oznámil mu příchod vojsk. Ministr obrany Dzúr se spojil se sovětským ministrem Grečkem. Ten požadoval, aby československá armáda proti cizím vojskům nebojovala, naopak jim pomáhala. Vojenský zásah vyšel spojencům perfektně, zklamali však jejich domácí mouřeníni a právní zdůvodnění zásahu se rozplývalo.
Co bylo dále, je zaznamenáno v paměti lidí a v dokumentech. Celonárodní vzepětí a solidarita i statečnost lidí v ulicích však nic nezmohly. Byly podepsány Moskevské protokoly a došlo k normalizaci /sic!/. Tedy k rezignaci na vše, k všeobecné kapitulaci. Jak mohl prožívat rok 1968 chlapec na prahu dospívání? Třeba takový Jozífek z mé knihy Normalizace, to je ono!.
Normalizace, to je ono!
„Jozífkovi bylo dvanáct let a měl jít do sedmé třídy. Prázdniny se chýlily ke konci a s nimi kupodivu i to Jaro. Jednoho rána Jozífka probudily velmi brzy podivné zvuky. Rádio divně chrčelo a tatínek nadával: „Ti zmetci sem vtrhli!“
Všechno bylo rázem jinak. Maminka naříkala, že bude válka, vzala kárku a jela nakupovat mouku do foroty. Jozífek v ten den pochopil, co je to okupace. Šel pro vlast také něco udělat a podle návodu z rozhlasu chtěl zmást okupanty, a tak s dalšími kluky hodil do řeky ukazatel směru do zapadlé vísky Vrtěžíře. Okupanti tam pak opravdu netrefili, až za dva roky do Vrtežíře omylem zabloudili! Obec byla plná protisovětských nápisů, na staré hospodě se dokonce skvěla šibenice, na ní byl pověšený Indra a nápis hlásal: „Všichni táhneme za jeden provaz“. Většinu nápisů prý psal komunista Mládek, jenž však za pár měsíců pěkně otočí.
Začala zase škola, přešel krátký čas a život se vracel do původních kolejí. Lidé, kteří před rokem naplnili kostel, zase přestali chodit. Ministrant Jozífek to viděl na vlastní oči. Učitelé zase mluvili postaru a ředitelce znovu vadilo náboženství. Tatínek o to více nadával. Dosud aktivní lidé se prohlásili za pomýlené a právě ve straně hledali možnost, jak napravit své zaváhání a jak pro sebe získat to nejlepší.
Jozífek byl duše příliš čistá a naivní. Nechápal, jak se mohou včerejší kritikové Sovětského svazu dnes přimykat právě k němu, jak nedávno reformní soudruzi teď požadují klid a normalizaci poměrů, jak zavrhují ještě včera oslavované vůdce, jak zcela mění hodnoty. A jak ho bolelo, když viděl kolem sebe oportunismus, česky řečeno převlékání kabátů! Když po létech padl na zajímavý citát Jiřího Mahena, hned si vzpomněl na dobu po nástupu Husáka. Tehdy se lidé také pomaličku, po kouscích plížili na jiné pozice. A také si své počínání všelijak omlouvali. Jako ten Mahenův sedlák z Kloboucka: „A já jim do kostela nepůjdu… A půjdu-li, ej-však já jim tam nekleknu… A kleknu-li - ej - však já jim tam hubou neklapnu… A klapnu-li, ej - však to za starého čerta stát nebude!“ Nepřipomíná vám to časté zaříkávání a následné polevování mnohých v odporu ke komunistické hydře? Nejsou ony věty stále klasickou ukázkou „neústupnosti“ českého člověka?
Později Jozífek zjistil, že zápisy v kronikách byly zpětně rušeny, odvolávány, opravovány. Elegantně to provedl třeba kronikář ve Velkých Janovicích, jenž na stranu 31 vepsal doslovně: „Oprava zápisu ze strany 10, roku 1968: na základě Sbírky instrukcí Okresního národního výboru ve Žďáře nad Sázavou čís. 28 z 11. listopadu 1970 ve věci zápisu kroniky let 1968–1969 ve věci vstupu vojsk Varšavského paktu, upravuje Místní národní výbor citovaný zápis takto: Nejednalo se o okupaci ČSR, nýbrž o internacionální bratrskou pomoc vojsk RVHP a jejich dočasný pobyt u nás v Československu byl stanoven zák. vyhláškou min. zahraničí čís. 11/69 Sb. Ve Velkých Janovicích, 28. prosince 1970. Šikula Josef, předseda MNV.“
V kronice Základní školy v Kochánově byla na straně 283 také okupace odsouzena, je tam podrobně popsán celý zajímavý rok 1968. Vstup cizích vojsk do Československa je popsán slovy: „Pod záminkou likvidování kontrarevoluce - která tu nebyla - stříleli vojáci do pokojných, bezbranných a nic nechápajících obyvatel i do budov a vedle naprosto zbytečných ztrát lidských životů způsobili nám veliké národohospodářské škody… Soudruzi sympatizující s okupanty jako Bilak, Indra, Kolder, Švestka internováni nebyli… A tak smutně, nesmírně smutně připravujeme začátek nového školního roku, neboť nevíme, jaká je vlastně pravda.“
Posledních šest slov ovšem dopsala kronikářka o rok později naprosto jinou barvou inkoustu. Chtěla se také zachránit… Návštěva inspektora Pavlíka pak přinesla ovoce hned na dalších stranách kroniky, kde ředitelka popisuje politický vývoj po srpnu 1968. Píše, že „teprve nyní jsou postupně uveřejňována fakta o příčinách, jež vedly k 21. srpnu 1968“. Dále cituje Husáka, že se „nejednalo o okupaci“. Oba zápisy odděluje pouhých 18 stránek.
Z ředitelky se opět stala kovaná soudružka, s níž měli mít zase potíže především rodiče přihlašující své děti do náboženství. A takových nebylo v Kochánově málo. Ti, co nejvíce Rusům spílali, co malovali nápisy s protesty na silnici a vyvěšovali černé prapory, se brzy odvolali na svou pomýlenost a stávali se nejhorlivějšími rudými podurčenci. Jako hmyz obtěžovali slušné lidi. Komplikovali životní osudy těm, kteří chtěli zůstat svými, slušnými a nezkorumpovanými. Ti přeběhlíci chtěli přehlušit své svědomí obdobně, jako po válce kolaborující zbabělci. A podpořila je zase mlčící většina.
Učitelé byli prověřováni největším okresním soudruhem Hegenbartem, někteří museli opustit komunistickou stranu a jejich obavy o slušnou existenci byly jistě oprávněné.
Žáci, kteří chtěli dále studovat, byli kádrováni a stranická komise rozhodovala o jejich „rozmístění do výběrových škol“. Tedy žádné přijímací řízení, ale v první řadě rozmístění žáků. Kdo se nehodil, studovat nemohl! Zrodila se stranická oligarchie, jež nad hlavami učitelů rozhodovala sama o osudech jiných, malých. Mládek nedávno vyvěšoval černé prapory a maloval šibenice, jeho pomýlení však bylo uznáno a teď rozhodoval o druhých. Žádné vzdělání k tomu nepotřeboval, strana mu pomohla do řídící funkce. Vždyť začala normalizace, stará pomýlení je třeba zapomenout…“
Tolik citát z knihy. Rok 1968 zůstal vzpomínkou, zapadlým snem. Ideálem ne dokonalým, ale stejně marným. Moc se nezměnilo, většina lidí svobodu a demokracii ani dnes nepotřebuje. Chtějí hlavně střechu nad hlavou, teplo, plnou ledničku a údajný klid na práci! Jděte k šípku s nějakou svobodou! Ukrajina přece může ukončit válku, pokud se vzdá. Neměla provokovat! A případně napadenému Polsky bychom nepomohli. Chceme přece mír! Tohle hlásí uhýbavý oligarcha a třetina voličů je tím nadšena. A mnozí hledají ještě horší kandidáty. Je to jak po té srpnové okupaci, zase svoji suverenitu a ideály prodáváme za koblihu…
Literatura:
Nebojsa, B.: Normalizace, to je ono! Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto:
Hynek Jurman
Wikimedia commons – volné dílo, Miroslav Dvořák. Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International license. (Ostrava)
Nezapomeneme!
