Článek
BYL DUBČEK VLASTIZRÁDCEM?
Při studiu dobových materiálů o politických jednáních během léta 1968 člověka napadne: byl Dubček tak mazaný nebo natolik hloupý?! Spoléhal na mezinárodní mínění a Brežněvovu zbabělost učinit rozhodný krok, nebo neviděl výhrůžky mocenského zásahu v každém dokumentu Varšavské pětky? Vždyť dokumenty z Čierné i Bratislavy mluví jasnou řečí: přijdeme, socialistický tábor ubráníme, éto už naše dělo! A Dubček na to reaguje v televizi 4. srpna tím, že se musí prohlubovat polednová politika, že cíle se dosáhne jen ve společenství se socialistickými zeměmi, mluví o výstavbě socialismu v souladu s konkrétními podmínkami a tradicemi své země, že v čele úsilí musí stát především komunisté a že nejsou opodstatněné obavy o naši suverenitu. Chtělo by se říci: Brežněv o koze, Dubček o voze!
Ovšem o Dubčekově rychlé aklimatizaci v nejvyšší politice svědčí hned jeho první krok, jenž učinil po svém nástupu na nejvyšší stranický post. Ihned rozhodl nepublikovat materiály z diskuze na lednovém zasedání. A do oficiální zprávy, jež se objevila v denním tisku 6. 1. 1968, požehnal i takové lži, jako že Novotný odstoupil „na základě vlastní žádosti“ a že se tak stalo i pro „zvýraznění významu prezidentské funkce“. Kdo začíná svou kariéru lží, nemůže ji úspěšně završit…
Že se ze sovětského vlivu dalo uniknout, dokázal kdysi případ Jugoslávie. Na rozdíl od Tita však Dubčekovi a spol. chybělo více rozhodnosti, logického myšlení a samozřejmě větší podpora (nejen slovní) domácích občanů a zahraničních státníků.
Kromě naivity a slabosti našich představitelů lze jim však přisoudit ještě jednu nelichotivější nálepku. Pokud se zatím v souvislosti s okupací považují za největší vlastizrádce Šalgovič, Hoffmann, Bilak, Indra, Jakeš a jim podobní, kteří skutečně připravovali podmínky pro příchod cizích armád a za odměnu čekali na nejvyšší posty ve státě a straně, lze souhlasit. I s tím, že největším baziliškem byl Husák, jenž na obrtlíku obrátil kabát a zradil všechny a všechno! „Znáte Husáka? Nepřejte si ho poznat!“ varoval Novotný ještě před Husákovou rehabilitací.
Po důkladném prostudování Moskevského protokolu a po připomenutí některých výroků a činů našich představitelů po návratu z Moskvy, se však nelze zbavit dojmu, že všichni signatáři tohoto protokolu se zachovali jako vlastizrádci a zbabělci, kteří z obavy o ztrátu své moci a následné postihy (sáhnout přímo na jejich životy by si ani Brežněv nedovolil), zaprodali svůj lid, svůj národ, svou vlast.
Vlastizrádci by se podle této úvahy stali: prezident Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a všichni další. Jedinou statečnou výjimkou zůstal Kriegel. Tak málo statečných a mravních lidí stálo v čele státu? Kriegel byl proto okamžitě oddělen od ostatních a zřejmě by v Moskvě zůstal, kdyby Svoboda neodmítl návrat bez něj.
Posuďte sami, co naši představitelé podepsali. Už v preambuli („Komuniké z československo-sovětského jednání v Moskvě 27. 8. 1968“) Moskevského protokolu se píše, že „československá strana nežádala projednání této otázky Radou bezpečnosti a žádá o její stažení z programu jednání“. Opravdu podivný náhled na věc po necelém týdnu okupace! V samotném protokolu pak stojí, že předsednictvo ÚV KSČ prohlásilo XIV. sjezd za neplatný a že řádný sjezd bude svolán „po normalizaci situace ve straně a v zemi“. Po preambuli se tak zde už podruhé objevuje termín normalizace. Dále se představitelé KSČ zavázali upevnit pozice socialismu v zemi, uvolnit z funkcí osoby, které by neprospívaly „upevnění vedoucí úlohy dělnické třídy a komunistické strany“, ovládnout sdělovací prostředky, nepřipustit činnost sociálně demokratické strany, upravit situaci ve sdělovacích prostředcích pomocí nových zákonů a opatření a též kádrovými opatřeními. Pobyt cizích vojsk byl schválen do doby než „pomine hrozba socialismu v ČSSR“. Dále bylo přislíbeno neodstraňování kolaborantů z funkcí, upevnění jednoty socialistického společenství, odstranění projednávané otázky v Radě bezpečnosti atd. V předposlední bodě stojí, že obě strany považují rozhovory za přísně tajné!
V provolání z 28. srpna pod názvem „Všemu československému lidu“ žádají Svoboda, Smrkovský, Černík a Dubček o pochopení a konsolidaci. Výsměchem je poslední věta: „Umožněte nám to, žádáte-li od nás, abychom vám sloužili.“
Najednou mluví o službě lidé, kteří před pár hodinami zradili všechno, co jim bylo svaté. Demokracie byla rázem pryč, vlastní cesta k socialismu pryč, reformní politika skončila, rehabilitace skončily, cenzura byla obnovena, vedoucí úloha strany tvrdě nastolena, pobyt cizích vojsk schválen a marasmus v duši národa zaset.
Takto jednající politická reprezentace neměla žádné skrupule předstoupit před národ a podívat se mu do očí! Bezcharakterní materialistická výchova nabyla u všech jmenovaných zase vrchu. Jejich lidská slabost i strach by se daly pochopit a prominout, kdyby se k nim po návratu přiznali a své funkce složili. Oni naopak využili toho, že podepsaný protokol zůstal utajen a svůj národ prakticky obelhali. Dělali jakoby nic. Dokonce vyslechli čestná prohlášení největších kolaborantů a nechali je ve funkcích. O rok později, 22. srpna 1969, se na stranu agresora přidali přímo Dubček, Svoboda a Černík, když rukou společnou a nerozdílnou podepsali „Zákonné opatření č. 99/1969 k upevnění veřejného pořádku“. Ztratili tím svou čest a ztratili sami sebe. Vzápětí byli odloženi a až po dvacetiletém čekání se snažili někteří z nich zase drápat k moci.
Ano, takto přísně je třeba hodnotit vůdce Pražského jara. Především proto, že po jejich vzoru docházelo k velkému převlékání kabátů úplně všude, rázem tu byly statisíce pomýlených soudruhů, kteří se začali tlouci v prsa, odvolávali své popisy pod peticemi a modlili se k Moskvě. Z této ztráty morálky, slušnosti a cti jsme se dodnes nevzpamatovali. Stále jsme připraveni jít cestou největšího prospěchu a bez ohledu na ideje se spolčit s kýmkoliv, přejít i několikrát do jiné strany, opouštět svůj politický klub a hledat výhodnější, koaličního partnera hledáme nalevo i napravo bez ohledu na program atd…
Prospěchářů bylo vždycky dost, Palachů a Zajíců jen několik.
Foto: Hynek Jurman
Literatura: Nebojsa, B.: Normalizace, to je ono! Zubří země, Štěpánov 2001.
Jurman, H.: Omyly tradované. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2010.
