Husákovy přemety! Životní příběh nevděčného oportunisty

Srpen je měsícem, v němž se odehrály události, jež poznamenaly další život dr. Gustáva Husáka (1913–1991). Události dramatické, Husák v nich docela tápal, ale nakonec chytil pokaždé vítr do plachet. Slovenské národní povstání 1944, srpnová okupace 1968 i represe 1969.

Dogmatický komunista, Moskva nemohla na nikoho lepšího vsadit. Byl organizátorem povstání, spolutvůrcem SNR, předsedou Zboru povereníkov, pronásledovatelem katolické církve, poté vězněm a hlavou slovenských buržoazních nacionalistů, řadovým pracovníkem Akademie věd, nakonec prvním tajemníkem KSS i KSČ a prezidentem republiky. Jeho politické činy ovlivňoval bolševismus, dle historika Mathé ta nejdestruktivnější ideologie v dějinách Slovenska. Byl především vojákem a důstojníkem své strany, sluhou Moskvy! Vždy se uměl správně zorientovat.

Za povstání pochopil, že sovětští velitelé a komisaři nepřišli pomáhat povstání, ale vedení povstání muselo jít na ruku jim. Mnohokrát projevil osobní zbabělost, přesto se stal na papíře jedním z vedoucích povstání. Gustáv Husák se stal podle Petra Třešňáka postrachem poválečného Slovenska. Po válce intrikoval, křivě obviňoval, zavíral, osočoval, zastrašoval, rozvracel demokratické strany. Po únoru 1948 v tom pokračoval a v době normalizace zase. Ale jak mohl, stavěl se proti centralismu a hegemonii Prahy.

Čtyři roky byl předsedou Sboru pověřenců, fakticky slovenským premiérem. Byl schopný, cílevědomý s nenasytnou touhou po kariéře. Zdatný řečník, publicista, intelektuál, jehož prostředím byly kavárny, nikoliv partajní schůze. Jeho osobnost vykazuje pozoruhodnou kupodivu i směs odvahy, nelítostné vypočítavosti a pevných zásad, pro něž byl ochoten trpět. Byl houževnatý a pragmatický, pružně měnil názory a zrazoval své přátele. Ale vizi komunismu hluboce věřil.

Po celý život byl lhostejný k těm, kteří mu předtím pomohli. Počínaje farářem, jenž přesvědčil jeho otce, aby dal syna na studia. Husák v dětství v kostele ministroval, ale od 16 let se považoval za ateistu. Z vězení jej v r. 1940 dostal Imrich Karvaš, který Husáka učil na vysoké škole a později finančně podporoval Povstání. Když byl Husák zatčen, při výslechu zapřel své členství v KSČ. Na přímluvu Karvaše jej pustil Šaňo Mach, který pak poslal některé komunisty na východ a chtěl po nich protisovětskou propagandu. V roce 1941 se tak i Husák zúčastnil propagandistického zájezdu na Ukrajinu. Nebyla to ještě Katyň… Husák se už tehdy ale řídil heslem „Nikdy nekritizuj SSSR“.

Po vyhlášení SNP jel Husák z Bratislavy do Banské Bystrice. Když je zastavila německá hlídka, podplatil ji. K mnoha svým válečným výrokům se brzy přestane znát. Řekl třeba: „Slovenský národ bojoval současně proti Hitlerovi, Tisovi i Benešovi.“ Nebo jeho další teze: „Lid by uvítal, kdyby slovenský člověk považoval za svou vlast území od Aše až po Vladivostok.“ Jiné Husákovo hodnocení se brzy také nesmělo citovat: „Nové /povstalecké/ skupiny se staly neřádem pro celé území. Braly všechno, co chtěly. Jejich tábory byly často brlohy ožralství a prostituce.“

Sám přiznával, že v r. 1948 nerespektoval zákony ani ústavu. Celkem třikrát byl vyloučen z KSČ. Nejdříve za války, protože se vyhýbal ilegální činnosti, poté po svém procesu a naposledy v únoru 1990.

V únoru 1951 dostal pozvánku na bratislavské ústředí strany, kde na něj čekali tajní policisté se zatykačem. Nezlomilo jej ani tři čtvrtě roku intenzivního mučení, odpírání spánku a jídla. Dopadla na něj i „Akce H“, při níž doložila dopisovatelka slovenské Pravdy Věra Hošková intimní poměr se 78 funkcionáři, i s Husákem. Využili ji tedy v procesu proti němu, Husák přiznal jedenkrát sex. V r. 1954 dostal doživotí. Později ač rozvedený, v životopise psal, že je „vdovec“.

Po propuštění získal pověst mučedníka, vrátili mu stranickou knížku a nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu státu a práva. Napsal knihu o Povstání, v níž zveličil své zásluhy, potlačil podíl demokratů a zamlčel vše, co se mu nehodilo. I svůj názor, aby se Slovensko stalo další sovětskou republikou. Jeho Svědectví je zkreslené a Vl. Žikeš byl přesvědčen, že spoustu chyb v SNP zavinil právě Husák “ zveličováním a zdůrazňováním stranického podílu na událostech“.

Když uvidí ráno 21. 8. 1968 v Bratislavě sovětské tanky, řekne Husák před Miroslavem Kusým: „Já národ z této katastrofy vyvedu, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje.“

První noc po okupaci 21. srpna strávil na faře na bratislavské Kalvárii.

Už v květnu a červnu 1968 se Svoboda a Husák domluvili, že je třeba narovnat vztahy s Rusy, že už se zašlo moc daleko. Husákova hvězda začala zářit poté, kdy jej pozval Svoboda na jednání do Moskvy. Tam si vzal Brežněv Husáka stranou, a ten otočil. I se Svobodou pak přesvědčoval ostatní podepsat ponižující protokol.

Za pár měsíců už zcela změnil názory, z okupace se stala bratrská pomoc! Už počátkem roku 1969 řekne, že státní hranice není žádné korzo. Z rezolutního „s Dubčekem stojím a padám“ se pomalu stává požadavek, aby lídr rolu 1968 odešel. Pragmatik Husák pochopil, že Sověti se nesmíří s ničím jiným než s tvrdou pacifikací. Brežněv slíbil Husákovi určitý odchod vojsk, ale neučinil nakonec nic.

Byl u zrodu federalizace v r. 1968. Pořád prosazoval federalizaci, ale sotva se usídlil v Praze, stal se centristou. Po zvolení 1. tajemníkem ÚV KSČ 17. 4. 1969 nařídil čistky, zatýkání a vyhazovy. To on zavedl označení „kontrarevoluce“. V předvečer této dubnové volby přesvědčil rektor Vysoké školy politické Milan Hübl nerozhodnuté, že Husák je nejlepší možnost. Za dva roky bude sám vyhozen ze strany a později dostane 5 let kriminálu za rozvracení republiky. Bez původního zaměstnání zůstal i Kusý nebo historici Jan Křen a Vilém Prečan, kteří kdysi pomáhali Husáka rehabilitovat. Nikomu nepomohl, vděk neznal.

V roce 1944 odešel do Bílých Karpat medik Bedřich Placák (1914–1993) a zapojil se jako lékař do partyzánské jednotky Miloše Uhra v SNP. Po Uhrově smrti byl jmenován náčelníkem štábu brigády operující v Bílých a Malých Karpatech na pomezí Moravy a Slovenska, která se dobově jmenovala II. Stalinova partyzánská brigáda. Při svém vrcholu měla 2 000 členů a nebyl mezi nimi jediný komunista.

Po válce vstoupil Placák do KSČ a stal se funkcionářem Svazu partyzánů. Nastoupil do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde vybudoval kardiochirurgii a byla mu přiznána hodnost plukovníka. Tenhle Bedřich Placák dostal za úkol zorganizovat první poválečný partyzánský ples v Praze, na kterém byl i Husák. Ten se opil a střílel z pistole do stropu, Placák ho nechal odzbrojit, nafackoval mu a vyhodil ho ven.

Odplata přišla po roce 1968. Za kritiku invaze spojeneckých vojsk byl profesor Placák vyloučen ze strany a poslán na podřadné místo. Po podepsání Charty 77 ho pak Gustáv Husák degradoval z plukovníka na vojína a byla mu odebrána všechna válečná vyznamenání. Až v roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na generála.

Když vydal Svoboda 1. díl Cestami života (sepsal s K. Richtrem), psal hned díl druhý. Husák si vyžádal bez jeho vědomí průklep a politbyro na jeho popud vydání zamítlo, prý je rukopis v rozporu s dokumenty ÚV KSČ.

Husákova sekretářka z let 1969–1974 Jozefína Darášová se svěřila: „Ale on se nechtěl umazat kontakty s lidmi, kteří podle něj zradili stranu. Nikdy nikomu nepomohl.“ Byl to asketický solitér, který večeřel zásadně párky, kouřil jednu cigaretu za druhou a kromě politiky neměl žádné koníčky ani přátele. Kromě šibenice a mučení dokázal použít všechny prostředky k zadušení svobodného myšlení – vězení pro kritiky, systém prověrek a kádrování, profesní likvidaci, tajnou policii, síť udavačů.

„Nechť odpadne všetko, čo je kolísavé! Čo je oportunistické! A nechť zostane všetko, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasit!“ hučí příkladně kolísavý a oportunistický Husák do kamer. Za celé trvání ČSLA byli obrněnci nasazeni jenom jedinkrát, 21. srpna 1969 proti vlastním občanům. Zákon proti spoluobčanům podepsal vedle Dubčeka i Husák…

Stále prosazoval federalizaci, ale jen se usídlil v Praze, stal se dokonalým centristou. Československo se pod jeho vedením fakticky stalo další sovětskou republikou. Řídila ji telefonní linka z Moskvy na Husákův stůl. Když byl vystřídán Jakešem, sedával zcela sám v prezidentské pracovně a nepřítomně hleděl před sebe. Přede dveřmi si nechal pochodovat stráž, tak jako kdysi v leopoldovské věznici…

Husák je v odborné literatuře ještě v r. 1988 (Český antifašismus a odboj) uváděn jako člověk, jenž „se zasloužil o marxisticko-leninské východisko z krizové situace 1968–1969  a o porážku pravicově oportunistických a antisocialistických sil v naší společnosti“. Stal se proto trojnásobným hrdinou ČSSR (1969, 1972, 1983) a hrdinou SSSR (1983). Získal 4 řády Klementa Gottwalda, 4 řády V. I. Lenina a 2 řády Jiřího Dimitrova… Pánové, kdo to má? Dožíval sám a zemřel 18. 11. 1991. Pochován je v Dúbravce. Sám…

Husák je tragickou postavou moderní slovenské politiky, sehrál v ní negativní roli.

Nakladatel a účastník povstání Vladimír Žikeš (1906–1980) to celkem vystihl: „Jakou cestu úpadku musel projít ten skutečně mimořádný člověk, než se z politického vůdce stal káčou, roztáčenou moskevskou rukou řízenými biči Bilaků, Štrougalů a jim rovným v ÚV KSČ a ÚV KSS.“

Zdroje:

Dopis Petra Placáka Hynku Jurmanovi 22. 10. 2021.

Mathé, Svätoslav: Pokus povstaleckej koalície. Vydavatelstvo Matice slovenskej, s.r.o., Martin 2015.

Rudí prezidenti, Kněz komunismu – Gustáv Husák. ČT 2, 30. 3. 2018, režie Petra Všelichová.

Třešňák, Petr: Prezident, který měl viset. Česká cesta – RESPEKT speciál. Roč. I., č. 4/2015, s. 86 - 93

Žikeš, Vladimír: Slovenské povstání bez mýtů a legend. Univerzum, Praha 1990.

Foto: Wikimedia commons – volné dílo, oficiální portrét a foto Petr Zelizňák.