Vězení i jedovaté houby. Kde přesně básník Zahradníček zemřel?

Velký katolický básník Jan Zahradníček neměl život zrovna záviděníhodný. Narodil se na Vysočině v Mastníku u Třebíče 17. ledna 1905, ale už v jednom a půl roce spadl vikýřem z půdy a úraz mu na celý život poškodil páteř (měl hrb) i srdce, které pak pracovalo téměř ve vodorovné poloze. Navzdory těžkému poškození studoval, byl redaktorem Akordu a uznávaným básníkem. Známý katolický lyrik se stal bohužel obětí komunistického režimu.

Vystudoval gymnázium v Třebíči a nedokončil filozofii na UK v Praze. Rezignoval tím na kariéru středoškolského profesora a složil pouze knihovnické zkoušky. Věnoval se literatuře a překládání z němčiny a francouzštiny. V l. 1940–1948 Zahradníček redigoval revue Akord.

Uhřínov nedaleko Velkého Meziříčí učinil důležité zápisy do básníkova života. Jan Zahradníček se tu „chytal plotu“ od druhé poloviny 30. let, kdy jezdil k P. Janu Dokulilovi. V r. 1939 se u něj ubytoval na faře, během její přestavby ovšem bydlel v roce 1941 v č. 68 u Františky Bradáčové. Zde poznal její neteř Marii a 21. 10. 1945 si ji vzal. Do Uhřínova za ním přijížděli spisovatelé Čep, Deml, Durych, Halas. Po svatbě se s manželkou přestěhoval do Brna.

Dne 14. června 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu v Brně odsouzen 4. července 1952 na 13 roků do vězení. Jeden z našich největších lyriků byl v l. 1951–1960 protiprávně vězněn se skupinou katolických spisovatelů. Krátce po propuštění umírá, v r. 1966 je rehabilitován v plném rozsahu. Své „vězeňské“ sbírky Zahradníček rekonstruoval až po návratu z vězení, k vydání je připravil B. Fučík. Znamení moci napsal prorocky ještě před svým zatčením. Tohle varování před totalitou mohlo ovšem knižně vyjít až po jejím pádu.

Zahradníčkovy sbírky: Pokušení smrti (1930), Návrat (1931), Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935), Pozdravení slunci (1937), Korouhve (1940), Pod bičem milostným (1944), Stará země (1946), Svatý Václav (1946), La Saletta (1947), Rouška Veroničina (1949), Ježíškova košilka (1951), Čtyři léta (1969), Dům strach (Toronto, 1981), Znamení moci (1968 časopisecky, 1969 náklad do stoupy, definitivně 1991).

Mnoho štěstí Jana Zahradníčka v životě nepotkalo. Ovlivnila jej ta těžká deformace hrudníku a nemocné srdce. Během pražských studií našel zalíbení v celonočních flámech, aby najednou zcela otočil a složil slib „chudoby“ a „samoty“ (za pobytu u E. Frynty na Slapech).

Za války pomáhal ukrývat rodinu generála Svobody a dostal za to písemné uznání ministra národní obrany datované 26. 1. 1948. I Františka Halase pomáhal ukrývat na uhřínovské faře. Příliš mu to však nepomohlo, protože byl komunisty zatčen a odsouzen. U soudu přiznal všechno, co mu bylo nadiktováno. O pobytech na Pankráci a Mírově napsal sbírku Dům strach. Básně z Pankráce vynesl a ukryl strážný Václav Sisel. Ostatní si autor pamatoval, některé ukryl na Mírově do vazby knih. Úředně povolený sešit mu byl při propuštění stejně odebrán a ztratil se. Některé verše však přece jen byly nalezeny v roce 2002 v Pardubicích.

Když se jeho rodina otrávila houbami, byl mu od 10. do 25. září 1956 přerušen trest. Manželka se synem přežila, ale obě dcery zemřely. Básník byl propuštěn na pohřeb, ale po 15 dnech se musel vrátit k vyřízení formalit. Ty se vyřizovaly až do května 1960 a tvorbu tohoto období obsahuje sbírka Čtyři léta. Když se vrátil do mírovského vězení, zpřísnily tam poměry maďarské události. Ostatně právě básník sdělil vězňům, co se v Maďarsku děje. To měl být hlavní důvod, proč jej tam nechali. Doma se mu zatím narodila dcera Marie. Ve vězení užil do sytosti ústrků, fyzického i psychického mučení.

Propuštěn na amnestii byl Jan Zahradníček až v květnu 1960. Za rodinou do Uhřínova
dorazil 12. května a zůstal zde do konce svého života. Ten přišel už za necelých pět měsíců, neboť nemocné srdce velmi utrpělo dlouhým vězněním. Počátkem října onemocněl chřipkou a jen těžce dýchal. Večer 6. října řekl manželce: „Jaký je to život, nemohu ani nic dělat, ani na procházku do lesa, a tolik jsem se na ně těšil. Nezlob se, že s tebou moc nemluvím, unavuje mě to. Kdybych se mohl aspoň vyspat. Nemohu ani ležet…“

Ráno básník zjistil, že to bez doktora nepůjde. Manželka Marie ho z pošty zavolala, sanitka přijela a doktor rozhodl, že básník musí do Třebíče na kyslík. Museli ho do sanitky donést a posadili jej vedle řidiče, aby se mu lépe dýchalo. Dozadu nastoupila manželka a rozjeli se do třebíčské nemocnice. A tenhle transport už Jan Zahradníček nepřežil…

Kde tedy zemřel? Všechny slovníky a učebnice literatury se shodují, že básník zemřel 7. října 1960 v Uhřínově. Je to přesné, nebo je pravda zase jiná?

Ještě v době totality jsem o problému často diskutoval s Radkem Zejdou. Ten tvořil samizdaty, byl zasvěceným znalcem a vždy se nechával slyšet, že velký básník zemřel cestou poblíž rudíkovského vlakového nádraží. Tuto formulaci používá dodnes i Zahradníčkova rodina. Když jsme společně vytvořili (s R. Zejdou a Lenkou Havlíkovou) Slovník spisovatelů okresu Žďár (tiskem 1992), dal tam však Radek kupodivu obligátní Uhřínov. V srpnu 1994 jsem si do Uhřínova vyšlápl na kole a v příšerném vedru odtud pokračoval na Vlčatín a Rudíkov, tedy co nejrychleji k Třebíči. Nebylo se kde napít, v pondělí tehdy všechny hospody zavíraly, a já si už představoval, že tu také vypustím duši. Domníval jsem se, že jedu přesně ve stopách poslední básníkovy jízdy, neboť z Uhřínova je to do Třebíče nejblíže přes Vlčatín! Mýlil jsem se však, saniťák vezl nejdříve doktora zpět do Velkého Meziříčí, a pak jel teprve přes Oslavičku. Těžce nemocného měl pořád vedle sebe, manželka zůstala vzadu. A právě v kopci za Oslavičkou sklonil Jan Zahradníček hlavu k šoférovi a tiše zesnul. Snažili se ho dát dozadu na lehátko, ale básník se už nepohnul. S mrtvým tělem se vrátili přes Vlčatín a Horní Heřmanice do Uhřínova, kde byl vystaven úmrtní list.

„Hrbáč je po smrti!“ měl přinést zprávu o Zahradníčkově úmrtí básník Mikulášek do brněnské kavárny. Vzpomínal na to spisovatel Jiří Jobánek.

Jaké je tedy místo úmrtí básníka Zahradníčka? Rudíkov? Oslavička? Ne, správně má být Vlčatín, neboť na jeho katastru se tak stalo. V těch místech dnes stojí Boží muka a hned vedle pamětní deska s připomenutím, že zde velký básník zemřel. Rozhodující je ale vyplnění úmrtního listu. A tak se budou další generace učit o úmrtí v Uhřínově. Tam byl básník za dva dny pochován a jeho hrob zdobí kovaný kříž (návrh Jan Sokol, výroba Alfred Habermann), jenž připomíná vězeňské mříže. Jakub Deml vdově napsal: „Na pohřbu Jana Zahradníčka mlčely rty… Trpím nesmírně touto pozemskou ztrátou a tímto rajským ziskem… V neděli mívají pohřeb jen lidé vyvolení.“

V červnu 1966 byl básník plně rehabilitován, od roku 1990 může zase jeho dílo vycházet. Ke stým narozeninám vydal Radek Zejda knihu o životě i díle Jana Zahradníčka pod názvem „Byl básníkem!“ A vyšlo i mnoho dalších. Po propuštění na amnestii si už Zahradníček mnoho svobody neužil. Básník, jenž si kdysi půjčoval s Halasem jediné kalhoty, aby mohli střídavě vyrážet po Praze, a který po sobě zanechal dílo zcela neúměrné své drobné a deformované postavě. Mnoho štěstí ho v životě nepotkalo. Ale štěstí na věrné a vnímavé čtenáře není zase tak málo.

Zahradníčka totalitní režim tedy navždy neumlčel a nevyškrábal z povědomí čtenářů. Na rodném domě v Mastníku má bustu, v Brně několik pamětních desek. Památník u silnice k Rudíkovu připomíná místo, kde básník 7. 10. 1960 zemřel. Jeho pohřeb jistý uhřínovský soused komentoval slovy: „Na funus toho kriminálníka se sjela reakce z celé republiky.“

„Vy životy z života mého vypučelé.

Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.

Polibek usmíření cítím na svém čele -

Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.“

(Jan Zahradníček: Epitaf)

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Zejda, R.: Byl básníkem. Sursum, Tišnov 2004.

Foto: Hynek Jurman, Wikimedia commons – volné dílo a Archiv bezpečnostních složek.