Článek
Na podzim 1953 se pět mladých chlapců rozhodlo opustit republiku, kde by demokracii a svobodu pohledal. Šli to hledat na Západ. Jejich příběh zní jako hodně drsná pohádka. Komunisté to své království totiž omotali klubky ostnatého drátu a nikoho nechtěli pustit ven. To dosud v žádné pohádce nebylo, vždy se mohlo vandrovat kamkoliv… Až teď ti chytráci, co hlásili rovnost pro všechny, ale pro sebe ještě větší, omotali to království a stříleli po každém, kdo chtěl odtud. A tak se pět tovaryšů rozhodlo utéct do zemí zapovězených přes zemi méně hlídanou. Utečou a zvenčí se pak dají do boje s tou nemilosrdnou saní, která nechce nikoho nikam pustit a každého rve a rdousí.
Ti tovaryšové se jmenovali Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Přes Německou demokratickou republiku se chtěli dostat do Berlína a ze Západního Berlína už mohli kamkoliv. Protože se však i na cestách do bratrských zemí přece jen trochu střílelo, vzali si s sebou také čtyři pistole, pár nábojů a ranec buchet. Vyjeli 2. října 1953 vlakem přes Chomutov a nejvíce se pohybovali po nocích. Ještě před hranicí padl Milan Paumer do zatopené jámy a ztratil pistoli. V noci na 4. říjen 1953 vnikli do Německa, to už měli jen tři pistole a všehovšudy 52 nábojů.
Pěšky po nocích to šlo pomalu, proto se rozhodli 6. října zmocnit nějakého vozidla. Zastavili taxislužbu, ale připletl se k tomu cyklista, ve zmatku Zbyněk vystřelil do vzduchu. Nastal rozruch, chlapci utekli, ale incident vedl k bojové pohotovosti ozbrojených složek. Cesta začala zarůstat trním…
Dostali se do města Riesa a nasedli do vlaku. Peníze na jízdenky získali prodejem osobních věcí. Ráno 9. října dojeli do Elsterwerdy, nevystoupili však včas, protože nevěděli, zda už jsou na místě. Vlak se s nimi vrátil do Riesy. Museli proto do Elsterwerdy dojít ve dne a měli připravenou výmluvu, že jsou Řekové. Do cíle dorazili až pozdě odpoledne. Zde si počkali na noční vlak do Ucra, který odjížděl 10. října ve 3:00 hodiny. Netušili, že je udala pokladní, které se zdálo divné, že Václav kupuje hned pět jízdenek.
Josef Mašín
To sobotní ráno ve 4:16 vystoupili tovaryšové v Ucru. Jsou hned zadrženi v nádražní hale a obklíčeni, ale začnou se bránit. Radek zápasí s komisařem Hermannem Grumminim, strhne jej ze sebe a zastřelí. Střílí i Pepa, postřelí soupeře, ten však přežije. Naši chasníci přesile uniknou a sejdou se navzdory husté tmě. Jen Zbyněk Janata prchá opačnou stranou na nástupiště a podle kolejí zpět směr Elsterwerda. Zatčen je ještě v sobotu večer.
Do rozbřesku ostatní prchají lesy do vzdálenosti asi 15 km. Přes celý den pak leželi v lesní školce. Šli dále až večer v husté mlze. Auta se rojila ze všech stran, k tomu vystřelovaly světlice. Brodili se bažinami, všude mlha a smečky lítých šelem! Tovaryšové se stáhli v nouzi nejvyšší do dědiny Reichswalde a vlezli tam do neznámé stodoly.
V noci si chodili pro vodu i zeleninu a vyčkávali celý týden. Ale 16. října zjistili, že je muž ze stavení v noci viděl a šel je právě udat. Bylo brzy odpoledne, žena zrovna vlezla do stodoly a podle jejího chování pochopili, že o nich ví. Šli tedy dolů, paní Lommelová se jim omlouvala, namazala jim chleby sádlem z posledního bochníku a poslala 13letého syna, aby jim ukázal cestu. Šli přes louky, přes potok, pak kolem cesty, po níž jelo auto a motocykl. Vnikli na pole a běželi k lesu. Byli přitom ostřelováni, ale doběhli do ostružinové houštiny, v níž si vydechl především opožďující se Radek. Pak následoval vysoký les, sešli se tam v břízách.
Příkopem se vydali z lesíka k silnici, na níž je začalo odstřelovat několik motocyklistů. Chlapcům se špatně běželo v písku, ale vběhli přece jen do lesa, před nimi stála myslivna, ale to už přijížděly autobusy plné vojáků. Přeběhli silnici, potkali hajného a ten jim ukázal, kde leží Berlín. Překročili ještě příkop v lese a pod posledními stromy utvořili kruhovou obranu. Cípek lesa, ve kterém před vsí Waldow leželi, byl zcela obklíčen 1 200 ozbrojenými muži. Bylo otázkou času, kdy tu cesta tovaryšů skončí. Leželi bez hnutí a pátrači už pocházeli jen pár metrů od nich. Navíc se přihnalo asi pět vlčáků, kteří však byli zmateni neustálou střelbou. Psi skákali po uprchlících a očuchávali je. Chlapci se ani nepohnuli. Milan jako jediný neměl zbraň a Pepa ho měl v nouzi zastřelit. Ptal se ho: „Chceš ji už?“
Místo, kde proběhli z obklíčení
Milan zatím odmítal. Bylo jim ouvej a recitovali Halasovy verše: Jenom ne strach, jen žádný strach… Vtom dvakrát Radek vypálil a zastřelil 23letého Heinze Sunkela a důstojníka Martina Lehmanna. Padl i policejní rada Herbert Hoffmann, ten byl však zastřelen svými vlastními vojáky. Vašek se během přestřelky málo kryl, byl zasažen do paže a silně krvácel. Chlapce zachránilo, že v táboře soupeře vypukla vzpoura. Bylo jich 300 na jednoho, ale těch pár mrtvých ve vlastních řadách je vyděsilo. Ne, do lesa nepůjdou, počkají si na kulomety. Zatím se setmělo! Kolem lesa vznikla vozová hradba, auta stála nahuštěná za sebou a svítila si světlomety.
Chlapcům zbývala jediná šance, zkusit proběhnout. Rozloučili se s provizorně ošetřeným Vaškem Švédou, Milan si vzal jeho pistoli a vyrazil s oběma bratry. Proběhli září světlometů, přeběhli kus pole a skočili do hlubšího příkopu. Tam už kdosi ležel… Pepa padl na Vaška! Vzali ho tedy s sebou a navzdory palbě se dostali do nedalekého lesa. Tam už se s Václavem definitivně rozloučili, když ani on kulku z milosti nechtěl. Ostatní zamířili na sever. Směr Berlín.
Byl to druhý kritický den, sobota 17. října 1953! Ale z tovaryšů už byli mistři. Zůstali jenom tři. Zbyněk a Vašek to měli spočítané. Údajně nejhumanitnější režim na světě, komunisté, je bude mučit a nakonec jim doslovně utrhnou hlavy. Zbývající mistři proběhnou lesem, vezmou to přes školku mladých smrků a potichu se blíží k silnici. Radkovi vrzají boty, proto je sundá, prořízne jazyky a uváže je k opasku. Silnice je už obsazená, tři mistři jsou odraženi. Radek ucítí úder, ale žádný šrám nemá. Ustřelili mu botu! Dále prchá v jedné botě a jedné ponožce. Ze všech stran jsou obklíčeni. Kam zmizet? Najdou pískoviště s králičími norami. Zkoušejí je rozšířit a vlézt do nich, nejde to! Nedaleko je mýtina a na ní tři haldy větví. Pod jednu z nich se zahrabali, mají tam však málo místa, sotva se pohnou. Ještě před nástupem do úkrytu si musí Pepa odskočit. Diví se, když je tolik dní o hladu.
Je už 18. říjen. Brzy se na mýtině objevují policisté a zavoní polní kuchyně. To by se jedlo! Mužstvo navrhuje do hald větví střílet. Velitel to zamítne a vyzve podřízené, aby po haldách skákali. Když to k ničemu nevede, začnou větve zvedat. Uprchlíci mají boty kousek od svých obličejů. Nic se však nezjistí! Stíhatelé si odnášení doslovně jen Pepovo lejno. Že by na rozbor? Místo toaletního papíru použil Pepa průkazku na autobus a její nález prchajícím paradoxně pomohl. Policisté usoudili, že nepřítel pokračoval ve směru nálezu a opustili paseku.
Ještě řadu dní žijí uprchlíci pod větvemi. Až čtvrtou noc, to už se kalendář mění z 20. na 21. říjen, hoši vylezli a přespali v haldách jehličí, kde bylo teplo. Přes den se vracejí pod větve. Teprve večer 22. 10. se vyhrabali a jdou dále. Všude hlídky, a tak se vydávají k blízké vesnici Waldow. Zalezli tam zase do stodoly a zase na týden. Večer chodili tajně do kuchyňky, ale jídla mnoho nesehnali. Až 29. října je našla majitelka, když šla pro seno. Vzali si tedy rodinu za rukojmí a domácí jim dali najíst. Radek dostal i starou botu a mladý muž jim nakreslil plánek Berlína a dal potřebné instrukce. Hlídek už venku přece jen ubylo, ale stále byl problém probít se do Berlína. Šli dále na sever a další den zase přespali v jedné stodole. Pak vnikli do vlaku s bramborami a opustili kraj, kde jim hořelo pod nohami. Na jednom nádraží vystoupili, vyšli z města a uviděli cedule Zossen a také Berlin 35 km.
Pepa pečlivě vysvětluje
Šli zase k trati, nad ní vedla dálnice a most byl hlídán. Došlo k přestřelce a Milan Paumer byl raněn. Naštěstí asi 500 m před nimi zastavil vlak. Všichni rychle nasedli, Radek pod vagón na brzdové tyče, zbývající dva na nárazníky. Radek už tak dojel až do západní zóny Berlína, Pepa a Milan byli ještě odhaleni, ale utekli z nádraží, překonali řadu plotů a stanuli také v západní zóně. Milan byl hned operován a brzy se uzdravil.
Proti uprchlíkům bylo nasazeno 30 000 mužů, z toho polovina byli sovětští vojáci. Konečný poměr 30 000 : 3. Někteří policisté využili honičky k tomu, že sami utekli do Berlína. S Mašíny a Paumerem se tam sešli a složili jim hold. Západní tisk se podle bezpečnostních opatření domníval, že se Německem probíjí celá armáda parašutistů.
V celém území nestavěly vlaky. Nikdo nesměl opustit vesnice, doprava zcela ustala. Policie měla na 1 000 třímetrových tyčí k prohledávání stohů a stodol. Na tratích, silnicích a cestách stály patroly minimálně po 3 dny. Někde i týden. Řetězy hlídek se obtočily kolem vsí, policisté v civilu procházeli s dalekohledy po lesích a polích. Všude se pátralo, i ta jehla v kupce sena by se našla. Cesta zarostla, ale chlapci nepodlehli. Celý měsíc se prodírali a dokázali to! Prosekali se neskutečným trním!
Po 60 letech jsem si mohl část trasy projít s jedním z aktérů. Sešla se nás vybraná společnost. Mladí manželé s miminkem, kteří to vše domluvili, bratr a synovec Milana Paumera, Bořivoj Nebojsa a vedoucí výpravy Josef Mašín. Projeli jsme severní Čechy a náhle byli v Německu. Na hranicích se nestřílelo, Německo prozradily až cizojazyčné nápisy. Přece jen jsme se někam pohnuli! Sjeli jsme z dálnice, Pepa už nás vyhlížel u lesa ze zapůjčeného vozu. Seznámili jsme se a on nás vedl po řadě uzlových bodů tehdejší cesty. Ukázal i místo, kde leželi v trojici pod větvemi a policajti po nich skákali a hledali je. I místo, kde proběhli z obklíčení 1 200 vojáků a ztratili přitom postřeleného Václava Švédu. Kde jim prostě bylo nejhůře a recitovali si Halase…
Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál!
Hájenka, kde sbírali informace
S Pepou Mašínem jsme tam byli v sobotu a já měl v neděli besedu v Rovečném. A hned jsem dostal otázku: „Byli Mašínové vrazi, nebo hrdinové? Nic mezi tím není možné!“
Těžké téma! Zvláště když z pléna vykřikuje pán, že jako pohraničník nasazoval život, když po nich agenti stříleli. Usměji se, pohraničníci stříleli většinou na bezbranné, často na ženy a děti. Na to už musí být povaha, střílet na prchajícího. Jsem přesvědčen, že Mašínové byli hrdinové! Bezesporu a jednoznačně! Bohužel přitom vraždili. Mám s tím trochu problém, ale mám i jisté pochopení. Jak jinak jednat s vrahy? Komunisté byli ve svém souhrnu jednoznačně vrahy. Vrahy všech vrahů, vrahy nad vrahy. Pokud chtějí Filip, Skála, Konečná nadávat jiným do vrahů, ať řeknou naplno: „Ano, my jsme ve straně vrahů, dokonce takovou stranu vedeme!!!!“
Vždyť komunisté vyhlásili genocidu všem, kteří měli jen trochu jiný názor. To komunisté popravovali za názor, dokázali popravit i ženu a dokázali v několika případech (Rudolf Lenhard, Stanislav Plichta, Alois Pokorný) přinést bezbranné a téměř nehybné ubožáky až pod šibenici na nosítkách! A takovému režimu mnozí sloužili! Nosili uniformu, byli vyzbrojeni a ze služby režimu vrahů těžili a měli se dobře. Zbytek národa byl jak stádo bezbranných ovcí, s čímž rudí vrazi počítali. Našli se však výjimky, ač jich nebylo mnoho… Třeba Mašínové!
Ti zvedli hozenou rukavic, zvedli dokonce i zbraň a nedali si to líbit. Byli k tomu odmalička vedeni. A najednou se ti služebníci vrahů divili! Divili se, že po nich někdo střílí, nebo je dokonce podřízne. Hrozně se divili, ale už nechtěli chápat, že sami svými uniformami a svými zbraněmi kryjí vraždy mnohem horší a především mnohem a mnohem častější! Na hrubý pytel hrubou záplatu, na komunistické vrahy Mašíny! Tečka.
Podle zákona č. 198/1993 Sb. byl komunistický režim zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a odpor proti němu zasluhuje úctu. Odpor proti nacismu se u nás považuje za nutný a morální, ozbrojený boj Mašínů však navzdory výše uvedenému bývá hodnocen rozporuplně a úcta se mu neprojevuje. Mašínové zastřelili kromě tří příslušníků VoPo v NDR, kteří po nich prali olovem bez vyzvání, ještě tři přisluhovače komunismu u nás. Dva ozbrojené esenbáky (jeden sáhl po zbrani) a jednoho pokladníka, ozbrojeného milicionáře, který vytáhl zbraň na neozbrojeného Josefa Mašína.
Otevření památníku Mašínův statek v Lošanech.
Na té besedě jsem uvedl tři oběti z blízkého okolí na druhé straně. V nedalekých Račicích rozstříleli při domovní prohlídce estébáci 17. 5. 1950 Bohuslava Pavlů. Při podobné štvanici zastřelili v Dalečíně 28. 4. 1954 nevinného Josefa Veselého. Těla obou rodině ani nevydali! Václava Průšu zavřeli do Leopoldova, kde ho dozorce zastřelil 24. 9. 1955 z dvaceti kroků, když se při práci přiblížil k oplocení.
Mohl jsem uvádět další. Pátera Toufara, babické oběti, stovky popravených. Mlynář Karel Hladík z Polničky živil partyzány, ale gestapo ho nezadrželo, protože byl zcela slepý. Co udělali komunisté v roce 1952? Slepého mlynáře odsoudili na 15 let do vězení! K tomu by se Mašínové určitě nesnížili. Při vyšetřování a na útěku bylo zabito komunistickou armádou, tedy všemi těmi vojáky i esenbáky a ozbrojenými posluhovači, proti nimž Mašínové povstali, možná až 8 000 vězňů. Bylo by to dlouhé a smutné čtení. Taková byla žatva komunismu! S jeho dědictvím se dodnes nemůžeme vyrovnat. Prý kdo nejde s námi, jde proti nám! Mašínové jenom zvedli rukavici a šli. Plným právem!
Jak uvedl kdysi Vladimír Jičínský: „Jedině lidé bez svědomí a morálky mohou i nadále, po odhalení všech komunistických zločinů, zločinů, které přesahují svojí strašlivostí i tu nejobrazotvornější fantazii, zastávat tyto zločinné ideály a vystupovat z pozic tzv. komunismu.“
Milan Paumer mi výstižně řekl: „Ti komunističtí parchanti vraždili lidi. Nemohli jsme jen tak po nich házet knedlíky, ne?“
Foto: Hynek Jurman a Martin Zídek
Zdroje:
Novák, J.: Zatím dobrý… Petrov, Brno 2004.
Vzpomínky Josefa Mašína autorovi.
Exkurze byla důkladná
Na konci trasy
Poděbrady, pamětní deska Milanu Paumerovi
Zdena Mašínová u rodinného hrobu v Lošanech
