Článek
Jsou poutní místa, kam chodí věřící po kolenou. Jedná se o kostely, kláštery a většinou o schodiště k nim. Dá to fušku! Ale trmácet se takto až na hrad?
Dodnes najdete na okraji Nedvědice bývalý hospodářský dvůr Klečany, který si držel svoji historickou podobu až do počátku 19. století. Ve 14. století se připomíná i vesnice stejného jména. A Arkleb z Klečan byl tehdy dokonce rytířem. Od husitských válek už toto zboží patřilo Pernštejnům. Za poslední dvě století byl objekt přestavěn a rozšířen, některé části s klenbami si však zachovaly historickou hodnotu. O původu podivného názvu se zachovala pověst.
Informační tabule o Klečanech
Kampak se hrabali Rožmberkové na Pernštejny! Těm patřilo jeden čas mnohem více statků a zboží než pánům z Růže. Jejich byl Tovačov, Přerov, Helfenštejn, Lipník i Prostějov, patřila jim Hluboká, ale i Pardubice, Kunětická hora a třeba Litice. Tím více jim vadilo, že svobodný dvorec na dohled od Pernštejna měl svého vlastního pána. Hospodařil na něm zeman Vítek se svou starou matkou. K pernštejnské vrchnosti ho vázala vlastně jediná povinnost; musel u ní žádat o povolení k sňatku.
Na ten však Vítek zatím nepomýšlel, žil svobodně a po svém, věnoval se práci, ale nezapomínal ani na lov a zábavu. Jeho dvorec byl trnem v oku pánům z Pernštejna, kteří jej chtěli připojit ke svým državám. Činili proto Vítkovi různá příkoří, ale ten vše statečně snášel a o nic nehodlal prosit.
Jeho stará matka však zestárla a začala přemýšlet o mladé hospodyni. Což o to, o nevěsty by neměl Vítek nouzi, ale jít prosit na hrad se mu nechtělo. Matka však stále naléhala, a tak syn nakonec poslechl.
Potlačil v sobě hrdost a rozvážně stoupal vzhůru k hradu. Byl předveden před pána, poslušně požádal o povolení, ale svolení nedostal. Pernštejn se s chutí pásl na jeho ponížení a nakonec se mu vysmál:
„Kdybys přišel i vkleče, stejně povolení nedostaneš!“
Zdrcený Vítek přestal vycházet ze svého obydlí, trápil se a nadával na mocného souseda. Matka však byla neodbytná, nadále naléhala a syn ještě jednou poslechl.
Klečany
Na vlastním dvoře poklekl a po kolenou zamířil ke hradu. Ploužil se tak pomalu vpřed, ale více než rozedraná kolena ho bolelo ponížení a potupa, k níž se sám propůjčil. Ani ne v polovině cesty mu došla trpělivost, vyskočil na nohy a vrátil se domů. Vztekle zvolal:
„Nikdy se ti nepoddám, ryšavý Pernštejne! Už bylo dosti křivdy a bezpráví! Poddaný lid se musí dočkat spravedlnosti.“
Vztekal se a doma na zarmoucenou mámu ani nepohlédl. Ta teď začala konat sama. Klekla si před prahem, po kolenou vyšla z dvorce, urazila tímto způsobem dlouhou cestu kolem potoka a po kolenou se drala i kamenitou cestou vzhůru k hradu. Došla tak až k hodovní síni! Zde se postavila před pána a prosila za syna.
Pán pohlédl na její do krve rozedraná kolena a přece jen se v něm pohnulo svědomí. Zželelo se mu nebohé ženy a vyhověl jejímu přání pro syna.
Vítek se brzy šťastně oženil a svobodný dvorec byl na památku zoufalého činu staré vdovy nazýván jménem Klečany.
Návrh ilustrace Stanislava Bělíka
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman
Kresba: Stanislav Bělík, autor práv H. Jurman
