Poslední pernštejnský vlk zastřelen 1830, ale za humny už jsou vlci zase

V lese za Lískem u Bystřice nad Pernštejnem najdete Vlčí kámen. Byl zde zastřelen legendární poslední pernštejnský vlk. Deska z nedvědického mramoru (67 × 38,5 × 17 cm) na místě činu hlásá: „Zde byl 2. ledna 1830 zastřelen revírníkem V. Marzikem ze Stříteže vlk, který vážil 88 funtů a jest na hradě Pernštejně vycpán.“

Kronikář Prudký z Roženeckých Pasek ho v roce 1928 označil za „obrovského vlka“. Když uběhlo přesně století od události, byl v roce 1930 pořízen pamětní kámen. Co jsem se ho kdysi nahledal! Dnes k němu vede žlutá turistická značka, ale před léty jsem věděl jen to, že má být pod vysokými buky v tom rozlehlém lese mezi Koníkovem a Lískem. A protože jsme tudy pravidelně projížděli s mými dětmi, kámen jsme hledali. Nejdříve nazdařbůh naprosto jinde. Až jsem se zeptal v Koníkově na hájence, byl jsem správně nasměrován a kámen jsme vzápětí našli. Děti se opatrně rozhlížely, ale vlk už tu nikde nebyl. Jen ten pomník se na nás smál…

Kámen dal název i blízkému chráněnému porostu kyselé bučiny Vlčí kámen. Když půjdete od pomníku vzhůru, narazíte na oplocenou lokalitu, což je zmiňovaná přírodní památka. Stará bučina s doupnými stromy je významným hnízdištěm ptactva. Stáří buků se tu pohybuje kolem 200 let. Dříve jste u nás potkali vlka na každém kroku, máme plno pohádek i pověstí o Karkulce či muzikantovi ve vlčí jámě, máme tu jména Vlkov, Vlčatín, Vlčí kopec, Vlčí hrdlo a jiná.

Podotýkám, že daleko horší než vlci bývají lidé. Pokud se vám poštěstí podráždit lidského vlka, který vás pak při všech možných příležitostech pomlouvá, očerňuje, posílá vám anonymní zásilky, plivá na vás na všech možných diskuzních fórech, ale nikdy se přitom vlastním jménem nepodepíše, na to je příliš zbabělý a podlý, dokonce vás udává a Úřad pro ochranu osobních údajů vás pak skutečně odsoudí k pokutě jedné koruny české, neboť i takový úřad se lidského vlka bojí, i když jím sám pohrdá a s vámi jako s obžalovaným sympatizuje, pak vězte, že se naplnilo pořekadlo člověk člověku vlkem! A že byste zatoužili být raději ve společnosti skutečné vlčí smečky. A na toho lidského vlkodlaka byste nejraději poslali Václava Marzika i s adjunktem Thiermanem.

Ale vraťme se ke skutečným vlkům. Znalci tvrdí, že v 16. století zmizel z Českomoravské vrchoviny los, po něm zubr (poslední zmínku o něm prý najdeme v časech Rudolfa II.). Medvěd snad ještě žil na Novoměstsku v 17. století. Vlčí kámen není jen specialitou Vysočiny, najdete jej třeba na Šumavě, kde byl tehdy poslední vlk zastřelen 2. prosince 1874. V Čechách byl poslední vlk dle tradice uloven roku 1891, v Beskydách až 5. března 1914 Františkem Ježem v polesí Bukovec. I tam najdete jeho pomník. Od roku 1994 se vlk opět v Beskydech pravidelně objevuje, ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a v Jeseníkách, dnes jsou zase vlci i na Šumavě a vzácně i na Vysočině.

Osud „našeho“ posledního vlka lze vystopovat velmi přesně. Jde jen o to, jaký poslední vlk to měl být. V knihách, časopisech, mapách i na internetu se neustále píše o posledním vlku na Vysočině. Tvrdí to často i ti, co se považují za znalce. Nemají pravdu, jak si ukážeme na konci článku.

Ulovený vlk byl tehdy vycpán a vystaven na Pernštejně, kde ho lze dodnes spatřit. Po dvou stoletích je samozřejmě pořádně vypelichaný a bez ocasu. Na hradě nechybí ilustrace jeho konce, veliký obraz o rozměrech cca 2 × 1,5 metru. Visí v regálové komoře hradu před vstupem do přírodopisné sbírky a knihovny. Obraz namaloval hned v roce 1830 Franz Richter. Na obraze je pod portrétem vlka i německý text popisující jeho smutný konec.

A nyní prosím střih. Je říjen či listopad 2009, na mé pracoviště zavítá chlapík v lesáckém a chce vědět něco o posledním vlkovi. A přitom sám sype různé podrobnosti.

„Milý pane,“ usměji se, „leccos povím neznalému turistovi, ale vy jste zřejmě odborník. Vám asi nic nového neřeknu…“

A mám pravdu! Pan se jmenuje Stanislav Grym a dělá pro město Tišnov lesní stráž na přírodní památce „Květnice a les Klucanina“. A před svým přestěhováním dělal lesní stráž a strážce přírody na okrese Karviná. Pan Grym právě reviduje závěry jiných autorů a už 7. 12. 2009 dokončuje zprávu o našem vlkovi. Potvrdil v ní, že se na Pernštejně skutečně jedná o vlka obecného, resp. o poddruh vlka eurasijského (Canis lupus lupus). Hovoří pro to tvar lebky, šikmé postavení očí, tvar hrudníku a postavení a tvar lopatek.

Nechal také přeložit německý text obrazu, který zní doslovně takto: „2. ledna 1830 byl tento vlk namalovaný podle skutečnosti a coulové míry, složen ránou na komoru, na panství Rožínka, v Českém lese, rovenský revír, střítežským revírníkem Václavem Maříkem (Wenzel Marzik) ve 3 ¼ hodiny odpoledne, poté co byl tentýž vlk 1. ledna 1830 zasažen karasínským adjunktem Thiermanem do levého předního běhu. Vážil 88 liber a měřil od předního po zadní běh 1 sáh a dva palce.“

Ránou na komoru se rozumí, že byl zasažen do hrudní dutiny, během se rozumí končetina. Uvedený rovenský revír popletl nedůsledné odborníky ještě v roce 2000, takže psali o úlovku v obci Rovné. Ve skutečnosti místo leží v katastrálním území Vojtěchova, což je dnes místní část obce Lísek.

Už víme, že kronikář označil vlka za obrovského. Mnozí převáděli váhu 88 funtů do dnešních jednotek a někdy se od sebe poněkud lišili, protože pletli české míry s vídeňskými. Hmotnost jim pak vycházela od 44,9 kg po 54 kg. V poslední době se znalci shodli, že na Moravě se používala zásadně vídeňská libra, jež se rovná 0,56 kg, a tudíž vlk vážil 49,3 kg. A pokud šelma měřila od předního běhu k zadnímu 1 sáh a dva palce, jedná se při použití vídeňských měr o 194 cm.

Tento údaj se zdál panu Grymovi nemožným. Porovnával tedy s údaji naměřenými na Slovensku. Ze 110 ulovených jedinců tam bylo u 69 samců zjištěno, že délka těla se pohybovala v rozmezí od 110 do 150 cm. Vlk se podobně jako každý větší savec měří předepsaným způsobem, od čenichu, po kořen ocasu. Ocas se pak měří zvlášť. Většina autorů myslivecké literatury udává délku těla vlka od 100 do 160 cm, méně v rozmezí od 100 – 170 cm a výjimečně v rozmezí do 175 cm.

Z porovnání plyne, že není možné, aby vlk ulovený 2. ledna 1830 mohl měřit od předního k zadnímu běhu 194 cm, což je míra, která značně přesahuje variační hodnoty pro celkovou délku těla vlka od začátku čenichu po kořen ocasu. Vlk, který by tuto míru měl, by pak i s hlavou, krkem a s ocasem musel dosahovat nejméně tří metrů. Tak velký vlk v žádném případě neexistuje. Již při zběžném pohledu na pernštejnský preparát je zřejmé, že vlk nemůže v žádném případě měřit od předního běhu k zadnímu 194 cm.

Mohlo se jednat o jiný způsob měření, který použili v roce 1830? Mohli vlkovi natáhnout přední končetiny před čenich do maximální možné polohy a zadní rovněž, až by dosahovaly konce oháňky.

Nedá se také vyloučit myslivecká latina, kdy lovci nějaké ty centimetry a kilogramy navíc přidávají. Vlk byl tehdy pokládán za vzácný úlovek, a proto není divu, že si lovec, případně autor či objednavatel obrazu nějaké ty centimetry jeho délky přidal.

Je dnes naprosto zbytečné spekulovat, zda umístění pomníčku po sto letech je v lese za Lískem naprosto přesné. Ani samotný střelec by už za pár dnů nemusel místo stanovit úplně přesně! Jak by jej tedy mohl znát malíř? Na jeho obraze je zachycena i pozoruhodná stavba, dřevěná lovecká chata s parožím. Místu se říkalo „Solo“ nebo také „Svatá Anna“. Malíř Richter určitě neměl ambici zachytit přesné místo, kde byl vlk zastřelen. Spíše se soustředil na vlastní vlčí figuru a pak zachytil pozoruhodnosti tohoto místa, tedy především loveckou chatu.

A proč tvrdím, že tento pernštejnský vlk nebyl posledním na Vysočině? Dostačující podmínkou mého tvrzení je jiný vlčí kámen.

U Jinošova stojí v lese kámen (94 × 26 × 8 cm) s nápisem „VLK 1861“. Byl tu zastřelen poslední vlk na náměšťském panství a zřejmě tehdy i poslední vlk na Vysočině. Jeho stopy nejdříve objevil revírník Volešínský. Když se to dozvěděl košíkovský hajný Anton Schweda, svolal kolegy na leč. Zastřelili ho v Košíkovském lese na Zelený čtvrtek 28. března 1861 a vycpaný se nachází na zámku v Náměšti nad Oslavou. Místo připomínal dřevěný křížek, dnešní pomník později vztyčil lesní dělník Antonín Kafoněk z Pucova.

O tomto úlovku se zhusta píše (především na internetu), že šlo o vyhublou vlčici vážící sotva 30 kg. Ojediněle se dal najít údaj, že šlo o 40tikilového vlka dlouhého 113 cm. S oháňkou prý 150 cm. Když jsem na tento exponát upozornil pana Gryma, mínil tento, že třicetikilové vlčice se vyskytovaly běžně, že nemuselo jít o mimořádnou vyhublost. A hned se do Náměště rozjel. Naměřil délku exponátu 129,5 cm a výšku 66 až 67 cm v kohoutku. S podezřením v hlavě se na zámek po čtyřech dnech ještě vrátil. A potvrdil absenci mléčných žláz, zato přítomnost varlat! Žádná vlčice, ale pořádně vyhublý vlk! Poslední vlk na Vysočině.

Jen mi zaslal novou zprávu, našel jsem tentýž den údaj, že poslední vlk měl být zastřelen u Skryjí nedaleko Dolních Louček až 23. května 1917! Myslel jsem, že pana Gryma překvapím, ale ten o této možnosti už také věděl. Protože však neexistuje exponát a úlovek nebyl správně zdokumentován, nebere jej v potaz.

„Víte, co dokáží myslivci,“ napsal mi a poté telefonicky sdělil, že zápis o zastřelení skryjského vlka je sice zapsán na četnické stanici ve Žďárci, ale z dochované fotografie se nedá jednoznačně určit, zda šlo skutečně o vlka a z úlovku se nedochovala ani kožešina, která by dosvědčila, o co vlastně šlo… Podle tvaru hlavy, délky uší i ohonu na fotce to vypadá spíše na křížence vlka se psem, podezřelé je i to, že by vlk přišel za bílého dne doslova na zabíjačku až do skryjského mlýna.

Nakonec mi pan Grym poslal třetí zprávu. I s fotkou skryjského úlovku. Ani můj laický pohled by určitě v trofeji vlka nehledal, ale důležitější byl souhrn četných odborníků. Shodují se, že zvíře „vykazuje více znaků psa, případně křížence mezi vlkem a psem než čistého vlka.“

A co na to představitelé Skryjí? Prý je fotka spletená, ale vlka tam určitě ulovili! Hlavně že si tu samou fotku pak dali do knihy jako důkaz skryjského vlka.

Ten u Lísku byl posledním vlkem pernštejnským. Nebo posledním Žďárských vrchů, chcete-li. Přesně 180 let po jeho skonu, ve čtvrt na čtyři 2. ledna 2010, jsme se na místo u Lísku přišli poklonit jeho památce. Turisté tam s chutí míří dodnes.

Ale jak není ještě všem dnům konec, nemusí být konec ani vlkům na Vysočině. Zrovna včera mi volal Karel Popelka, že jednoho chytil…

Literatura:

Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.

Foto: Hynek Jurman