Rozsekla mu hlavu, morytát četnický

Pryč jsou časy kramářských písní, ale zlé činy se znovu opakují, vznikají novodobé morytáty. O nejstrašnějších /ne/lidských činech se stále často natáčí, vypráví a čte. Pojďme se ohlédnout, dnes jde o morytát četnický.

Četníci nikdy nemívali lehkou službu a dost často jim šlo o život. Když se takový František Špaček vracel v povznesené náladě v noci z pochůzky z Nového Veselí do Žďáru, slyšel nedaleko Budče rány a řezání dřeva. Šel tedy po zvuku a přistihl při krádeži občany Svobodu a Škodu. Svoboda byl známým opilcem a hrubým člověkem. Zatkl je oba a vedl zpět do Veselí.

Dřevo museli přistižení nést v krosnách. Naříkali nad tou tíhou a žádali četníka o odpočinek. Během něj se vrhl Svoboda na četníka a zabil ho jeho šavlí. Kdyby neměl četník tolik vypito, kdyby si nedal tolik do frňáku, říkali lidé, jistě by se ubránil. Svoboda dostal 20 let a ve vězení spáchal sebevraždu. Škoda inkasoval 15 let a ve vězení zemřel.

Podobně jako Špaček, jehož smrt připomíná kamenná deska v polích u Budče, dopadl na Bystřicku závodčí Horvát. U silnice nad Lesoňovicemi připomínal litinový kříž, že tu byl 11. srpna 1877 zavražděn zákeřnou rukou závodčí četnické stanice v Bystřici nad Pernštejnem Karel Horvát při věrném konání povinnosti. Kříž rozbili při budování přeložky silnice, jen fotografie se zachovala, ale událost neupadla v zapomnění.

Jmenovaný četník (ve spisech označován i jako velitel stanice) rád obcházel v noci vesnice a kontroloval, zda se lidé podezřelí z krádeží zdržují doma. V osudnou noc se vracel z pochůzky až z Dolního Čepí přes Štěpánov a unavený se zastavil u starosty v Lesoňovicích. Ten nabídl četníkovi nocleh, ale Horvát odmítl. Jen se občerstvil a pokračoval v cestě domů k Bystřici. Už mělo skoro svítat, když potkal na rozcestí nad dědinou dvě postavy. Blížily se po cestě od Pivonic a na zádech nesly velké rance. Vpředu šel muž a za ním žena. Oba vypadali dobrácky a Horvát je z ničeho nepodezíral, protože s velkými ranci se tehdy chodívalo běžně.

Připojil se k nim a kráčel vedle ženy, která šla pomaleji. Dali se do řeči a žena prozradila, že jdou z Koroužného do Věchnova k Salákům do služby a že si nesou peřiny a další potřebné věci. Chlap byl dosti vpředu a rozhovor neslyšel. Když ho pak Horvát dohnal a ptal se na některé okolnosti kolem stěhování, mluvil muž úplně něco jiného. Četník si to srovnal v hlavě a vyzval neznámého: „Rozvažte ten ranec, chci vidět, co nesete!“

Muž poslechl, Horvát se sklonil a začal prohlížet obsah zavazadla.

Zatím je došla žena, zpod sukně vytáhla sekyrku a nic netušícího strážce zákona ťala přímo do hlavy. Nešťastný četník zařval tak silně, že ho slyšeli až na Dvořištích. Ráno byl nalezen v tratolišti krve a ženské vlasy v jeho rukou svědčily o tom, že se zoufale bránil.

Po pachatelích jinak nezůstala žádná stopa a zdálo se, že se vraždu nepodaří vysvětlit. Na bystřickém hřbitově proběhl slavný pohřeb a nad hrobem se nechal slyšet starosta města, že věří v náhodu, která vraha odhalí a usvědčí. A náhoda to skutečně dokázala!

Pachatelé totiž zapírali zakrvácené prádlo, a tím se prozradili. K potůčku nedaleko Josefova se podle jedné verze zatoulaly děti a našly zde na kamenech zaschlou krev. Oznámily to doma a přivolaní četníci se dovtípili, že zde mohl prát prádlo Horvátův vrah. Podle zápisu v Památníku bystřické četnické stanice ale viděla ráno po vraždě jedna žena manželku nádeníka Jindřicha Brabce, jak pere na potoce zakrvácené šaty. Vyprávěla to po pár dnech v obchodě Antonína Sýkory a obchodník uvědomil četnictvo, neboť Brabcovi ze Zlatkova byli na štíru se zákonem. Následovala prohlídka a nález zakrvácené sekyry a dalších usvědčujících věcí. Po delším výslechu se je podařilo z vraždy usvědčit.

Vraceli se tehdy z Koroužného, kde měla Brabcová sestru. Tam se v jednom domě zrovna chystala svatba a domácí své zásoby i výbavu přemístili na noc do sklepa. Brabcovi v noci vypáčili sekyrkou dveře, navázali si lup do ranců a lesními cestami se pustili ke Zlatkovu. Nad Lesoňovicemi přecházeli v jediném místě silnici a jako na potvoru tu potkali četníka. Ten náhodu zaplatil životem! Celý zkrvavený padl do rozvázaného rance, a proto Brabcovi tyto věci ukryli v lese, postupně je prali v potoce a po částech nosili domů.

Spravedlnosti neunikli, ale původní trest smrti provazem byl oběma cestou milosti změněn na doživotí. Brabcová ve vězení zemřela, ale Brabec se choval vzorně a dočkal se amnestie v roce 1908 při výročí 60 let panování císaře Františka Josefa. Objevil prý se celý bělovlasý ve Zlatkově, a pak odešel za dcerou do Prahy.

Zdejší obyvatelstvo postavilo závodčímu „za jeho horlivost a lidumilnost“ vysoký pomník z nedvědického mramoru a na místě vraždy litinový kříž. Hrob mladého četníka najdete na bystřickém hřbitově. Kříž na místě vraždy byl zničen, ale staří pamětníci tomu místu stále říkají trochu zkomoleně U Chorváta.

Foto: Hynek Jurman a J. Čechová: Drobné církevní památky Bystřice n. P.

Ilustrace: Libor Balák

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Jurman, H.: Na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019