Článek
Koho z nich? Vybrat si životního partnera je věc přetěžká. Soudím, že to byl Petr Bezruč, kdo postavil každého ženicha do role člověka, jenž má sáhnout do saku, v němž je 99 hadů a 1 úhoř. Pravděpodobnost, že vytáhne úhoře, je velmi malá… Zřejmě proto zůstal Bezruč starým mládencem.
Někdy člověk zatouží po určité rodině, má pro ni slabost, cítí se v ní výtečně a chce se do ní začlenit. Jen teď najednou neví, pokud ta rodina nemá právě jedináčka, po kom sáhnout. Nebo je rozhodnut, ale najednou vše vidí jinak. V historii máme případů habaděj.
Vezměte si jednoho z rekordmanů mezi vladaři, císaře Františka Josefa I. Vládl neuvěřitelných 68 let, ale jeho rodinný život za mnoho nestál. V roce 1853 naplánoval do Bad Ischlu zásnuby s Helenou Bavorskou, zvanou Nene. Ta přijela v doprovodu mladší sestry a srdcem dlela kdesi v dálce. U vyvoleného mládence. Jenže císař se neodmítá! Slavnosti začaly a při nich si ženich povšiml Heleniny sestry. Alžběta měla jen 15 let, ani k večerní tabuli ji ještě nepustili. František Josef si však vymohl, že děvče přijde aspoň na dezert. Na první pohled se do ní zamiloval a druhého dne ji požádal o ruku. Alžběta souhlasila, převzala roli starší sestry a byla svatba. Stala se pak nejoblíbenější císařovnou, Rakušané jí jinak neřekli než Sisi. V habsburském domě však příliš štěstí nepobrala a její hořký osud se naplnil na břehu Ženevského jezera, kde ji anarchistický šílenec propíchl pilníkem.
O více než století později se situace opakovala. Jistý anglický princ Charles měl vážnou známost s dívkou, ale pak náhle ztratil hlavu pro její blonďatou sestru Dianu. Vzal si ji tedy a začali společně plnit stránky časopisů. Nejdříve obrázky půvabného a štěstím vyzařujícího páru, pak svým skandálním rozvodem. Nakonec zaplnily světové tiskoviny zprávy o tragické smrti lady Diany…
Třeba by to Charlesovi vyšlo s Dianinou sestrou. Možná si zrovna tak mohl František Josef rozumět s Nene. Nebo to mohlo být pro všechny i horší…
Josef Kajetán Tyl prožil strastiplný život, ale vysloužil si titul „Miláček národa“. Pokud takhle nakládá český národ s miláčky, tak pěkně děkuji, raději budu nemilovaným! Nemocného herce a autora kdysi vyléčila a vyrvala ze spárů smrti herečka Magdaléna Forchheimová. Byla starší než Tyl, ale ten si ji z vděčnosti vzal za ženu. Opodál však stála i mladší a veselejší sestra Anna, později zvaná Rajská. Tylovi se líbila, a tak žil s oběma sestrami společně. S Magdalénou děti neměl, s Annou ano. V době jeho úmrtí čekala už sedmé! O Tylovy děti se pak staral Josef Ladislav Turnovský, který si o 16 let starší Annu sám vzal z piety k Tylovi za manželku.
František Palacký se zase zamiloval do Antonie Měchurové, byl ale odmítnut. Nezabalil to a vzal si její setru Terezku. Podobně to měl Antonín Dvořák. Josefína Čermáková jej oslyšela, vzal si tedy její sestru Annu. City k Josefíně však zcela nepochoval a i ona byla později pyšná na svého bývalého nápadníka.
Pojďme ještě jednou k pramenům českého národního obrození. Významným písmákem a Jiráskovou románovou postavou byl F. L. Věk, vlastním jménem František Vladislav Hek. Jeho rod pocházel z Holandska a jistý předek Jiří se usadil v Dobrušce. Za manželku si vyhlédl dceru dobrušského měšťana Kateřinu Javůrkovou a na svatbu si v roce 1756 pozval za mládence svého bratra Josefa. Josef spatřil Kateřinu a byl ztracen. S nevěstou se zrovna tak zatočil svět!
Výsledkem bylo, že za mládence šel původní ženich Jiří a Kateřinu si vzal mladší Josef. Jako čtvrté dítě se jim v roce 1769 narodil právě František Vladislav.
Ale všechny ty případy nejsou ničím proti panu Burešovi z našeho městečka. Byl to takový klidný člověk, trošku ňouma. I on si však vyhlédl děvče a šel požádat o jeho ruku. Pantáta Ostrý ho přijal vlídně a celkem nebyl proti. Doma měl nejen pěknou Amálku, ale i starší, vyzáblou a nevzhlednou Žofku. A tak se začal škrábat za uchem a pomalu se rozpovídal:
„Vědí, pane Bureš, oni jsou slušnej člověk. Klidnej, hodnej, do hospody nehodí… Oni potřebujou ženu! Ale u nás je zvykem, že se nejdříve vdává nejstarší dcera.“
Pan Bureš nerozhodně přešlapoval, chtěl mladší Amálku. A pořád mu to nedocházelo. Pantáta tedy musel na rovinu.
„No chápou, pane Bureš, že by si jako vzali Žofku. Mám jich rád a dám jim ju. Výbavu má, radost pohledět!“
Teď se zase za uchem škrábal pan Bureš. Ale ne dlouho.
„Tak mně je to teda jedno,“ hlesl nerozhodně a dostal Žofku.
Dlouhá léta měl doma sice nepříliš vzhlednou ženu Žofii, která o něj ale vzorně pečovala. Sama se starala o drůbež a malé políčko, muže vždy vyhlížela, hladila ho už ve vrátkách, vařila mu dobrou bramboračku i knedlíky se škvarky a polštář mu hezky každý večer natřepala.
Její krásnou sestru Málču dostal Burešův kamarád Crha. Burešovi se nejdříve smál, co si to on vzal za kostru. Sám měl moc pohlednou ženu, ale příliš si jí neužil. Jaksi nebývala doma. Muže nečekala, nic mu nevařila, polštář nenatřepávala. Rajzovala po světě, vymetala krčmy a koketovala s chlapy. Občas s nějakým utekla, jednou i s komediantem. Ale krásnou Amálka byla, to se muselo nechat. A pořádnou taky, vždy se totiž po čase k Crhovi vrátila. Ten už se Burešovi nesmál, teď už mu docela záviděl.
„K čertu s takovou krásou, že já si radši nevzal tu starší paléstru!“ durdil se často a nakonec od Málče utekl. Děti naštěstí neměli a Málina si dále užívala světa. Jenže občas ji ta životní vířivka vyvrhla do rodného městečka. Čas od času se doma ukázala a pokaždé vypadala ještě sešleji. Už ani Burešovi se nelíbila, kampak se hrabe na jeho Žofii!
A pak ho jednou navštívil stařičký tchán s nečekanou prosbou:
„Pane Bureš, voni jsou fakt hodnej a uvážlivej člověk. Mám jich rád, jsem s nimi spokojenej. Jdou blíž.“
A pak mu pošeptal do ucha prosbu téměř nehoráznou:
„Amálka byla vždycky moc hezká ženská. Postarají se mi o ni, pane Bureš!“
Pan Bureš se zase škrábal za uchem a nerozhodně přešlapoval. Asi by zase řekl, že je mu to tedy jedno, ale naštěstí měl po boku Žofku. Ta ho vzala za límec, otce vyhodila a s Burešem žila šťastně do nejdelší smrti.
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
