Viktor Halva: Bez lodního lístku přežil ztroskotání Titaniku

O konci údajně nepotopitelné lodi v dubnu 1912 ví snad každý. Co se o tom popsalo papíru a natočilo filmů! Jenže příběh každého z pasažérů byl silným osobním dramatem, ať už dopadl jakkoliv. Chci připomenout jeden se šťastným koncem. Šlo o člověka, který ani neměl lodní lístek.

Světoběžník Viktor Halva se narodil 22. března 1892 v Crhově (novináři opisují jeden od druhého mylně 21. 3. v Brně!) a měl jedenáct sourozenců. Jako sedmiletý se stěhoval s rodinou do Lesoňovic a o další čtyři roky později do Bystřice nad Pernštejnem. Zde žili v čp. 163 (dnešní Cibulkova ulice), tedy v místě bývalé městské lázně. Je zajímavé, že dodnes zde žije rodina Lázničkova…

Viktor si odnesl hojné vzpomínky na bystřickou měšťanku. V Brně se vyučil elektromechanikem a pracoval pak v Olomouci, Ostravě, Bratislavě, Uherském Hradišti, Kyjově a nakonec ve Vídni. Stále častěji se v něm pěnila toulavá krev a lákala ho do světa za dobrodružstvím. Figuroval i u mimořádných událostí. Nejdříve pomáhal v Brně bratřím Wrightům, když zde instalovali své legendární letadlo. To bylo v červnu 1908. O rok později asistoval známému lovci Buffalo Billovi při jeho cirkusové produkci z Divokého západu. V Brně mu tehdy pomáhal jako elektromechanik a osvětlovač. Jeho snem největším však byla Amerika. Vždyť jeho strýc František tam emigroval už před třiceti lety.

Se společností kovbojů a indiánů absolvoval Viktor evropské turné v délce 4,5 měsíce, dostal se až do Lisabonu, ale před návratem do Ameriky jej Buffalo Bill propustil.

Přišel podzim 1911, na Balkáně vřely nepokoje a mluvilo se o možné válce se Srby. Viktor Halva měl zrovna narukovat, ale válčit nechtěl! Proto si zakoupil jízdenku do Hamburku a ostatní peníze si zatím nechal ve Vídni v úřadovně, aby neměl nepříjemnosti na hranicích. Přesto byl v Děčíně s dalšími třemi kamarády zadržen jako vojenský zběh. Každý z nich dostal v Terezíně šest měsíců natvrdo a byli převezeni do žaláře na Istrii.

Zde dva měsíce upravovali vojenské cvičiště. Jeden italský vězeň si v úmorném vedru sedl pod strom do stínu, ale hlídač ho surově píchl bodákem. Ostatní dostali nápad, jak svého druha pomstít a přitom utéct. Další Ital tedy také zalezl do stínu, a když se přihnal strážce s bajonetem, dostal lopatou po hlavě. Mrtvého jej hodili do jámy a vzali nohy na ramena.

Halva se po nocích vracel do Vídně. Spával v lesích a roklích, o jídlo žebral. Po jedenácti dnech se dostal na předměstí Lublaně. Zcela vyčerpaný zaklepal na jedny dveře. Osud mu přál! A ne naposledy… Otevřel mu český strojvedoucí Otakar Slezák z Moravské Třebové, jenž jezdil s nákladním vlakem do Vídně. Uprchlíkovi zprostředkoval práci na nádraží při překládání ovoce a nakonec ho do Vídně dovezl.

Viktor si chtěl vyzvednout své peníze, ale půda mu zde hořela pod nohama. O zabití hlídače se už vědělo, navíc Halvu tížilo svědomí tak, že nemohl ani spát. Vydal se do Čech a již za čtyři dny odjížděl z Děčína s německými horníky vlakem přes hranice. Na tu cestu se pořádně natřel uhelným mourem. A vlakem šťastně dojel až do Hamburku.

Právě si tam kupoval lodní lístek do New Yorku, když vešel do kanceláře tajný policista a vyptával se na Halvu. Úředník jej zapřel a doporučil mu pak odjet na pašerácké lodi. Viktor se sešel v podpalubí podloudnické lodi s patnácti podobnými uprchlíky a ve zdraví se dostal do Southamptonu, kde už se cítil svobodný.

Zato jeho rodina v Bystřici byla stále prověřována četníky. Klid nastal až po roce, kdy poslal cestovatel první list z Ameriky a rodiče jej četníkům ukázali. Pátrání bylo ukončeno, ale jen málokdo věděl, jak dramatickou cestu do Ameriky Halva měl.

V dubnu 1912 totiž spatřil v přístavu Southampton nový div techniky. Obrovský a nepotopitelný Titanik! To by nebyl Viktor, aby nezatoužil po plavbě s tímto zázrakem! Měl sice platný lístek do Ameriky, ale ne na Titanik. Ten byl plný. Chvíli pozoroval cvrkot při nakládání zásob a pak celkem bez problémů proklouzl na palubu. Přemluvil pasažéra z kajuty č. 903 a ten ho před kontrolami ukryl pod postelí a ještě mu nosil jídlo. Za tři dny Titanik konečně vyplul.

Byl dlouhý jako tři fotbalová hřiště a vysoký jako jedenáctiposchoďový dům. Viktor neviděl z jednoho konce na druhý. Bystřický farní kostel byl proti tomu úplné nic!

Titanic, největší pohybující se stroj na světě, uháněl vesele přes Atlantik, pět kapel mu vyhrávalo k odjezdu. Jídlo bylo znamenité a pasažéři užívali rozmanité zábavy až téměř do nedělní půlnoci 14. dubna. Pak narazil kolos na ledovec a nepotopitelný zázrak se pomalu šinul ke dnu. Kapela na palubě vyhrávala Blíž k Tobě, Bože, blíž a pasažéři hledali místa v záchranných člunech. Těch však byl propastný nedostatek.

Viktor Halva pochopil, že pro něj se místo nenajde. Šel se tedy s ostatními zahřát do šenkovny a pořádně si přihnul z láhve koňaku. Pak se ozval výbuch ze strojovny, loď se naklonila o 45 stupňů a nikdo se neudržel na palubě. V nastalé panice se ještě Halva napil koňaku, odvázal záchranný pás a skočil do ledového moře. Hodnou chvíli se držel pásu ještě s jedním společníkem, dokud ten nezmizel pod vodou. Brzy se náš hrdina dostal na dřevěnou skříň a za rozednění se chytil okraje záchranného člunu. Když se uvolnilo místo po jednom mrtvém, byl vtažen do člunu. Ležel naprosto vysílený, skoro zmrzlé nohy měl bez citu.

Titanik zmizel v hloubce téměř čtyř kilometrů! Utonulo přitom minimálně 1 522 lidí! Černý pasažér se ale zachránil…

Když se pořádně rozednělo, spatřil i on příčinu katastrofy. Na dohled trčel stále asi kilometr dlouhý ledovec. Konečně vyšlo slunce a trosečníky zachránila loď Carpathia. Viktor dostal teplou deku, čaj s rumem a zákusky. Dali ho do vany s vlažnou vodou a ošetřovatelka třela jeho nohy lihem. Byl zachráněn!

V Novém Yorku zatím zkoušely kapely uvítací skladby na počest Titaniku. Místo něj se objevila Carpathia a na hladinu spustila třináct záchranných člunů z Titaniku. Více z titána nezůstalo…

Každý zachráněný dostal od společnosti 25 dolarů a volnou jízdenku na další cestu. Viktor zůstal v Americe a kupodivu tam vstoupil do armády. Poznal v ní nečekanou volnost, měl slušný roční plat, veškeré zaopatření a čtrnáctidenní dovolenou. Za přeraženou nohu dostal v roce 1918 slušnou penzi.

Usadil se v Nebrasce, kde žil se strýcem Františkem. Za devět let se k nim přidal ještě bratr Jaroslav. Viktor se v roce 1919 oženil s českou vystěhovalkyní Marií Mladou. Narodil se jim syn a dvě dcery. Viktor Halva se vrátil ke své původní profesi elektromechanika, stal se odborníkem na opravy elektromotorů a v roce 1930 si otevřel vlastní obchod. A usadil se! Toulavou krev v něm uhasila ledová voda Atlantického oceánu. Zemřel v nemocnici pro válečné veterány na Grand Islandu 4. prosince 1958 a pochován byl s vojenskými poctami. Jeho syn Fred Halva se dvakrát objevil na Bystřicku, aby mohl spatřit své české příbuzné. Sepsal také rodokmen svých předků. A vnuk David s rodinou navštívil své příbuzné v Bystřici 20. 7. 2019.

Na přelomu tisíciletí oprášili Halvův případ četní novináři, kteří čerpali jeden od druhého, mnohdy doslovně i s chybami. Protože se však našli mnozí „svědkové“, kteří si plavbu na Titaniku vymysleli a chtěli být zajímavými, byl i příběh Viktora Halvy někdy zpochybňován. Jak odhalili čtenáři Media, měl Halva dorazit do Ameriky až 1. 7. 1912. Podkladem pro moje zpracování jsou především dva novinové články z roku 1947 v Našem Horácku.

Použitá literatura:

Halva, F. V.: Rodina Tomáše Halvy st. a ml. Strojopis, nedatováno.

Jurman, H.: Město na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019.

-r.: Ze vzpomínek našeho amerického krajana. In: Naše Horácko, 28–29/1947, s. 1.

Foto: Wikimedia commons – volné dílo, Archiv rodiny Mašíkovy, věnováno autorovi.

Ilustrace Libor Balák, majitel práv H. Jurman.