Vraždy v Pičulíně i jinde, morytáty myslivecké

Pryč jsou časy kramářských písní, ale na staré vražedné události se nezapomíná a najdeme je dnes v jiných médiích. Bohužel se zlé činy znovu opakují, vznikají novodobé morytáty, tentokrát snímané kamerou. O nejstrašnějších /ne/lidských činech se ale stále často i vypráví a čte. Pojďme se také ohlédnout. Často umírali hajní v panských službách.

Po první světové válce sloužil na pernštejnském velkostatku horlivý hajný Jan Knoflíček, bydlel s ženou a malým synkem ve Štěpánově. V té době bylo v okolí rozšířeno pytláctví, které znamenalo pro řadu chudých rodin alespoň jakousi obživu. Získanou zvěřinu většinou prodávali bohatým sedlákům, sami mnoho neolízli. Vyhlášeným pytlákem tu byl Špaček ze Čtyř Dvorů, jehož často do lesa doprovázel přítel Mach. Ve válce odnesl Špaček raněného Macha ze zákopů na ošetřovnu s nasazením vlastního života a Mach mu proto teď z vděčnosti pomáhal na nebezpečných výpravách.

Byl krásný májový den, když si nechal fořt Šikl zavolat Knoflíčka na revír a poručil mu: „Stavíš se pro Bednáře a půjdete vartovat do Pálenin. Mohl by se tam objevit Špaček. Pokud přijde, tak se s ním nepárejte! Ale pozor, je schopný všeho!“

Jan Knoflíček si hodil flintu na rameno a vydal se na Hrachovce pro hajného Bednáře. Ten ho už zdálky spatřil oknem a nechal se ženou zapřít. Dobře o pytlácích věděl, ale i s hajným Večeřou ze Lhotek do jisté míry lesní pych trpěl. Neměl chuť na výpravu s Knoflíčkem, jenž naopak pytláky nešetřil. Mladý hajný se vydal do Pálenin sám. Z Hrachovců už to neměl daleko. Možná si vzpomněl, že na cestě jen kousek odtud byl na konci října 1882 nalezen mrtvý hajný Leopold Pecha. Zastřelil jej pytlák, neměli to tu hajní nikdy snadné. Scházel řídkým lesem, když spatřil pod sebou postavy, Špačka a za ním Macha. Skočil za strom, zařval a namířil pušku na oba pytláky. Špaček však strhl flintu a vypálil. Hajného zasáhl do nekryté půlky obličeje a do rukou. Podle lékařů toto zranění nebylo smrtelné. Mach se dal okamžitě na útěk, ale Špaček ne. Přiskočil k hajnému a začal ho mlátit pažbou s výkřiky: „Ty ještě nemáš dost, ty panský pse?!“

Utloukl hajného k smrti, ale při posledním úderu vyšla z flinty rána a zasáhla Špačka do břicha. Těžce raněný pytlák se dobelhal do Čtyř Dvorů a celý od krve vstoupil do hospody. Před zraky užaslých hostů do sebe obrátil dvě štamprdlata a vlekl se domů. Svalil se hned na kuchyni a zůstal nehybně ležet. Nejdříve mu zavolali z Prosetína kněze a až po jeho odchodu raněný vše vypověděl své ženě. Pak celou tragédii popsal na kus papíru, vyjmenoval své odběratele a podal doklad manželce, aby mohla vydírat bohaté sedláky.

„Pro ně jsem pytlačil, abych uživil naše děcka… Ať se teď oni o vás postarají!“

Všechno pozorně vyslechl pytlákův otec a rozhodl se z vraždy těžit. Opatrně se vypravil do Pálenin, našel tam mrtvého hajného a obral ho o hodinky a dvacet korun. Sedlák Kroupa zatím naložil raněného na vůz a vezl ho až do Nedvědice k lékaři. Koňský povoz odvezl navečer i mrtvolu hajného Knoflíčka. Protože mu chyběly peníze a hodinky, které se našly u Špačků, byl pachatel obžalován z bestiální a loupežné vraždy. Pytlák se dlouho zotavoval z těžkého zranění, ale přece se uzdravil. Byl odsouzen k trestu smrti, ale po amnestii dostal doživotí. Na Borech si odseděl patnáct let, pak byl propuštěn domů. Stal se nemluvným samotářem. Později sice zašel s myslivci na hon, ale nabízenou pušku nikdy do rukou nevzal.

Krátce po vraždě dal majitel velkostatku, hrabě Mitrovský, odlít ve štěpánovských železárnách litinový křížek. Byl postaven na místě tragédie. Už sotva rozeznatelný nápis hlásá: „Na tomto místě byl dne 6. května 1919 lesní hajný velkostatku Pernštýna Jan Knoflíček, 26 roků stár, pytlákem zavražděn. Čestná památka budiž jemu, jenž padl při věrném konání lesní služby, údělem. Nechť jest mu země lehkou.“

Jen o pár měsíců dříve vyhasl nedaleko život jiného hajného, Adolfa Jinka, podle matriky správně Inka. Ten bydlel v Rozsochách a pracoval také ve službě u hraběte Mitrovského. Dne 21. srpna 1918 vyšel na pochůzku i se svým čtrnáctiletým synem Antonínem. Za křižovatkou silnic od Rozsoch a od Bystřice vstoupili do lesa s podivným názvem Pičulín a vzápětí uslyšeli výstřel. Ušli jen několik set metrů, když narazili na dva pytláky, kteří právě porcovali srnce. Hajný na ně zakřičel, ale odpovědí byl výstřel, který jej zasáhl do břicha. Pachatelé se dali na útěk a Inek během chvilky skonal. Jeho šokovaný syn mu odebral pušku a hodinky a kolem 23. hodiny přiběhl se smutnou zprávou domů.

Pytláci Moravec z Vojtěchova a Hanák ze samoty Špimberk prchali lesní temnotou v domnění, že uniknou. Jaké však bylo jejich překvapení, když je brzy ráno vyčenichal a usvědčil policejní pes. Střílející byl odsouzen na smrt, ale díky konci války a vzniku samostatné republiky i jej vysvobodila amnestie. Pachatel si odseděl jenom čtyři roky ve vězení. Mezi hajnými se ale tradoval jiný důvod dopadení pachatelů. Pytláci měli zhotovit ucpávku do patrony z novin, na nichž zůstalo jméno, možná i adresa. Četníkům prý stačilo rozvinout papírovou ucpávku a přečíst si jméno pachatele. A ten chudší pak měl vzít vinu na sebe, aby bohatší nepřišel o majetek. Po odsezení trestu dostal slušnou částku…

Na místě smrti svého hajného nechal hrabě Mitrovský postavit také kříž s Kristem, tentokrát jde o kamenickou práci na masivním podstavci. Kříž byl sice v roce 1982 povalen vandaly, ale vnuk zastřeleného jej nechal opravit, takže památník stojí zase v původní kráse. Text na desce v Pičulíně hlásá: „Zde byl 21. srpna 1918 pytlákem zastřelen Adolf Jinek, lesní hajný Jeho excellence Vlad. hraběte Mitrovského. Čest jemu, jenž padl při vykonávání služby.“

A do třetice další setkání hajného s pytlákem. Došlo k němu v lesích mezi Bobrůvkou, Pikárcem a Skleným. Starý nadlesní Siegfried Padewiet tam narazil na vyhlášeného pytláka Hachlu z Bobrůvky. Ten se právě chystal složit krásného šesteráka, když po něm nadlesní vystřelil. Rána houkla, ale nic. Že by se mu střely opravdu vyhýbaly? Než si to mohl hajný srovnat v hlavě, měl sám kulku v prsou, protože pytlák neváhal. Nebohý byl v posledním tažení a pachatel se mu ještě přišel vysmívat: „Rozluč se se svými lesy! Teď tu budu správcem já!“ A ještě ho tloukl pažbou, ale hajný sáhl z posledních sil po velikém noži na vyvrhování zvěře a máchl po Hachlovi. Košerákem mu rozpáral celé břicho a hned sám padl bezvládně do trávy. Zaskočený pytlák si ovázal kolem pasu plachtu trávnici, kterou nosil k odtažení úlovku, převázal si břicho a ještě stačil odtáhnout mrtvého hajného k velikému mraveništi a dát mu do něj hlavu. Pak se vydal těžkým krokem k Bobrůvce. V krčmě se k hrůze přihlížejících stačil občerstvit a potom se dobelhal se střevy v plachtě k domu svého nejlepšího kamaráda. Tam druhého dne zemřel.

Na místě utkání mezi Skleným a Bobrůvkou, kde hajný zemřel, se dnes tyčí skoro metrová krásná žulová deska. V horní části má červený klínový kříž, jehož obrysy jsou lemovány zeleně a pod ním jsou naopak v červeném rámečku zelená písmena a letopočet. Písmena SP značí iniciály Siegfrieda Padewieta, jehož hlavu pořádně obrali mravenci, číslice hlásají, že se tak stalo v roce 1878. Lesy Vysočiny řádně probral kůrovec, ale někde se jim přece ještě daří. K podobným soubojům už ale nedochází…

Foto: Hynek Jurman

Ilustrace: Libor Balák

Literatura:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.

Jurman, H.: Na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019.