Vraždy vlastních dětí, morytáty nejhorší

O Vánocích vzpomínáme narození Spasitele, ale není vždy všechno jenom dobré a nadějné. Jen se v Betlémě Děťátko narodilo, hned se našel kdosi, kdo je chtěl zahubit. Král Herodes! Od těch časů se našlo tolik Herodů, kteří jdou děťátkům po krku. Často ve vlastní rodině! A jak říkají kriminalisté, tyto případy nelze zamlčovat, ty je třeba zveřejnit a varovat. Našel jsem pár takových případů…

V roce 1911 vydal Arnošt Chládek u Augusty v Litomyšli Píseň o hrozné vraždě a sebevraždě v Dolních Kounicích u Brna. Z hlediska veršotepeckého jde o strašnou skladbu, můžeme z ní však odvodit průběh opravdu hrůzné události. V Dolních Kounicích žil zedník Antonín Tulla s manželkou a čtyřmi dětmi. Snad nedopatřením svého mistra spadl z lešení, zle se potloukl a jeho pravá ruka byla zmrzačena. Starost o rodinu převzala manželka a Tulla zůstal na podpoře z nemocenské pokladny. V té době však žena nečekaně zemřela a podpora na uživení čtyř sirotků nestačila. V Kounicích měl továrnu na cementové zboží Hynek Světlík a ten zmrzačeného Tullu zaměstnal, aby mu pomohl v nelehké situaci. Bývalý zedník „zaved děti na stravu do jednoho hostince“, jednu dceru svěřil své matce a nejstaršího syna dal do zaměstnáni v brněnském obchodě. Ale stejně se stále více zadlužoval a když už mu pomoc odmítli přátelé i příbuzní a děti stále více hladověly, rozhodl se k zoufalému činu. Nebude se dívat na to utrpení!

Napsal šéfovi do Brna, aby dal synovi z rodinných důvodů dovolenou. Standa slíbil šéfovi brzký návrat a rozjel se domů. Na nádraží v Kounicích ho očekával otec a hned u vlaku ho vítal otevřenou náručí a políbením. Po skromné večeři naléval Tulla dětem do čaje slivovici a přitom psal veliké psaní na rozloučenou. Když omámené dcery Matyldu a Františku uložil do postele, řekl Standovi, že jde k babičce pro osmiletou Toničku, aby ji přinesl domů. Cestou se posilnil v hostinci a potom opravdu zašel ke své matce. „Stanislav se dneska vrátil a chtěl by vidět sestřičku,“ povídal jí rozpačitě.

„Tonička už usnula, zítra ji k vám přivedu,“ odmítla matka a tím děvčátku zachránila život.

Tulla tedy políbil svou matku a řekl přitom, že už se více nesejdou. Matka si myslela, že žertuje a ještě ho povzbudila, ať má nadále dobrou mysl, že všechno bude zase v pořádku. Když přišel podnapilý domů, nejdříve dopsal psaní. Potom pozamykal všechny dveře, vzal dřevěný kolek a dlouhý nůž a vplížil se do světnice k Stanislavovi. Udeřil ho do hlavy, ale syn se začal bránit a volat: „Tatínku, pro Krista Pána, snad mě nechceš zabít?“

Otec neodpovídal a začal ho bodat nožem. Neustal, dokud se syn hýbal. Potom šel do druhé světnice, vzal do náručí mladší děvčátko, líbal je a potom škrtil. To už se probudilo starší děvče a prosilo: „Tatínku, nebijte nás, my vás budeme poslouchat!“

Šílený otec pustil uškrcenou Františku a vrhl se na Matyldu. Když ji zardousil, dopsal hrozné psaní a v síni se sám oběsil. Uplynulo několik dní, z domu nikdo nevycházel a ani kouř sousedé neviděli. Zkoušeli otevřít dveře a nakonec zavolali četníky. Ti vyrazili vchod a strnuli. Před nimi visel mrtvý Tulla a všude se šířil hrozný zápach. Ve světnicích pak našli mrtvé děti. Na poslední cestu je vyprovodila zachráněná Tonička s babičkou a také veliký dav lidí, který se po pohřbu nechtěl rozejít. Dlouho se lidé za nebohé modlili, litovali nešťastného otce a především jeho děti.

O čtyřicet let později, v dubnu 1951, se hodně podobná vražda stala v Martinicích u Velkého Meziříčí. Jedna žena tam měla čtyři děti a hodného muže. Její rodina, na rozdíl od předešlého případu, žádnou bídou netrpěla. Nejstarší chlapec měl dvanáct, nejmladší holčička pět let. V neděli poslala matka své děti do kostela ke svaté zpovědi a v pondělí šla do města koupit sekeru. Dala ji nabrousit a poslala děti, aby ji donesly. Nejstarší hoch ji nesl na rameni, hrál si s ní a veselil se.

Pak zašla maminka do lékárny pro prášek na spaní, neboť prý nemůže usnout. Ve středu všechny děti vykoupala, dala jim čisté prádlo a uložila je do postele. Také jim dala vypít rozpuštěné prášky na spaní. Sama se též vykoupala a nastrojila, pak popadla sekeru a začala děti mordovat. Předtím zamknula dveře, aby nikdo nemohl uniknout. Když prvnímu rozsekla hlavu, ostatní děti procitly a ten nejstarší skočil na okno a chtěl se dostat ven. Matka ho ťala do krku, až mu hlava zůstala viset jen na kůži. Nejmladší děvčátko vlezlo do truhlíku na uhlí a přikrylo se víkem. Po chvíli však vykouklo a matka mu hned rozsekla hlavičku. Když povraždila všechny své potomky, vydrhla podlahu, děti umyla, položila je do postele a pokryla chvojím, které si předem přinesla z lesa.

Na stůl dala čistý ubrus a do vázy vložila kočičky. Pak si sama usekla palec a nasekla si celou ruku. A nakonec si lehla mezi své mrtvé potomky. Když se muž vracel z práce, nemohl se dostat domů. Zavolali tedy lékaře i policii a dům otevřeli násilím. Všichni v hrůze ustrnuli, a pak se ptali nešťastné ženy na motiv hrozného činu. „Pro nesnesitelný život,“ odvětila vražedkyně. A tvrdila, že vše spáchala se zdravým rozumem. V nemocnici jí kus ruky uřízli, ale otrava se dále šířila, takže brzy museli amputovat celou ruku. Vražedkyně podle lidových vyprávění zanedlouho v nemocnici zemřela. Milovníci faktů však nesouhlasí. Pachatelka v arestu porodila další dítě, vrátila se domů, znovu se provdala a dělala pak na statku.

„Děti měly slavný pohřeb, přišlo na pět tisíc lidí, někteří až z Brna. Pochovával je pan farář z Medříče,“ zakončil líčení tragédie básník Jakub Deml v dopise Karlu Hlineckému.

Sto let od první hrůzy a 60 let od té druhé se historie zase opakovala! Stalo se 2. 9. 2011 v dědině Široký Důl nedaleko Poličky. Zakoupený dům si zde opravovali Jaroslav a Romana Zienertová (1975), která pečovala už o čtyři děti. Nejmladší Romanku porodila před dvěma měsíci Jaroslavovi, ale tři už měla z předešlých vztahů. Jeden čas pobývala ve Francii, kde se dostala i do vězení a kde porodila nejstaršího Davida (8 let). Dalšímu muži na Litoměřicku, jenž měl být podle její řeči právě ve vězení, porodila Elišku (5) a Lukáše (2). Nyní plánovala budoucnost s Jaroslavem, s nímž se seznámila na inzerát. O děti se hezky starala, sousedé ji označili za příjemnou ženu. Pořád se pusinkovali, Jaroslav měl být hodně zamilovaný. Ale vztah nebyl ve skutečnosti zalitý sluncem. Přistěhovali se jen před třemi dny, domek v centru obce byl v opravě a žárlivá a úzkostná Romana se bála, že ji nový muž opustí a že jí děti budou odebrány. Svoji situaci považovala za bezvýchodnou a rozhodla se pro rozšířenou sebevraždu. Nejstaršího Davida zadusila, ostatní děti pořezala a ubodala. Sama se pořezala a přichystala ve stodole oprátku.

Jaroslav nemohl otevřít dveře, nakonec za nimi objevil v tratolišti krve Elišku. Rozběhl se pěšky na policii až do Poličky, takže zásah v domě proběhl s velkým zpožděním. Romanka byla objevena podřezaná v kočárku, mrtvý Lukášek ukrytý pod matrací a nejstarší David ležel udušený na lůžku v podkroví. Vražedkyně už za přítomnosti policie skočila z půdy a zlomila si páteř. Přiletěl pro ni vrtulník a hrůza sedla na všechny přítomné. Bylo zřejmé, že děti bojovaly o život, jejich těla vykazovala známky sebeobrany. Byly pořezané i na rukou, jak se marně bránily. Útoky byly vedeny brutální silou a matka se na ně předem připravila.

Utajený pohřeb proběhl v krematoriu v Pardubicích a matka Romana skončila v roce 2012 a po dovolání i v roce 2013 před soudem. U něj svému partnerovi a otci malé Romanky vykala a tvrdila, že za smrt dětí může on svým nevhodným chováním. Po vynesení rozsudku sebou sekla na zem, jako třetí žena u nás dostala doživotí! Betlémská hvězda pro její potomky nesvítila…

Zdroje:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Kriminalistické legendy 2. Matky vražedkyně. Česká televize 2019.