Článek
Politická situace ve světě houstla a doutnala zvláště od válek balkánských v letech 1912–1913. Počátkem léta 1914 se přifouklo do uhlíků. A 23. června 1914 byl zakázán slet Sokolstva v Lublani, poněvadž se jej chtěli zúčastnit také Srbové. Mnozí sokolové tedy odjeli alespoň k sokolskému sletu do Brna. Toho dne, v neděli 28. června 1914, bylo však cvičení přerušeno zprávou o zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda i s manželkou po manévrech v Sarajevě. Ve stejný den se vybubnovávala tato zprávu ve většině našich měst.
Následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este se po anexi Bosny a Hercegoviny rozhodl, že právě v okolí Sarajeva uskuteční velké manévry. Provokativně kousek od Srbska. Jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády měl na manévry osobně přijet a na závěr okázale navštívit hlavní město Bosny. Zrovna 28. června, kdy sousední Srbsko každoročně slavilo „Vidovdan“ na připomenutí porážky v roce 1389. Tehdy 28. června 1389 prohráli Srbové bitvu s Turky na Kosově poli a upadli do jha. Toho dne přísahal každý vlastenec, že vybojuje svobodu a nejvíce hořela touha po pomstě.
Odjezd hraběte Harracha z V. Meziříčí směr Sarajevo
Právě tohle datum si vybral František Ferdinand pro osobní inspekci. Tajné spolky „Mladá Bosna“ a „Černá ruka“ se okamžitě rozhodly pro atentát! V Bělehradě vycvičily atentátníky, kterých bylo na Apelově nábřeží v Sarajevě připraveno minimálně šest. Konečně z pevností zahřměla děla a lidé smekali čepice. Scéna je připravena, následník trůnu přijíždí!
Ten se na cestu vydal ze svého letního sídla v Chlumu u Třeboně 23. června. Předtím ještě střílel u hraběte Haugwitze v Náměšti nad Oslavou tři dny holuby. Zastavil se ve Vídni, ale své tři děti zanechal v péči personálu v Chlumu. Manželku Žofii vzal s sebou, měla se svým způsobem poprvé na veřejnosti prezentovat jako budoucí první dáma monarchie. Žofie jej od cesty zrazovala, připadala jí příliš nebezpečná. Následník dostává výhružné dopisy, ale nechce vypadat zbaběle. Manželku přesvědčí a jedou. Do Vídně společně, on pak vlakem do Terstu a dále po moři parníkem přes Pulu a Mostar. Vévodkyně Žofie dorazí sama do lázní Ilidža u Sarajeva, kde vyčká manžela. Dále už mají osud společný…
Ze zámku v Chlumu vyrazil následnický pár vstříc záhubě
Vlakem míří do Sarajeva, kde je na nádraží přistaveno šest vozů. Nastoupí do sportovního vozu Gräf & Stift se staženou střechou. Patří vzácnému příteli, hraběti Františku Harrachovi (1870–1937) z Velkého Meziříčí. Do tohoto vozu nastoupili František Ferdinand d´Este, jeho manželka Žofie, guvernér Oskar Potiorek a podplukovník František Harrach. Za volantem seděl Leopold Lojka (1886–1926, matričně správně Loyka, V. P. Borovička jej překřtil na Sojku).
Ferdinand, hrabě a šofér se poznali před necelými pěti lety ve Velkém Meziříčí. Za mimořádných okolností. Konaly se tam v září 1909 velké manévry a Harrach na zámku hostil i rakouského a německého císaře. Girlandy v zemských a říšských barvách vedly 8. září Františka Josefa od nádraží na zámek a nechyběly slavobrány, družičky a kytice růží. Císař byl nejdříve přivítán česky a stejným jazykem poděkoval. Odpoledne dorazil i německý císař a na nádvoří se s rakouským kolegou objal a dvakrát políbil. Následující tři dny probíhaly v okolí manévry, které císařové i další hosté pozorovali a hodnotili. Nechyběla ani hostina v parku a rekviem za císařovnu Sisi. Hrabě Harrach si tehdy nejvíce rozuměl právě s následníkem trůnu. Během manévrů se splašilo stádo koní, k nim se přidávali další a ohromné množství se hnalo k náměstí. Mohlo to dopadnout tragicky, kdyby nepřiskočil statečný vojín Lojka, rodák z Telče. Chytil vůdce stáda za uzdu a podařilo se mu zastavit a uklidnit celé stádo. Byl pochválen, odměněn a nakonec i nezvykle povýšen. Hrabě si zrovna pořizoval automobil, a když dokázal vojín zkrotit stádo splašených koní, jistě si poradí i s těmi pod kapotou. Hrabě si Lojku oblíbil a udělal z něj šoféra.
Teď tedy jedou po necelých pěti letech zase společně. Ve voze s číslem A-II-118. Hrabě, následník trůnu a řidič Lojka. Navíc Žofie a generál. Než vyjeli do sarajevských ulic, telegrafoval následník trůnu dětem, že se těší na shledanou. Projíždějí davy a netuší, že už minuli tři atentátníky. Ti se totiž zaleknou a na nic nezmohou. Až ten další na řadě, Čabrinovič, odjistí granát a hodí jej po arcivévodovi. Ten jej stačí srazit se stažené střechy kabrioletu, takže vybuchne až pod dalším autem v koloně. Zranil snad dvacet lidí. Šofér šlápl na plyn. Pak auto zastavilo a Harrach šel k zasaženému autu. Zjistil zranění pplk. Merizziho a vyzval k rychlému odjezdu do bezpečí. Atentátník je chycen, zbit do krve a odvlečen.
Arcivévoda s chotí krátce před atentátem
Kolona se uchýlí na radnici na plánovanou recepci, arcivévoda však odmítá vyslechnout připravený projev primátora Curcice se slovy: „Pane primátore, přijel jsem na návštěvu a přivítán jsem byl bombami.“ Situace je trapná, všichni jsou nervózní. Ferdinand prorokuje: „Zdá se mi, že dneska nás ještě pá kulek nemine.“
Po hodině arcivévoda Ferdinand rozhodl, že v nemocnici navštíví členy doprovodu zasažené bombou. Žofie ruší svůj oficiální program a doprovází manžela. Kolona se vrací, ale trasa je mírně změněna, Lojka musí náhle zastavit a kousek couvnout. Pouhé dva kroky od Gavrila Principa. Atentátníka s pistolí! Hrabě Harrach sice chrání arcivévodský pár vlastním tělem zleva, ale Princip stojí na opačné straně. Přiskočí z pravé strany k vozu a vypálí dvě rány z poloautomatické pistole. Prý se zavřenýma očima. Žádných sedm kulí v Sarajevu napadlo! Jenom dvě a obě zabily! Jedna se odrazila od dveří a smrtelně zranila kněžnu Žofii. Druhá rána přeťala Františku Ferdinandovi krční tepnu. Oba vzápětí zemřeli…
Hrabě Harrach otíral umírajícímu Ferdinandovi ústa a mírně zkrvavený batistový kapesník přivezl domů. Později jej věnoval muzeu ve Velkém Meziříčí. Tam je vystaven dodnes i se stopou údajně první prolité krve Velké války. A v rámu je zasazena střepina z Čabrinovićovy bomby.
Vystavený kapesník hraběte Harracha
Stalo se v neděli 28. 6. 1914 a do Chlumu u Třeboně došel hrozný telegram. Už večer se děti s vychovatelem ThDr. Stanovským a tetou Jindřiškou Chotkovou modlí za duše svých rodičů na mši v Chlumu. Jsou z nich rázem sirotci, změnil se jim celý život. Rakve s nebohými rodiči byly přepraveny do Terstu a vlakem do Vídně. Vystaveny byly v dvorní kapli v Schönbrunnu. Protože méně urozená vévodkyně Žofie nemohla být pochována v Kapucínské hrobce, skončily obě rakve v rodinné hrobce v Artstettenu. Při převozu přes rozvodněný Dunaj sjedou málem z pramice do vody.
Kostel v Chlumu u Třeboně
V Sarajevě dav raboval u srbských obchodníků a řemeslníků a žádal zabít ty srbské svině! Rakouská armáda musela vyslat hlídky do ulic, aby zabránili masakru srbského obyvatelstva. S mrtvými se přišly rozloučit tisíce dojatých srbských občanů. I Gavrilo Princip pochopil, že navzdory trefě střelil vedle. V. P. Borovička to shrnul: „Výsledek zlomil Gavrila Principa. Pochopil, že za jeho čin pykají nevinní, že akce nevedla k ničemu. Prožil největší životní zklamání.“
Hrobka v Artstettenu
Atentátníci byli pochytáni. Na Principa se vrhli důstojníci šavlemi, utržil mnoho ran a kopanců. Danilo Ilić, Veljko Čubrilović, Mihaijlo Jovanović a Jakov Milović budou pověšeni, neplnoletí Gavrilo Princip, Trifko Grabež a Nedeljko Čabrinović dostanou 20 let a budou pomalu umírat v pevnosti Terezín. Nedostatečná strava, zima, špína, desetikilové okovy a psychický stres. Pomalé, ale tvrdé umírání. Čabrinović zemře 23. 1. 1916, Gavrilo Princip 28. 4. 1918. V jeho cele číslo 8 byla o nějakých 25 let později vězněna nacisty Milada Horáková. Tajně zde pletla dečky a vyšívala, takže vězení měla příjemnější než později to druhé, komunistické…
Ve vězení skončila ještě řada dalších. Několik srbských důstojníků bylo odsouzeno a zastřeleno v červnu 1917. Principovy ostatky byly v roce 1920 exhumovány a poté převezeny do Sarajeva. Uloženy byly společně s jeho 11 kumpány v pravoslavné Kapli vidovdanských hrdinů. Jeho chodidla byla vymodelována do betonu na chodníku, odkud střílel. Historie jej však spíše odsoudila, hrdinou se nestal.
Hrob Leopolda Lojky
Leopold Lojka vystupoval před soudem jako svědek atentátu a pomohl usvědčit Principa. Byl odměněn císařem Karlem I. 400 000 korunami, za které si v roce 1925 koupil hospodu v Brně na Vranovské ulici. Vedení hospody mu ale příliš nešlo, nadělal dluhy a v opilosti urážel hosty. Často prý si vyčítal, že včas neodjel z osudné křižovatky v Sarajevě. Zemřel v Brně už 18. července 1926 a pochován byl na Ústředním hřbitově v Brně. Jeho hrob bývá často navštěvován veterány a milovníky vojenské historie.
Srbsko dostalo ultimátum a do měsíce začala válka, kterou vyhlásil stařičký císař František Josef I. Dostane název Velká, neboť tehdy nikdo netušil, že tyto hrůzy budou za 20 let ještě překonány. A že se budou rozlišovat číslovkou. Padnou miliony lidí, ostatní budou strádat, krutý osud doběhne kde koho. Rakousko-uherská říše vezme zasvé, vzniknou nové státy, vše se změní!
A na závěr zase jeden vyplněný sen. Cituje jej ve své knize Ludwig Winder. Biskup dr. Lanyi, někdejší učitel Františka Ferdinanda, se v půl čtvrté ráno 28. 6. probudil z příšerného snu. Okamžitě si jej zapsal a o dvě hodiny později jej vyprávěl třem lidem. V tom snu našel v poště dopis a v obálce obrázek automobilu s oběma Výsostmi, generálem, důstojníkem a šoférem. A dva chlapci na ně stříleli. V přiloženém textu mu psal František Ferdinand, že dnes padne i s manželkou za oběť úkladné vraždě. A žádal o oddanost biskupa jeho dětem. A ono se to všechno za pár hodin vyplnilo…
Použitá literatura:
Kol.: Velké Meziříčí v zrcadle dějin. MVS, Brno 2008.
Ludwig Winder: Následník trůnu. Nakladatelství Svoboda, Praha 1979.
V. P. Borovička: Atentáty, které měly změnit svět. Svoboda, Praha 1975.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_Lojka
Foto: Hynek Jurman, Láďa Pražák a Archiv Muzea Velké Meziříčí
