Článek
Dries Depoorter se uměleckým intervencím, ve kterých si provokativně pohrává s digitálními technologiemi, věnuje dlouhodobě. V jednom svém projektu vytvořil systém, který automaticky upozorňoval na to, když si poslanci během jednání hrají s telefonem. Postavil ale také automat na nákup lajků či chatovací aplikaci Die with me, která fungovala pouze ve chvíli, kdy baterie telefonu klesla pod pět procent.
Ve svém novém kousku Follower si vzal Depoorter na paškál nepřirozenost a faleš, s jakou vznikají fotky pro Instagram. Konkrétně nahrál několik dlouhých hodin záznamů z kamer sledujících veřejný prostor, jejichž přenos je možné sledovat on-line. Následně si podle lokace vyfiltroval fotky lidí z Instagramu, kteří se na daném místě zvěčnili. Spárováním obličejů z kamerových záznamů s obličeji z fotek na oblíbené sociální síti se mu pak naskytl pohled na to, jaké „divadlo“ se při pořízování fotky odehrávalo. Ve výsledném videu zveřejněném na YouTube tak umělec ilustroval obecně známý fakt: že načančané a filtry prohnané fotky vznikají často v opoznání méně reprezentativních a záviděníhodných podmínkách.
Ironií osudu se výsledné video na YouTube příliš dlouho neohřálo. Autorská práva na něj si totiž nárokovala společnost EarthCam. Právě ta provozuje stránky s veřejně dostupnými záznamy z kamer. Již po necelém dni se tak uměleckému projektu Follower podařilo v kostce vyjádřit společenský zmatek, který dnes ve vnímání veřejného a soukromého prožíváme: člověk, který si fotoaparátem svého mobilního telefonu vizuálně přivlastňuje veřejný prostor, se stává (nevědomky) součástí materiálu, který ve stejný moment vzniká kamerovým záznamem. Ten se však v on-line prostoru stává „kumštem“ záhy poté, co se ho zmocní provokativní umělec. Zveřejnit však toto umění nemůže, protože si na něj činí nárok společnost záznam zveřejňující… K dokonalému spektakulárnímu završení už chybí jen to, aby se nesouhlasně ozvali i přímo zachycení lidé: Depoorterovi se totiž mimoděk podařilo ve svém projektu zachytit i influencery s více než desítkami tisíc sledujících.
Kamerové umění
Není to poprvé, kdy se veřejně dostupné kamerové záznamy proměnily v umění. Již v devadesátých letech působily v New Yorku a následně v dalších světových městech skupinky The Surveillance Camera Players, které pro pouliční kamery hrály připravené divadelní skeče a performance, často s využitím výrazně viditelných cedulí. Sehrány byly touto formou kousky od Samuela Becketta, ale i tematické 1984. Kamerovému umění se aktuálně daří i v Číně: čínský umělec Ge Yulu staví lešení, ze kterých se pak z blízkosti dívá přímo do kamerových čoček ve snaze navázat vzdálený oční kontakt s těmi, kdo sledují. Xu Bing pak střihem z kamerových záznamů vytvořil rovnou celý film.
Z českých luhů a hájů pak nelze nezmínit legendární atomový hřib, který umělecká skupina Ztohoven v roce 2007 vložila do živého vysílání Česká televize – i na začátku této intervence totiž byla kamera. Umělci se do ní napíchli v Černém dole, kde snímala živý přenos z Krkonoš.
Podobně jako u Ztohoven se řešila otázka etiky, kdy podle některých mohli být diváci České televize vyděšeni a uvedeni v omyl, že začíná jaderná válka, i nový kousek belgického umělce vyvolává etické otázky – je v rámci varování před všudypřítomným digitálním sledováním v pořádku právě takové sledování využívat? Cennydd Bowles v knize Etika budoucnosti před podobnými aktivitami varuje. Podle něj mohou přinést více škody než užitku. Faktem nicméně je, že video belgického provokatéra viděly za pár hodin desítky tisíc lidí: což je zásah, o kterém se většině aktivistů bojujících za ochranu soukromí může jen zdát…
Jedno je jisté: příležitostí pro podobnou tvorbu bude bohužel víc a víc. Automobily Tesla kupříkladu automaticky zapínají kameru a nahrávání, pokud se k nim jako chodci přiblížíte více, než je záhodno. Scéna je tedy připravená, zvuk i kamery běží! Zbývá jen napsat scénář. Jedna německá kapela už takto natočila videoklip…
