Článek
Jednou se někdo na sociální síti ptal, zda jsou současní mladí lidé spokojení se svým životem a mají-li perspektivu. Mnohé odpovědi, konstatující její nedostatek, spíš vypovídaly o neochotě jít si za něčím důsledněji, anebo omlouvaly touhu po snadném dosažení všech výhod bez jakéhokoli úsilí.
Já jsem napsala, že podle zkušenosti z blízkého okolí vidím, že lidé systematicky se připravující na vysněnou profesi, se vůbec takovými otázkami nezaobírají. Věnují se tomu, co chtějí jednou umět nejlépe. Budoucí hudebník cvičí a cvičí, a když má volno, raduje se z toho, co všechno může. Dost toho třeba nesmí – aby nepřišel k úrazu.
Sportovec trénuje a ve svém volnu se raduje z toho, co je pro jiné samozřejmostí.
Kdo má ambici něco dokázat v jakémkoli oboru, začíná brzy. Výhoda v podobě rodičů, kteří ho podporují, je nesporná.
Znám pár lidí, kteří to vzdali. Zastavili se. Někdo hned na začátku trasy, jiný později. Zvolili kompromis, dali přednost něčemu, co bylo snadněji dosažitelné. Vzpomínám na pár spolužaček jedničkářek, jež se brzy vdaly a měly děti, jak se po zbytek života otravovaly v práci, která je nebavila.
Někdo pochopitelně musí dělat to, co třeba mě nebere, a vážím si každého, kdo svou práci odvádí na sto procent, totéž přece očekává od ostatních. Chci říct, že nepíšu o mladých, připravujících se pouze na výjimečné profese. Někteří moji spolužáci kašlali na předměty, co je nebavily, ale vynikali například ve fyzice. Byli trojkaři, dnes jsou bohatší než my, jedničkáři, protože si založili firmu na to, co uměli nejlépe a dělají to jak nejlépe umí.
Jednou jsem ležela devět dní na JIP. Je to už pár let, ale dodnes vzpomínám na výjimečné tři lidi v kolektivu zdravotníků. Hlavní sestra, sanitářka a zdravotní bratr. Sestra tu práci dělala celý život s láskou a bylo to znát. Lidská, profesionální. Sanitářku čtyřikrát vyhodili od jedné zkoušky při studiu na záchranářku, ale v nemocnici zůstala pracovat. I díky ní jsem ten pobyt strávila mnohem příjemněji. Zdravotního bratra to tam nebavilo, ale pro mě udělal něco tak laskavéého, že na něj dosud vzpomínám. Uvařil mi kávu. Slyšel, jak jsem si povzdechla, že se mi po ní stýská - nenapadlo mě, že ji smím. Když mi ji přinesl, trošku jsme se zapovídali. Přiznal, že jde pracovat do jiného oboru, protože mu vadí velká zodpovědnost, směny a nedostatečné ocenění. Odmítl tu práci dělat špatně a s nechutí. Byl sebekritický k sobě a férový vůči pacientům a kolegům.
Našel se v truhlařině.
Spokojený život jednoduše není zadarmo. Má své nároky. Přinejmenším jsou jeho adepti upřímní sami k sobě, ochotní vydat ze sebe maximum pro splnění cílů či snů, anebo včas zjistit, že tudy cesta nevede a nebát se odbočit.
Mě v určitém životním období pomáhaly čtyři toltécké dohody, vedoucí ke spokojenějšímu životu:
1. Nehřešte slovem. 2. Nevytvářejte si domněnky. 3. Neberte si nic osobně. 4. Dělejte všechno, jak nejlépe umíte.
Časem jsem si to zjednodušila na dodržování sebekázně, potlačení ega, soustředění se na to, co chci dělat dobře, a na to, abych to tak dělala.
