Článek
21. srpen je dělítko. Do té doby stále existovali lidé, kteří věřili komunismu a s nadšením „budovali lepší svět“, lidé, kteří fungovali z přesvědčení v dobré, ač choré, víře. Kteří věřili, že jsme se v únoru 1948 vydali budovat komunismus, že demokratické strany jsou zkorumpované, že parlament je žvanírna. Že soutěž různých politických stran nepotřebujeme a je úplně v pohodě ji zakázat. Hlavně, že stavíme paneláky a bude nám líp. Politické procesy byly omyly a výstřelky, ale když se kácí les, holt létají třísky. (Co mi to jen připomíná.)
Nechápali, že jsme se stali od roku 1945 kolonií Ruska, přesněji ruského imperiálního projektu zvaného SSSR. Že jsme ztratili samostatnost, schopnost rozhodovat o svých věcech. Když se vláda rozhodla přijmout Marschallův plán, jedna cesta do Moskvy a už se jen hádali, koho taková pitomost nepadla. Řídila a rozhodovala Moskva a politbyro KSČ byla de facto parta kolaborantů, které pomáhala StB řízená sovětskými „poradci“. Byli jsme pouhou kolonií, ale krásná hesla o spravedlivém světě pro všechny spolu s hrou na emoce od mateřské školy, popletlo velké množství lidí tak, že tomu upřímně věřili.
A 21. srpen byl ten den, kdy nám došlo, že žádný lepší svět nebudujeme a že jsme pouhou ruskou kolonií.
A když poté, co se s nadějí psalo na zdi Dubček, tentýž Dubček o rok později podepsal pendrekový zákon, poté co nás naše elity zradily a začaly kolaborovat, tehdy nastala ta doba, kdy jsme se vydali do emigrace. Malá část do té skutečné, ve svobodném světě, většina ale do emigrace vnitřní, s chatami a zahrádkami ve světě nesvobodném.
Ze svobody se stal luxus, který jsme si nemohli dovolit. A který za tu cenu, kterou by bylo třeba zaplatit, ani nestál.
Nastala doba šedi, doba kdy průměrní získávali za loajalitu řídící místa, doba kariéristů, doba, kdy si lidé racionalizovali, proč museli ohnout páteř a ruskou invazi nazývat bratrskou pomocí. Doba, kdy nemělo smysl nic jiného, než chata, auto, studium (budoucí kariéra) dětí. Doba, která křivila charaktery a relativizovala morálku.
A poté, co jsme viděli, jak nás zradily naše elity, kterým jsme věřili, tehdy nám došlo, že nic jiného než jídlo, škodovka a chata nemá smysl.
Když se pak v listopadu 1989 tenhle svět rozsypal a přišly první svobodné volby, myslel jsem si, že tenhle svět je už navždy pryč. Byl jsem velmi naivní.
Být přes čtyřicet let ruskou kolonií se zapíše do národního charakteru. Zůstane to hluboko pod kůží. Proto jsme měli za premiéra komunistického stbáka, proto v parlamentu úspěšně tlachá komerční fašounek a proto existuje skupina lidí, co si myslí, že nás osmašedesátém okupovali Ukrajinci.
Russkij mir si nás ocejchoval na duši.
