Článek
Začal bych zlehka vtipem z doby hlubokého socialismu: Baví se Američan a Rus: „Kolik si v Sovětském svazu vydělá průměrně dělník v továrně?“ „Ale vy zase mlátíte černochy!“
Z hlediska gramatiky je slovo „ale“ souřadící spojkou, která staví dvě věty nebo větné členy do odporovacího poměru. Ano, odporovací poměr. Někdy je jeho použití neutrální a nikomu neublíží. Jedná se například o věty typu: Chtěl bych jít do kina, ale bohužel dnes nemám čas. Rád bych ti pomohl, ale nevím jak. Těším se, ale zároveň mám trochu strach… A pak jsou to věty, kdy prostřednictvím spojky „ale“, odporuji druhému mluvčímu. Může to být zcela iracionální „odpověď“ Rusa Američanovi z výše uvedeného vtipu.
Karel Čapek napsal krásný článek o Alelidech, zde si dovolím krátkou ukázku: Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se chválabohu trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.
Zkusme se zamyslet nad tím, jak často říkáme „ale“ a přemýšlejme, čím toto slovíčko nahradit. Můžeme si to zkusit na konkrétním případu. Paní učitelka hodnotí žáka, který dostal z písemné práce trojku: „Tak Pepíčku, to násobení se ti sice povedlo, ale tím dělením sis to úplně pokazil.“ Taky to vnímáte tak, že to co je před „ale“, jako by neplatilo? Že není podstatné, že Pepíček zvládl násobení, ale že pohořel v dělení? Tak to zkusme jinak!“ Tak Pepíčku, to násobení se ti opravdu povedlo, a když příště zvládneš i to dělení, tak to bude na jedničku! Malá změna a docela velký rozdíl, co myslíte?
