Článek
Zase se na mě rozsvítilo hladové oko. Asi by to ještě vydrželo na dojetí domů a zítřejší cestu do práce, ale byl bych nervózní. Vyhazuju blinkr a odbočuju k čerpací stanici. Tady je to drahé, vezmu jenom za 500. Tak 450, teď už opatrně (sice nevím proč, když to budu paltit kartou), 499, 500. Super, jdu to zaplatit (kartou prosím), nasedám do auta a odjíždím. Celá akce se odehrála do dvou minut, během kterých jsem sledoval stojan a pak lovil z kapsy telefon při placení. A předpokládám, že většina lidí to má během tankování zhruba podobně.
Nedávno jsem se zamyslel jaká to asi bude změna až přijedu ne k čerpací, ale k nabíjecí stanici, kde tento proces trvá násbobně déle. Právě tento delší čas strávený „tankováním“, je jedním z nejpádnějších argumentů v rukou odpůrců elektromobility a že jich u nás je. V zemích na západ od nás se na to dívají jinak. Vlastně se divím, že se u nás ještě neprodává tričko s nápisem I LOVE TDI. Aha…, ale ono se fakt prodává. Nicméně při vší úctě k fanouškům nafty, já se na tuto tragédii v podobě „půlhodinového tankování“ dívám jako na příležitost…
Můj elektromobil hlásí dojezd 70 km. Asi by to ještě vydrželo na dojetí domů a zítřejší cestu do práce, ale byl bych nervózní. Vyhazuju blinkr a odbočuju k dobíjecí stanici. Připojím se ke stojanu a vím, že mám asi 25 minut, než se mi auto dobije na 80 % kapacity. Jak s nimi naložím? Zajdu na kafe? Přečtu si kapitolu knížky, kterou vozím v autě? Vyřídím pracovní maily? Podívám se doleva. Vedle mě je připojená k vedlejšímu stojanu stříbrná Kia. A v ní sedí docela sympatická žena. Oba máme stažená okýnka. Osmělím se: „Dobrý den, za kolik vám to jezdí…?“ Po 15 minutách duchaplné konverzace Pavla odjíždí, ale její telefon mám.
Předchozí odstavec byla fikce, ale osobně si myslím, že stejně jako se postavičky z večerníčku Pojďte pane, budeme si hrát potkali u Kolína, dvojic, které se potkají u stojanu, bude časem přibývat.
