Článek
Přitom myšlenka, že občan nemá být prostředníkem mezi úřady, není nijak nová. Už při spuštění pilotního provozu Czech POINT v roce 2007 zaznělo heslo „Obíhat mají data, ne občan.“ Ani po téměř dvaceti letech se ho ale nepodařilo naplnit.
Občan jednou poskytne státu určitý údaj, úspěšně vyřídí potřebnou agendu a po čase zjistí, že jiný úřad požaduje stejnou informaci znovu. Ne proto, že by neexistovala a nebyla někde uložená. Ale proto, že se k ní daný úřad nedokáže dostat.
Právě tady narážíme na jeden z největších paradoxů české digitalizace. Máme stále více elektronických služeb, portálů a formulářů, ale občan nebo firma často dál fungují jako prostředník mezi jednotlivými úřady. Místo aby si stát předával informace sám, přenáší tuto odpovědnost na lidi.
Tomuto principu se přitom věnuje i zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální službu, označovaný také jako Digitální ústava. Jeho smyslem bylo zajistit, aby stát dokázal své služby poskytovat digitálně a aby občan nemusel opakovaně dokládat údaje, které veřejná správa již má k dispozici.
A tuto potřebu koneckonců potvrzují také výsledky průzkumu, který pro INADVISORS realizovala platforma Instant Research společnosti Ipsos. Podle něj muselo 72 % respondentů v posledních letech zadat stejný údaj více úřadům, přestože jej stát již měl k dispozici. Nejde tedy o ojedinělou zkušenost, ale o systémový problém.
Princip „jednou a dost“ stojí na jednoduchém pravidle: pokud stát určitou informaci již jednou má, nemá ji po občanovi nebo firmě vyžadovat znovu. O předání údajů mezi institucemi se musí postarat veřejná správa sama.
Na první pohled může jít o technickou otázku. Ve skutečnosti je to ale především otázka řízení, odpovědnosti a architektury státu. Aby princip fungoval, nestačí pouze propojit několik systémů. Je potřeba jasně určit, kdo za data odpovídá, za jakých podmínek se sdílejí, jak se chrání a jak se jejich využití zpětně dokládá.
Právě zde se ukazuje rozdíl mezi digitalizací formulářů a skutečnou digitální transformací. Elektronický formulář sám o sobě administrativu nesnižuje. Pokud občan stále vyplňuje stejné údaje opakovaně, změnil se pouze nosič. Podstata problému zůstala stejná.
V současnosti se veřejná správa intenzivně připravuje na splnění zákonných povinností v oblasti digitálních služeb. Vedle samotné dostupnosti elektronických formulářů bychom ale neměli zapomínat na to, co se děje v pozadí.
Pokud zůstanou procesy beze změny, může se snadno stát, že digitálně podaný formulář bude v další fázi vytištěn, založen do spisu a zbytek řízení proběhne stejně jako před deseti lety. Digitalizace formuláře sama o sobě totiž ještě neznamená digitalizaci procesu.
O skutečné digitalizaci nerozhoduje to, kolik formulářů lze vyplnit online. Rozhoduje to, kolik z nich už občan vůbec vyplňovat nemusí. Právě schopnost sdílet data napříč veřejnou správou je jedním ze základních znaků moderního a efektivního státu.
Daniel Kadlec
Jednatel poradenské společnosti INADVISORS
