Hlavní obsah

Řazení abeced a pádů dle systému s velmi praktickým využitím pro školy

Foto: Martin Dokoupil: Lingvistika

Zájmena seřazena v tabulce dle příbuznosti

Tento dvojčlánek pojednává o možnosti, jak řadit písmena v abecedách a indo-evropské pády - a to podle logických pravidel. Na konci jsou ukázky praktického využití pro výuku na základních školách.

Článek

Řazení písmen v abecedách

abstrakt: Tento článek pojednává o možnosti řadit písmena v abecedách podle logického klíče. V současnosti je pořadí písmen v evropských abecedách, konkrétně v řecké alfabetě, latince a azbuce víceméně nahodilé. Hlásky se dělí na samohlásky, souhlásky a ty se dále dají rozdělit do skupin, naskýtá se tak přirozené pořadí písmen v abecedě, mají-li písmena stejná pořadí v hláskových abecedách, mohou se lépe porovnávat a jsou též lépe naučitelná. Tento princip lze aplikovat i na slabičné abecedy (např. japonská hiragana a katakana).

klíčová slova: řazení písmen v abecedách, abeceda, azbuka, latinka.

Na světě je celá řada abeced, alfabety jsou často slabičné, nejčastěji užívány jsou však hláskové a to především latinka, popř. azbuka. Řecká alfabeta, latinka a azbuka mají základ ve fénické abecedě. Fénická abeceda byla zdokonalena, hlavně Řeky, o některé samohlásky a znaky. Leváci mohli ovlivnit abecedy psané zprava doleva a to především semitské abecedy příbuzných jazyků židovského a arabštiny.

Nejčastější pořadí abeced je takové, kterak se písmena nahodile psala od dávnověku, tedy samohlásky a souhlásky v různém pořadí za sebou. Veškeré hlásky, které je schopen člověk vyslovit, jsou zobrazeny v IPA (International Phonetic Alphabet – Mezinárodní fonetická abeceda).

Abecedy se dají seřadit takto, na prvém místě samohlásky, je jich méně než souhlásek, znějí samostatně a mají v mluvené řeči větší váhu. Samohlásky se rozdělují dle místa vzniku v mluvidlech v Hellvagově trojúhelníku. Přirozeně následují souhlásky, je jich více než samohlásek, znějí jen se samohláskami a jsou většinou v páru, to jest souhlásky neznělé a znělé. Jen některé souhlásky neznělé mají znělý protipól, jsou v páru. Všechny znělé mají však neznělý ekvivalent. Součástí abeced jsou i ostatní znaky pro zápis více hlásek, jako např. q, x; ty lze též podle stejného principu řadit na konci abecedy jako „kv“, „ks“. Naskýtá se tak přirozené pořadí písmen v abecedě, mají-li písmena stejná pořadí v hláskových abecedách (hlásky se dělí na samohlásky a souhlásky), mohou se lépe porovnávat a jsou též lépe naučitelná. A to i přes to, že národní abecedy neobsahují stejný počet písmen. Tento princip lze aplikovat i na slabičné abecedy (např. japonská hiragana a katakana) apod. V řazených slovech dle těchto abeced se za sebou ocitnou homonyma, kterak například: vir/vír/víra/výr, vít/Vít(ek)/výt, sírový/syrový/sýrový, správa/zprava/zpráva atd.

Pořadí písmen v abecedách, a dle ní řazených slov, je pak takovéto (zjednodušeno):

Latinka

I i, Í í, Y y, Ý ý, E e, É é, A a, Á á, O o, Ó ó, U u, Ú ú ů, M m, N n, Ň ň, Ṅ ṅ, R r, Ř ř, Ṙ ṙ, L l, Ĺ ĺ, Ľ ľ, Ŀ ŀ, J j, P p, B b, T t, D d, Ť ť, Ď ď, Ṫ ṫ, Ḋ ḋ, K k, G g, C c, Dz dz, Č č, Dž dž, Ċ ċ, Ġ ġ, F f, V v, W w, S s, Z z, Š š, Ž ž, Ṡ ṡ, Ż ż, Ch ch (Ȟ ȟ), Ḣ ḣ, H h, Ě ě, Ę ę, Ą ą, Q q, X x.

Řecká alfabeta:

Ι ι, Υ υ, Ε ε, Η η, Α α, Ο ο, Ω ω, Μ μ, Ν ν, Ρ ρ, Λ λ, Π π, Β β, Τ τ, Δ δ, Θ θ, Κ κ, Γ γ, Ζ ζ, Φ φ, Σ σ, Χ χ, Ψ ψ, Ξ ξ.

Ruská azbuka:

Ь ь, Ъ ъ, И и, Ы ы, Э э, А а, О о, У у, М м, Н н, Р р, Л л, Й й, П п, Б б, Т т, Д д, К к, Г г, Ц ц, Ч ч, Ф ф, В в, С с, З з, Ш ш, Ж ж, Х х, Е е, Я я, Ё ё, Ю ю, Щ щ.

Anglická abeceda:

I i, (Ee ee), Y y, E e, A a, (Æ æ), O o, U u, (Oo oo), M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, Th th, (Dh dh), K k, G g, C c, Ch ch, F f, V v, W w, S s, Z z, Sh sh, (Zh zh), (Kh kh), H h, Q q, X x.

Německá abeceda:

I i, Y y, Ü ü, E e, Ë ë, A a, Ä ä, Ö ö, O o, U u, M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, K k, G g, C c, Z z, Tsch tsch, Dzh dzh, F f, V v, W w, S s, ß β, Sch sch, Ch ch, H h, Q q, X x.

Esperanta alfabeto:

I i, (Y y), E e, A a, O o, U u ŭ, M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, K k, G g, C c, (Dz dz), Ĉ ĉ, Ĝ ĝ, F f, V v, (W w), S s, Z z, Ŝ ŝ, Ĵ ĵ, Ĥ ĥ, H h, (Q q), (X x).

Řečtina má 24 písmen, angličtina má 26 písmen, esperanto 28, němčina 31, ruština 33, čeština 44 (se spřežkou „Ch“ - čteno ale: [ȟ] a „ů“ – čteno ale: [ú]) …, a to písmena velká, malá a velká psací a malá psací (to jest 4×)…

Další informace:

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_fonetick%C3%A1_abeceda

Literatura:

  • ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 3., dopl. Praha: Karolinum, 2001. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-246-0154-0.
  • ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-832-5.
  • ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4.
  • ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998. ISBN 80-85839-24-5.

Indo-evropské pády

abstrakt: Tento článek pojednává o možnosti řazení indo-evropských pádů dle podoby a předpokládaného vývoje od hypotetické pra-indo-evropštiny. Toto řazení umožňuje tudíž i lepší srovnání mezi indo-evropskými jazyky. Pro příklad uvádíme několik indo-evropských jazyků a jejich pádů, které jsme takto seřadili podle daných kritérií. Zavedení tohoto řazení by tudíž mělo řadu praktických výhod. Bylo by dobré, kdyby se toto pořadí používalo alespoň v odborných publikacích zabývajících se touto tématikou.

klíčová slova: řazení pádů, indo-evropské jazyky, pra-indo-evropština, vývoj pádů od PIE

Předpokládá se a víceméně je dokázáno, že prastarý jazyk, z kterého se vyvinuly dnešní evropské a indické jazyky, měl řadu vymožeností. Maďarština, estonština a finština jsou jazyky ugrofinské, jejich předci přišli ke konci stěhování národů (po r. 910) z východu a podmanili si většinu okolního evropského (slovanského, germánského) obyvatelstva, kterému vtiskli též jazyk. Až na výjimky jsou tedy jazyky v Evropě původu praindoevropského.

Tato praindoevropština měla 9 pádů, které se do dnešních dob redukovaly. V cikánštině zůstal dochován 8. pád ablativ, v angličtině pády zanikly (vyjadřují se pouze předložkami), ale dochoval se v ní zase vypracovaný systém praindoevropských časů (nevýhodou angličtiny je konzervativní způsob zápisu - psaní slov, i když mluvené slovo se vyvíjí dál.). Ve slovanských jazycích, zvláště ve slovinštině, se dochoval duál, tzv. číslo dvojné, kterým jsou označovány 2 věci. Koncovky nominativu byly obvykle pro jednu věc (jednotné č.) „-_, -a, -o“, pro dvě věci (dvojné č.) „-e“ a pro tři a více věcí (množné číslo) „-i/-y“, ale nemusí to být pravidlo.

Příklady zbytku duálů – čísla dvojného v češtině:

1 oko, 2 oči, 3 oka; 1 ucho, 2 uši, 3 ucha; 1 ruka, 2 ruce, 3 ruky; 1 na oku, 2 na očích, 3 na okách; 1 na uchu, 2 na uších, 3 na uchách; 1 na ruce, 2 na rukou, 3 na rukách; 1 na noze, 2 na nohou, 3 na nohách apod.

V polštině, a zvláště v češtině, je dochován 5. pád (oslovujeme, voláme). Navíc Slované vyjadřují vid dokonavý (děj je dokončen) a vid nedokonavý (děj není ukončen a trvá). Rod trpný (vezen, nesen) a rod činný (veze, nese), jiné vymoženosti zastarávají (u/dělající; u/dělajíc, u/dělajíce; u/dělav, u/dělavše; jsa, jsouc; byv, byvše atd.).

Ještě dnes lze vystopovat podobnost a příbuznost mezi tvary pádů jednotlivých zájmen, podstatných a přídavných jmen (v češtině, ruštině, němčině, latině, praslovanštině…) – viz tabulky. Materiálů je nad rámec tohoto článku. Co říct závěrem? Byl-li někdy někde nějaký prvotní jazyk anebo jazyky v dávnověku, možná to byla dokonalá řeč a naše jazyky jsou toho důkazem ještě v současnosti. Možná to byly ale pouho pouhé skřeky a zvuky, které před -312.000 lety naši předci v Africe vyluzovali.

Řazení českých pádů (zohledňující vývoj od praindoevropštiny):

rod střední, číslo jednotné:

1. město moře kuře stavení

5. město! moře! kuře! stavení!

4. město moře kuře stavení

2. města moře kuřete stavení

6. městu, -ě moři kuřeti stavení

3. městu moři kuřeti stavení

7. městem mořem kuřetem stavením

Němčina

mužský ženský střední množné

1. Der Die Das Die

4 Den Die Das Die

2 Des Der Des Der

3 Dem Der Dem Den

mužský ženský střední

1 Ein Eine Ein

4 Einen Eine Ein

2   Eines Einer Eines

3 Einem Einer Einem

Literatura:

  • ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 3., dopl. Praha: Karolinum, 2001. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-246-0154-0.
  • ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-832-5.
  • ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4.
  • ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998. ISBN 80-85839-24-5.

UKÁZKY

Praktické využití pro jednodušší výuku na základních školách:

Psaní mě a mně - vzor „Jirka“

1. Nominativ – kdo, co? - Jirka

5. Vokativ – kdo, co! – Jirko!

4. Akuzativ – koho, co? - Jirku

2. Genitiv – koho, čeho? - Jirku

6. Lokativ – kom, čem? - Jirkovi

3. Dativ – komu, čemu? - Jirkovi

7. Instrumentál – kým, čím? - Jirkou

Tam, kde je Jir/ku (2 slabiky), píšeme „mě“, kde je Jir/ko/vi (3 slabiky) píšeme „mně“.

Psaní ch/h a š/ž

„Ch“ (fonetické "Ȟ") se mění v „Š“: Ořech na ořešáku.

„H“ (dříve v praslovanštině „G“) se mění v „Ž“: Na lehátku ležet.

Víme tedy, kde psát ch/h a š/ž z odvozených slov.

Příklady zbytku duálů – čísla dvojného v češtině:

1 oko, 2 oči, 3 oka; 1 ucho, 2 uši, 3 ucha; 1 ruka, 2 ruce, 3 ruky; 1 na oku, 2 na očích, 3 na okách; 1 na uchu, 2 na uších, 3 na uchách; 1 na ruce, 2 na rukou, 3 na rukách; 1 na noze, 2 na nohou, 3 na nohách apod.

Na konec psaní ú/ů aneb: Vláček pro prváčky :-D

Úůůůů

M.Dokoupil@email.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám