Článek
O úpravách penzijního systému se u nás mluví prakticky neustále, ale výsledek je v nedohlednu. Každá nová vláda přijde s nějakým návrhem – něco mírně upraví, přejmenuje nebo naopak zruší nápady té předchozí. Když se ohlédnu za posledními dvaceti lety, nevidím žádnou koncepční změnu. Vidím spíše lepení aktuálních děr, které řeší přítomnost, ale vůbec nemyslí na budoucnost.
Demografie přitom mluví jasně: dětí ubývá, dožíváme se vyššího věku a státní rozpočet je pod obrovským tlakem. Možná se té dlouhodobě stabilní reformy jednou dočkáme, já na ni ale rozhodně čekat nechci. Už před lety mi totiž došlo, že čekání není strategie. A tehdy jsem si začal skládat důchodovou reformu vlastní.
Důchod je otázka věku, renta je otázka majetku
Způsob uvažování mi změnila jedna zásadní věc. Většina lidí řeší, v kolika letech je stát pustí do penze. Já jsem si ale začal klást úplně jinou otázku: Jak velký majetek musím vybudovat, aby jednou pracoval za mě a vytvořil mi příjem nezávislý na tom, jestli zrovna chodím do práce?
K této změně pohledu mě dovedly dva impulzy. Tím prvním bylo pochopení síly složeného úročení. Jakmile jsem si spočítal, jak obrovský rozdíl udělá deset nebo patnáct let navíc, zjistil jsem, že tím nejcennějším aktivem není konkrétní akcie nebo fond, ale právě čas.
Druhým impulzem byla rodina. S narozením dětí mi došlo, že už nejde jen o mě. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak rodinu finančně ochráním, když mi vypadne příjem, a zajistím, abychom nebyli závislí na jedné měsíční výplatě. Peníze pro mě v tu chvíli přestaly být symbolem statusu a staly se čistě nástrojem k dosažení svobody.
Nejdřív ochrana, potom výnos
Moje osobní reforma paradoxně nezačíná investováním, ale ochranou. Tím absolutním základem je finanční polštář ve výši tří až šesti měsíčních výdajů. Tyto peníze tam nejsou od toho, aby vydělávaly. Jejich úkolem je zabránit situaci, kdy bych musel při první životní komplikaci nevýhodně prodávat své dlouhodobé investice.
Dalším pilířem je pojištění. Dokud nemám vybudovanou rentu a majetek nepracuje za mě, jsem tím hlavním strojem na peníze já sám a moje schopnost vydělávat. Proto dává kvalitní pojištění výpadku příjmu mnohem větší smysl, než si většina lidí vůbec připouští. Teprve ve chvíli, kdy mám chráněnou samotnou základní strategii, začínám řešit její růst.
Nekupuji produkty, stavím systém
Mám pocit, že právě tady dělá spousta lidí chybu – snaží se najít tu jednu „nejlepší“ investici. Já se místo toho snažím pochopit, jakou roli hraje každá část mého majetku.
Logicky začínám tam, kde stát nabízí pomocnou ruku. Doplňkové penzijní spoření (DPS) i dlouhodobý investiční produkt (DIP) využívám přesně do takové výše, abych maximalizoval státní příspěvky a daňové úlevy. Pro spoustu lidí tady finanční plánování končí, pro mě naopak začíná.
Zajímá mě totiž to, co je uvnitř produktů. U penzijního spoření sázím na dlouhý horizont a volím strategie zaměřené na alternativní investice a venture kapitál. Dává mi smysl hledat vyšší výnos a zároveň podpořit inovativní firmy. U DIPu mám naopak odlišnou filozofii. Nečekám na budoucí startupové jednorožce; chci vlastnit podíly ve stabilních společnostech, které tvoří páteř globální ekonomiky. Proto volím široce rozkročené akciové fondy. Ne proto, že bych sázel na jednu vítěznou kartu, ale proto, že věřím celému systému.
Kde končí stát, začínám já
Nad rámec státem podporovaných produktů buduji vlastní portfolio, kde si pravidla určuji čistě podle sebe. Zhruba polovinu tvoří pasivní fondy, které kopírují světové indexy. Zbytek tvoří aktivně řízené fondy v sektorech, ve kterých vidím dlouhodobý smysl – od zdravotnictví přes technologie až po přírodní zdroje. Některé fondy možná porostou rychleji, jiné pomaleji, ale o to tu neběží. Podstatné je, že portfolio není jen náhodná sbírka investic, ale promyšlená architektura majetku, kde má každá složka svůj jasný úkol.
Nemovitosti jako finanční páka
Stejnou logiku uplatňuji u nemovitostí. Základ tvoří menší rezidenční byty v Praze v lokalitách, kde bude poptávka zaručena. Hypotéku přitom neberu jako strašáka, ale jako nástroj. Rozumně využitý cizí kapitál mi zkrátka umožňuje pracovat s větším majetkem, než jaký bych dal dohromady jen z vlastní kapsy.
Vedle bytů investuji i do komerčních realit, jako jsou obchodní centra nebo logistické haly, a to prostřednictvím fondů. Zajímají mě i pozemky, orná půda nebo parkovací stání. Každé z těchto aktiv má jinou dynamiku a opět slouží trochu jinému účelu. Stále se vracím k jedné myšlence: nenakupuji jednotlivé investice, stavím systém.
Chyby, které mě stály nejvíc
Když zpětně hodnotím své investiční přešlapy, nebyly to paradoxně špatné investice. Nejvíc peněz mě stálo to, když jsem z některých pozic vystoupil zbytečně brzy. Okradl jsem se tak o to nejcennější – o čas. Další chybou byl pocit, že na zajímavé příležitosti nemám dostatek hotovosti, než jsem se naučil správně používat finanční páku v podobě úvěru. Z každého přešlapu jsem se ale něco naučil. I proto bych už dnes nezačínal tím, že budu hledat zázračnou investici, ale hledáním spolehlivého systému.
Přístrojová deska majetku
Čím déle a intenzivněji jsem nad majetkem přemýšlel, tím víc mi docházelo, že musím vidět celek. Potřeboval jsem sledovat, jaká nesu rizika, zda nejsem někde příliš koncentrovaný a jestli se moje strategie časem nevychyluje od původního plánu.
Tak vznikla moje osobní „Chytrá rozvaha“. Není to žádná aplikace, která by za mě dělala rozhodnutí. Je to zkrátka přístrojová deska mého majetku, místo, kde mohu věci průběžně měřit, vyhodnocovat a občas i korigovat směr. Budování majetku totiž není jednorázový úkon, je to nekonečný proces.
Moje skutečná reforma
Změnil jsem úhel pohledu. Cílem mé renty není co nejdříve přestat pracovat, ale mít v životě tu možnost volby.
Možná je tohle vlastně ta největší důchodová reforma, jakou může člověk udělat. Neodehraje se ve Sněmovně a nenajdete ji na pobočce penzijní společnosti. Začíná přesně v ten moment, kdy si poprvé sednete, poctivě si spočítáte svá aktiva, začnete nad nimi přemýšlet jako nad provázaným celkem a vezmete odpovědnost pevně do svých rukou. Stát nám možná jednou zajistí základní důchod, ale důstojnou rentu si musíme odpracovat sami.
Zdroje:
