Článek
Známá gumárenská firma Good Year se již ve 20. letech proslavila stavbou neztužených vzducholodí, tzv. blimpů, vyrobených z tkaniny impregnované gumou a později neoprenem. V roce 1933 si jistý Taylor McDaniels nechal patentovat nafukovací kluzák, vyrobený z plátna, používaného na výrobu vzducholodí. Chtěl zvýšit bezpečnost pilotních žáků, protože při jedné havárii se mu zabil kamarád.
Ze spojenců nepřátelé
Mezitím uběhla spousta času. Skončila druhá světová válka a plynule přešla ve válku studenou. Z bývalých spojenců se stali nepřátelé. Západní tajné služby potřebovaly vědět, co se děje za železnou oponou, jenže socialistické státy zavedly přísný policejní režim. Jednou z mála možností jak získat potřebné informace bylo nasazení agentů. Problém nebyl dopravit je za hranice socialistických zemí, ale dostat je zpět, protože každý cizinec byl podezřelý a bedlivě sledovaný.
Nafukovací letadlo během testů v aerodynamickém tunelu
Letectvo potřebovalo zachraňovat piloty průzkumných i jiných letadel sestřelených za hranicemi nepřátelských zemí. Vrtulníky byly v té době v plenkách a zdaleka ne všude se daly nasadit pozemní jednotky nebo tam mohlo přistát letadlo. Život pilota je příliš cenný, výcvik drahý a navíc mohli zajatí letci při mučení nepříteli vyzradit více, než bylo zdrávo.
Možné řešení těchto problémů se objevilo v padesátých letech, kdy firma Good Year vyrobila sendvičový materiál zvaný Airmat. Byly to dvě vrstvy pogumované tkaniny, propojené velkým množstvím nylonových vláken přesné délky, takže po nafouknutí nevznikala koule, ale tvar daný délkou vláken. A ten mohl být prakticky libovolný.
GA-447 při testech s vodní lyží
To nabízelo zcela nové možnosti. Například vytvořit tenkou obdélníkovou desku, která by po nafouknutí dokázala zachovat profil křídla a přitom byla dostatečně tuhá. Odtud byl již jen krok k návrhu nafukovacího letadla. Konstruktéři předkládali potenciálním uživatelům celou řadu použití, obzvlášť pokud by se vše podařilo poskládat do nějakého malého kontejneru, který by se dal shodit na padáku. O zajímavý nápad se začaly zajímat jak ozbrojené síly, tak tajné služby, ale také průzkumné týmy geologů, arktické výpravy a další složky.
Každému na míru
Konstruktéři firmy Good Year měli pro každého zákazníka řešení „šité na míru“. Základní varianta letounu pro zpravodajské agentury typu CIA (Central Intelligence Agency) byla vybavena kolovým podvozkem a pístovým motorem s vrtulí. Měla dostatečný dolet, aby mohla sloužit pro dopravu agentů z území nepřátelských zemí.
Letoun bylo možné shodit na padáku a nafouknout z tlakové lahve nebo pomocí dmychadla
Dále byl navržen hydroplán pro záchranu osádek letadel sestřelených nad mořem, verze s lyžovým podvozkem mohla sloužit v arktických podmínkách. Pro záchranu pilotů nad kontinentem se uvažovalo s vrtulovou, kolmo startující variantou. Vrcholem byla podobná verze, ale s raketovým motorem, určená pro záchranu předsunutých dělostřeleckých pozorovatelů, přímo pod nosem nepřátelských jednotek.
Zvažovala se i civilní verze, protože při hromadné výrobě mohla být cena nízká a složené letadlo se vešlo do kufru auta. V USA by se našlo dost lidí, kteří by podobný letoun uvítali jako víkendový dopravní nebo sportovní prostředek. V padesátých letech se zdálo, že nic není nedosažitelné.
Návrh nafukovacího letounu trval pouhých 12 týdnů. Jednalo se o hornoplošník s rozpětím 6,7 m. Tuhost konstrukce zajišťoval materiál Airmat, nafouknutí na tlak 1,7 atmosféry a lankové výztuhy. Navzdory zdánlivé křehkosti vydržel nafouknutý letoun přetížení +3G.
Zkoušky vzletu a přistání na lyži
K pohonu sloužil dvojtaktní dvojválcový motor Nelson s výkonem 30 kW, vybavený kompresorem, pro dofukování případných úniků vzduchu, například po průstřelu nebo netěsností spojů. Veškeré ovládání probíhalo prostřednictvím lanek a strun.
S palivovou nádrží na 72 litrů měl stroj dolet 630 km a vytrvalost 6,5 hodiny. Maximální rychlost dosahovala 115 km/h. Díky nepatrné hmotnosti stačilo pro vzlet 75 m a pro přistání 105 m.
Příprava k odletu za 5 minut
Celé letadlo mělo hmotnost 102 kg, dalo se sbalit do kontejneru, společně s přilbou, pilotní kombinézou a tlakovou lahví nebo dmychadlem pro nafouknutí. Kontejner bylo možné shodit na padáku z malého letadla. Nafouknutí a příprava ke vzletu měla osádka zvládnout do 5 minut.
Dvojmístná verze Model 466 během testů na vodě
Kromě pokusného prototypu GA-33 s otevřeným kokpitem a GA-447, který sloužil pro experimenty s podvozkem (kola, lyže) byly postavené dvě základní verze. Jednomístná AO-2 (tovární označení GA-466) a dvojmístná AO-3 (tovární označení GA-468), obě s uzavřeným kokpitem. AO-3 měla silnější motor s výkonem 45 kW, což se projevilo vyšší spotřebou a zkrácením doletu na 440 km.
K prvnímu vzletu došlo 13. února 1956. Navzdory názoru všech pesimistů bylo nafukovací letadlo letuschopné a bezpečně ovladatelné. V hodnotící zprávě se píše, že: „… výkony byly lepší, než se očekávalo“. V letech 1956 až 1959 bylo postaveno celkem 12 kusů. Testy probíhaly až do roku 1972.
Tragédií celého projektu se stala havárie z 6. června 1959, při které zahynul zkušební pilot poručík Wallace „Pug“ Wallace. Po ní ztratily ozbrojené složky i tajné služby zájem. K havárii došlo v klesavé zatáčce. Jedno z lanek řízení se vysmeklo z vodicí kladky a zaseklo se. Pilot nedokázal zabránit dalšímu utahování zatáčky, která přešla ve spirálu.
Osádka při přípravě letounu ke vzletu
Narůstala rychlost i přetížení, až se zbortilo křídlo a jeho potah rozsekala točící se vrtule. Pilot byl zasažen hliníkovou koncovou ližinou do hlavy, což vyšetřovatelé zjistili podle šrámu na přilbě. Na zem dopadl s neotevřeným padákem. Pravděpodobně byl od úderu až po dopad v bezvědomí.
Poslední hřebíčkem do rakve projektu byl úspěšný vývoj a výroba výkonných vrtulníků, které zvládly plnění většiny úkolů mnohem lépe a hlavně byly univerzálnější. Většinu postavených strojů věnovala firma Good Year leteckým muzeím ve Spojených státech.
Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.
Abyste nemuseli hledat další díly, připravili jsme pro Vás:
Zdroje:
Goodyear (1957). Summary: Report of the development of a one place inflatoplan
Goodyear Inflatoplane (GA468). National Air and Space Museum. Smithsonian Institution
Stadvec, Ernest (February 1980). The Inflatoplane. Akron
Winchester, Jim (2005). The World's Worst Aircraft: From Pioneering Failures to Multimillion Dollar Disasters. London: Amber Books.
