Galerie: Speciální nástavby na podvozku původně československého tanku LT vz.38

Největší předností tanku Pz.Kpfw. 38(t) bylo kvalitní dílenské zpracování, solidní pohyblivost, vysoká spolehlivost jednoduchá obsluha a snadná opravitelnost. Na druhou stranu si Němci (včetně známého esa Otto Cariuse) stěžovali na přílišnou tvrdost a křehkost pancíře, takže při zásahu sovětskými 45 mm kanony sice nedošlo k jeho probití, ale osádka byla raněna „střepinami“ nebo nýty, vytrženými z pancíře.

Pz.Kpfw. 38(t) byly nasazeny v Polsku, Dánsku, Francii a Sovětském svazu. Kromě Wehrmachtu používali Pz.Kpfw. 38(t) spojenci Německa, armády Bulharska, Maďarska, Rumunska, Slovenska a neutrálního Švédska. Celkem bylo vyrobeno 1433 kusů. Dalších 220 kusů vyrobilo Švédsko pod označením Stridsvagn m/41 (Strv m/41).

V polovině roku 1942 začal zájem o Pz.Kpfw. 38(t) klesat. Výrobce ještě zkusil štěstí v soutěži o nový rychlý průzkumný tank, ale byl poražen typem VK 13.03 budoucím Pz.Kpfw.II Ausf.L Luchs. Přestože tank Pz.Kpfw. 38(t) na nové sovětské tanky nestačil a postupně byl nahrazován německými typy, osvědčené podvozky se vyráběly dál pro speciální nástavby. Nakonec jich opustilo výrobní linku více než tanků, celkem kolem 2192 kusů.

V dnešním přehledu jsou tovární nástavby na podvozku Pz.Kpfw. 38(t).

Přehled nezahrnuje polní přestavby.

Samostatnou kapitolou byl stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer, kterému se budu věnovat někdy příště.

Marder III – uměl rány rozdávat, ale ne přijímat

Malá věž tanku Pz.Kpfw. 38(t) prakticky neumožňovala montáž protitankového kanonu větší ráže. Řešením, vyzkoušeným již ve Francii, v podobě stíhače tanků Panzerjäger I (mimochodem s českým kanonem proti útočné vozbě KPÚV ráže 47 mm), bylo namontovat výkonnější kanon s omezeným odměrem do pevné nástavby na tankovém podvozku.

Prvním typem stíhače tanků na podvozku Pz.Kpfw. 38(t) byl Sd.Kfz. 139 Marder III. Výzbroj tohoto vozidla tvořily ukořistěné sovětské divizní kanony F-22 ráže 76,2 mm, upravené pro německou munici. Na korbu Pz.Kpfw. 38(t) byla místo stropního plátu s věncem věže namontovaná nízká nástavba s uchycením horní lafety kanonu. Kanon byl vybaven malým štítem, který poskytoval obsluze jen slabou ochranu před nepřátelskou palbou a střepinami granátů, protože tři muži prakticky seděli nebo klečeli na krytu motoru.

Výroba stíhačů tanků Sd.Kfz. 139 probíhala od dubna 1942 do listopadu téhož roku. Výrobní linku opustilo celkem 344 vozidel ve třech výrobních sériích. Dalších 40 bylo přestavěno z Pz.Kpfw. 38(t), které přišly na generální opravy. Část Sd.Kfz. 139 byla tropikalizována (lepší filtry vzduchu, těsnění, výkonnější chlazení) a sloužila v Africe.

S docházejícími zásobami sovětských kanonů F-22 bylo vozidlo upraveno pro německý protitankový kanon 7,5 cm PaK 40. Zároveň konstruktéři řešili největší bolesti, které vyšly najevo při bojovém nasazení. Nový stíhač tanků dostal označení Sd.Kfz. 138 Marder III Ausf.H. Celkem bylo od listopadu 1942 do dubna 1943 vyrobeno 275 kusů Marder III Ausf.H ve dvou sériiích. Dalších 175 kusů bylo v roce 1943 přestavěno z Pz.Kpfw. 38(t), které přišly na opravy.

Marder III Ausf.H měl širší nástavbu nad původním bojovým prostorem tanku, takže se dva muži z obsluhy děla mohli postavit a využívat lepší pancéřovou ochranu. Za pancéřovým krytem bylo také více místa pro manipulaci s municí. Přitom byl Marder III Ausf.H, díky absenci pomocné nástavby, lehčí než předchozí verze. Palebný průměr tvořilo 38 nábojů.

Poslední verzí stíhačů tanků, postavenou na podvozku Pz.Kpfw. 38(t) byl Sd.Kfz. 138 Marder III Ausf.M. Byl vyzbrojen stejným kanonem jako Ausf.H, ale měl přepracovanou korbu, což zásadně zlepšilo pracovní podmínky obsluhy děla. Motor byl posunutý do středu korby, za sedadlo řidiče. V zadní části vznikl volný prostor, kde se mohla celá obsluha děla (střelec, velitel a nabíječ) postavit. Palebný průměr sice klesl na 27 nábojů, ale bojová účinnost vozidla výrazně vzrostla. Výhodou bylo i to, že hlaveň nepřesahovala obrys vozidla.

Výroba Marder III Ausf.M probíhala ve dvou sériích od května 1943 do května 1944. Celkem bylo vyrobeno 942 vozidel, takže šlo o nejvyráběnější verzi Marder III. Ačkoli název „stíhač tanků“ svádí k různým domněnkám, Marder III byly vysloveně defenzivní zbraní. Měly napadat tankové síly nepřítele na křídlech nebo z připravených léček. Vzhledem k malé tloušťce pancíře se v žádném případě nemohly pustit do přestřelky s tanky.

Pouze prototypy

Od vozidla Marder III Ausf.M byl odvozen prototyp obrněného transportéru/muničního vozidla Mannschafttransportwagen und Munitiontransporter aus Fahrgestell 38 (t) motor Mitte. V principu byl z nástavby vymontován kanon PaK 40 a nahrazen lavicí pro 8 mužů nebo přihrádkami pro munici. Nástavba měla rozšířené boky a zezadu byla vybavena dvojdílnými dveřmi. K sériové výrobě nedošlo.

Fotograficky je doložená úprava Marder III Ausf.M na plynový pohon. Vzhledem k nedostatku paliva byla vybavena tlakovými lahvemi, uchycenými na čelním pancíři, vedle stanoviště řidiče. Tato modifikace, stejně jako další podobné úpravy na jiné vojenské technice, měla sloužit k výcviku. Bojové nasazení je samozřejmě nesmysl.

Samohybné dělo Sd.Kfz. 138/1 Grille - podpora strádající pěchoty

Německá pěchota měla pro podporu svých útoků k dispozici těžké pěchotní dělo sIG 33 (schweres Infanteriegeschütz 33). Zbraň byla schopná vystřelovat tříštivo-trhavé granáty s hmotností bezmála 40 kg, ale dělo s celkovou hmotností 1800 kg nebylo příliš pohyblivé a leckdy za pěchotou zaostávalo. Je potřeba si uvědomit, že navzdory propagandě byla motorizace německého dělostřelectva dost tristní. Řešením byl vývoj samohybné verze a spolehlivé podvozky Pz.Kpfw. 38(t) se zdály být ideální volbou.

První verze označená Sd.Kfz. 138/1 Grille Ausf.H vznikla přestavbou základního podvozku tanku Pz.Kpfw. 38(t). Konstruktéři odstranili stropní a čelní pancéřový plát, a místo nich navrhli pevnou nástavbu, v které bylo lafetováno sIG 33. Stejně jako u Marder III Ausf.H to nebylo ideální řešení, protože zadní část vozidla zabíral motor, takže doplňovanou munici bylo nutné zvedat zbytečně vysoko. Navíc bylo v nástavbě málo místa, což při zmíněné hmotnosti granátů působilo obtíže při nabíjení.

Výroba Grille Ausf.H běžela od února do června 1943. Brány závodu opustilo 200 vozidel, dalších 10 bylo přestavěno v listopadu téhož roku z tanků, které přišly do továrny na opravy. Palebný průměr tvořilo 15 dělených nábojů.

Druhá verze Grille vycházela ze stíhače tanků Marder III Ausf.M a podvozku s motorem posunutým do středu vozidla. Rozměry nástavby byly celkově menší než v případě Ausf.H, ale počet vezené munice zůstal zachován. Co se zlepšilo, byl volný prostor pro obsluhu děla v zadní části vozidla. Výhodou bylo i to, že po spotřebování vezené munice se daly další náboje poměrně snadno nakládat sklápěcími zadními dveřmi v nástavbě.

Verze označená jako Sd.Kfz. 138/1 Grille Ausf.M se vyráběla od prosince 1943 do září 1944. Celkem bylo dokončeno 118 kusů a dalších 17 bylo přestavěno v roce 1945.

Munitionspanzer 38(t) - aby nedošla munice

Kvůli malému palebnému průměru samohybných děl Grille, vzniklo muniční vozidlo Munitionspanzer 38(t) (Sf) Ausf.K, které se od bojové verze lišilo jen absencí děla. Otvor pro hlaveň byl zakrytý pancéřovým plátem. V případě potřeby se dalo v polních dílnách, montáží sIG 33 přestavět na klasické Grille. V korbě bylo místo pro 40 nábojů ráže 150 mm a 600 nábojů pro kulomet ráže 7,92 mm. Celkem bylo postaveno 102 muničních vozidel.

Flakpanzer 38 (t) Sd.Kfz. 140 - když vlastnímu letectvu dochází dech

Vzhledem k tomu, že spojenecké letectvo získávalo stále zřetelnější vzdušnou převahu, nezbývalo Wehrmachtu nic jiného, než si zajistit protiletadlovou obranu vlastními silami. Od roku 1943 se muselo velení tankových jednotek začít zabývat protiletadlovou obranou velmi intenzivně. Proto v Německu vznikla celá řada protiletadlových vozidel na kolových i pásových podvozcích.

Primárně měly být protiletadlové tanky stavěné na podvozcích tanků Pz.Kpfw. IV, ale než byly k dispozici, sáhlo velení po podvozku Pz.Kpfw. 38(t) ve verzi s motorem uprostřed. Úprava byla poměrně jednoduchá. V zadní části korby byla vytvořena nízká nástavba se sklápěcími boky, umožňující odměr v rozsahu 360o. Zajímavé je, že byla zhotovena nýtováním, přestože na přelomu let 1943 - 44 se již ve výrobě běžně používalo svařování.

V nástavbě byl umístěn jednohlavňový protiletadlový kanon 2 cm Flak 38 s účinným dostřelem 2200 m a teoretickou kadencí 450 výstřelů/min. Palebný průměr tvořilo 1040 nábojů v zásobnících po 20. V období od listopadu 1943 do února 1944 bylo vyrobeno celkem 141 kusů (včetně prototypu). Většina protiletadlových tanků byla nasazena na západní frontě. V tomto období války již byly jednohlavňové kanony ráže 20 mm považované za málo účinné.

Aufklärungspanzer 38(t) - Poslední pokus o tank

Dalším problémem, s kterým se Wehrmacht potýkal, byl nedostatek průzkumných tanků. Zmíněný Pz.Kpfw. II Ausf.L Luchs, který v soutěži zvítězil nad Pz.Kpfw. 38(t) n.A. (neuer Art), zklamal a náhrada nebyla. Konstruktéři se tedy rozhodli využít otevřené věže z průzkumných kolových vozidel Sd.Kfz. 234/1, vyzbrojené 20mm kanonem KwK 38 (Kampfwagenkanone) a spřaženým kulometem MG 42 ráže 7,92 mm. To by se mohlo zdát jako slabá výzbroj, ale úkolem průzkumných tanků nebyl boj. Naopak, měly se boji vyhnout. Výzbroj byla určena jen pro vlastní obranu.

Vozidlo označené Aufklärungspanzer 38(t) se vrátilo k původnímu „tankovému“ uspořádání korby, s pohonnou jednotkou vzadu. Dostalo výkonnější motor Praga AE, hnací kola s větším průměrem a jedním zubem navíc. Průzkumný tank měl radiové vybavení rozšířené o středovlnnou stanici FüG 8, pro spojení s nadřízenými stupni, identifikovatelnou podle rozvětvené antény (Sternantenne D). Výroba probíhala ve dvou sériích v únoru a březnu 1944. Celkem bylo vyrobeno 70 kusů.

Aufklärungspanzer 38(t) mit 7,5 cm KwK 37 L/24, vyzbrojený stejnou krátkou houfnicí, jako první verze tanků Pz.Kpfw. IV, se do výroby nedostal. Vznikly jen dvě studijní makety s nástavbami z překližky a dřevěnou houfnicí.

Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.

Budu rád, když moje články doporučíte nebo nasdílíte svým přátelům.

Vážím si každé vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.

Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak vám poděkovat.

Další díly:

- Letadla se sedmi a více motory

- DANA - první samohybná houfnice na kolovém podvozku, všechny její sestry a sestřenice

- Stíhací a průzkumné letouny s motorem uprostřed. Airacobra nebyla ani první, ani jediná

Zdroje:

Chamberlain, Peter & Doyle, Hilary (1993). Encyclopedia of German Tanks of World War Two: A Complete Illustrated Directory of German Battle Tanks, Armoured Cars, Self-Propelled Guns and Semi-Tracked Vehicles, 1933–1945

Francev, Vladimír; Kliment, Charles K. Praga LT vz. 38. 2. vyd. Praha: MBI

Jentz, Thomas L. (2007). Panzerkampfwagen 38 (t) Ausf.A to G und S: Production, Modification, and Operational History from 1939 to 1942. Panzer Tracts. Vol. 18. Boyds, Maryland: Panzer Tracts.

Kliment, Charles K. & Francev, Vladimír (1997). Czechoslovak Armored Fighting Vehicles 1918-1948. Atlgen, Pennsylvania: Schiffer Publishing.

Zaloga, Steven J. (2014). Panzer 38(t). New Vanguard. Vol. 215. Bloomsbury Publishing Osprey Publishing.