Drobné záhady světa: Jak dokázal letitý automatický kanon bez radaru sestřelit ruské „rakety“?

Stručná odpověď:

- Verze L/60 vznikla již před druhou světovou válkou, modernizovaná verze L/70 těsně po válce

- Nešlo o žádné rakety, ale o drony a střely s plochou dráhou letu (SPLD)

- Kanon byl ve své době velmi moderní a SPLD létají zhruba tak rychle, jako stíhačky nebo střely V 1 z druhé světové války

Kompletní odpověď:

Kanon Bofors ráže 40 mm je jednou z nesmrtelných zbraní, které s přehledem překonají století ve službě. Vznikl, protože švédské námořnictvo nebylo spokojené s britskými automatickými kanony QF 2-pounder „pom-pom“, které nakoupilo v roce 1922, jako protiletadlovou výzbroj svých lodí. Po vyhodnocení testů požádali zástupci námořnictva firmu Bofors o vývoj spolehlivější a výkonnější zbraně s reálnou rychlostí palby 250 výstřelů během 5 minut a maximálním náměrem 80o. Kontrakt byl podepsán v roce 1928.

Vývoj začal již v 30. letech

Firma Bofors vzala za základ své konstrukce námořní poloauomatický kanon Ssk M/89B ráže 57 mm, používaný od konce 19. století na boj proti torpédovkám a torpédovým člunům. Z tohoto kanonu konstruktéři převzali vertikální klínový závěr, natahování závěru zpětným rázem a zmenšili ráži, aby zvýšili kadenci. První technologický demonstrátor byl stále poloautomatický, ale dostal novou hlaveň a nábojovou komoru pro munici 40×158 mm používanou britskými „pom-pomy“.

Konstruktéři vypočítali, že pro účinnou palbu na stále rychlejší cíle je nutná úsťová rychlost alespoň 850 m/s, ale to nebyla munice z „pom-pomů“ schopná zajistit. Odpovídající nábojnice musela mít téměř dvojnásobnou délku (40×310 mm), což prodlužovalo chod závěru a snižovalo rychlost střelby.

Prototyp kanonu byl 21. března 1932 předveden námořnictvu. Boforsu, jak ho známe dnes, se příliš nepodobal. Hlaveň byla tlustá, protože ji obepínal plášť vodního chlazení, místo typického trychtýře tlumiče plamenů končila štěrbinovou úsťovou brzdou. Závěr byl mnohem mohutnější, ale už nesl na horní straně typický prohnutý podavač nábojů. Úplné dopracování prototypu se protáhlo do října 1933. Výsledný kanon dostal označení Bofors 40 mm akan L/60 (60 je délka hlavně v násobcích ráže i když skutečná byla 56).

Někdy se objevuje tvrzení, že Švédům s vývojem kanonu pomáhali Němci, konkrétně inženýři firmy Krupp, která vlastnila třetinový podíl v společnosti Bofors. Nicméně vývoj nové zbraně Švédi před Němci důsledně tajili a je prokázané, že 40 mm kanon je výhradně jejich vlastní práce.

První střelecké počítače

Zbraň byla velmi moderní, vyráběla se v několika verzích podle možností „peněženky“ uživatele. Základní obsluhu tvořili tři nebo čtyři muži. Novinkou byli dva miřiči. Trainer, sedící vlevo, nastavoval odměr, Layer, sedící vpravo nastavoval náměr a zároveň pomocí pedálu zahajoval palbu. Tím se jejich práce značně zjednodušila, sledování cílů a přenášení palby bylo mnohem rychlejší. Oba byli vybaveni reflexními zaměřovači, jaké se začínaly používat na letadlech. Jejich největší výhodou bylo promítání záměrného obrazce „do nekonečna“ takže miřič viděl ostře záměrnou osnovu i cíl.

Pokud měl kanon levnější mechanická miřidla, byl třetím mužem obsluhy Adjuster. Ten zajišťoval vyhledávání cílů a obsluhu korektoru kurzu a rychlosti (Stiffkey Stick), což byl mechanický analogový převodník, který na základě vložených údajů o předpokládané rychlosti a vzdálenosti cíle, upravoval polohu zaměřovačů na nosné tyči před oběma miřiči. Těm potom stačilo udržovat cíl uprostřed záměrného obrazce. Systém umožňoval opravu do rychlosti cíle 560 km/h, což tehdy žádné sériové letadlo nedosahovalo.

Britové dokonce vyvinuli velmi sofistikovaný systém řízení palby Kerrison Predictor, který však vyžadoval lafetu s elektrickým nastavováním odměru a náměru. Jednalo se o mechanický analogový počítač, na kterém se dala nastavit vzdálenost cíle, změřená optickým nebo později radiolokačním dálkoměrem a jeho rychlost. Kromě toho se dala na číselnících nastavit teplota, směr a síla větru. Potom stačilo cíl sledovat a držet uprostřed záměrného obrazce. Predictor vypočítal opravy a nastavil náměr a odměr tak, aby došlo k zásahu cíle. Tento systém byl zaveden již v roce 1938 (!).

Kanon se nabíjel z pásků po čtyřech nábojích. Natáhnout závěr a nabít první náboj bylo potřeba ručně, pomocí páky s rohatku na levé straně. Další náboje se nabíjely automaticky pomocí krátkého zákluzu. Podavač nábojů pojal dva pásky. Kanon měl kadenci kolem 120 výstřelů za minutu. Pokud se náměr blížil nule, vzrostla kadence až na 150 výstřelů za minutu, protože podávání nábojů ze svislého podavače pomáhala jejich vlastní hmotnost a gravitace. Každý náboj vážil přes 2 kg (podle typu), takže nejvíce se nadřeli nabíječi, kteří museli během každých 15 sekund nasoukat do zbraně zhruba 60 kg munice, jinými slovy, jeden 8kg pásek každé 1,5 až 2 sekundy.

Zásluhu na masovém rozšíření kanonů Bofors L/60 mají Američané, kteří v roce 1941 zakoupili licenční práva. Ve švédských výkresech byly poznámky typu „opilujte dle potřeby“ nebo „svrtejte dle potřeby“, což bylo pro sériovou výrobu naprosto nemyslitelné. Američané si tedy vzali „kanon do parády“, zbavili ho všech zbytečností a vše standardizovali. Pro představu; roční úspory na výrobě představovaly 3 402 tun materiálu, přes 1 897 000 osobohodin a uvolnění 30 obráběcích strojů pro jinou výrobu. Během výroby se podařilo srazit cenu za kus, na polovinu původní částky.

Celkem bylo v USA vyrobeno zhruba 60 000 kanonů Bofors a 120 000 náhradních hlavní. Vyráběly se jedno, dvoj i čtyřhlavňové lafetace se střeleckým počítačem nebo bez něho, v provedení pro armádu i námořnictvo. Z tohoto množství bylo přes 5500 vyvezeno do Sovětského svazu. Verze upravená Američany se vyráběla i v zemích Commowealthu. Kanonů bylo vyrobeno tolik, že se výroba verze L/60 omezovala již na začátku roku 1945 a v roce 1954 došlo k jejímu úplnému zastavení.

Ve vztahu k Ukrajině stojí za zmínku, že obsluhy britských kanonů Bofors L/60 se podílely v rámci operace Diver na sestřelování německých odvetných zbraní V 1 (Fieseler Fi 103), což nebylo nic jiného než bezpilotní prostředek. Při vlastní hmotnosti 2150 kg dokázal dopravit 850 kg trhaviny na vzdálenost 250 km. Díky pulzačnímu motoru dosahovaly V 1 rychlosti kolem 640 km/h.

Nová generace

Již na začátku roku 1944, kdy se objevily první proudové letouny, pracovali inženýři firmy Bofors na rozsáhlé modernizaci stávajícího kanonu L/60. Prototyp byl k testům připraven na začátku roku 1947. Do výzbroje byl zaveden v roce 1951 jako Bofors 40 mm akan L/70.

Dramatického zvýšení parametrů zbraně bylo dosaženo několika úpravami. Prodloužením hlavně z 60 na 70 ráží, což vedlo ke zvýšení úsťové rychlosti a rychlosti rotace střely. Zvýšení úsťové rychlosti a energie projektilu navíc pomohlo zvětšení náboje ze 40×311 mm na 40×365 mm. Kromě větší prachové náplně byla použita modernější směs, takže výsledná úsťová rychlost vzrostla na 1021 m/s (proti 850 m/s L/60) a úsťová energie projektilu vzrostla z 345 kJ na 461 kJ.

Původní vyhazování prázdných nábojnic směrem dozadu bylo upraveno tak, že prázdné nábojnice padaly pod závěr. Tato jednoduchá úprava umožnila dvojnásobné zvýšení kadence ze 120 na 240 výstřelů za minutu (respektive na 330 v případě, že se náměr blížil nule).

S rostoucí rychlostí letadel přestalo vyhovovat ruční navádění zbraně na cíl dvěma miřiči. U nové verze je navádění na cíl elektrické, takže pro obsluhu stačí střelec, který dostal stabilizovaný gyroskopický zaměřovač s automatickou opravou parametrů střelby podle rychlosti a vzdálenosti cíle. Zbraň ovládá pomocí joysticku s podpěrkami zápěstí pro větší stabilitu. U pozdějších verzí se používá trackball ovládaný jen prsty.

Elektrický pohon umožnil výrazně zvýšit rychlost změny odměru z 50o/s na 92o/s. To je takový fofr, že nabíječi museli být na svých postech vybaveni polstrovanými bederními podpěrami, aby při velkém zrychlení nevypadli z plošiny kanonu. Rychlost změny náměru je 45o/s. Na taženou lafetu přibyla mezi přední kola pomocná zdrojová jednotka pro dodávku elektrického proudu.

Jaké „rakety“ vlastně Ukrajinci sestřelili

Předně je třeba říci, že o žádné rakety nešlo. Řízené střely Ch-59 Ovod, ani S8000 Banderol žádný raketový motor nemají a drony HESA Shahed 136/Geran-2, jejichž značky jsou po celém štítu kanonu, už vůbec ne.

Nejjednodušší cíl jsou drony HESA Shahed 136/Geran-2, což není v podstatě nic jiného, než větší „model“ letadla s delta křídlem a tlačným motorem. Dron s doutníkovým trupem je dlouhý 3,5 m a má rozpětí 2,5 m. Dron má hmotnost 200 kg a je schopen dopravit bojovou hlavici s hmotností 50 kg na vzdálenost kolem 2000 km. Čtyřválcový zážehový boxer se zdvihovým objemem 550 ccm a výkonem 37 kW dokáže dronu udělit „závratnou rychlost“ 185 km/h, takže na jejich pronásledování stačí bitevní vrtulníky, vojenská cvičná letadla, včetně vrtulových nebo jen výkonnější sportovní letouny. Proudové letouny mají spíš problém se s dronem nesrazit, kvůli jeho pomalosti.

Původní íránský dron Shahed 136 je celkově dost primitivní. Rusové svou verzi Geran-2 sice vylepšili, ale stále se jedná o stroj, který prakticky nemanévruje a kromě terminální fáze útoku nemění výšku letu. U posledních verzí se dá naprogramovat trasa letu s několika změnami výšky a kurzu, ale nejedná se o úhybné manévry před nepřátelskou palbou. Během letu na cíl se dron pohybuje ve výšce 700 - 2000 m, v terminální fázi klesá pod 200 m.

Výrazně obtížnější cíle jsou řízené střely s plochou dráhou letu (SPDL). Pohybují se téměř třikrát rychleji, v malých výškách, v řádu desítek metrů nad zemí, takže palebné okno je mnohem kratší. Nicméně stále se bavíme o rychlostech, které zvládala již první generace Boforsů na konci 30. let, o verzi L/70 ani nemluvě.

Mnohem větší problém než zničení SPDL, je její včasné odhalení a zaměření, protože využívá terén k podlétnutí radarové clony. Na druhou stranu jsou při obraně stacionárních objektů letové trasy SPDL předvídatelné. Většinou se jedná o koryta velkých řek, průsmyky nebo údolí mezi kopci takže při vhodném rozmístění palebných prostředků se dá šance na úspěch značně zvýšit.

S8000 Banderol je SPDL dlouhá zhruba 5 m a má rozpětí 2,2 m, ale křídla jsou tenká, takže větší cíl představuje trup s průměrem 30 cm. Střela s hmotností kolem 500 kg je poháněná malým proudovým motorem s tahem 800 N a dosahuje rychlosti v řádu 500 - 650 km/h. S hlavicí o hmotnosti 150 kg má dolet zhruba 500 km, podle výšky a rychlosti nosiče v okamžiku vypuštění.

Ch-59 Ovod je proti Banderolu větší, má doutníkový trup s průměrem 38 cm, dlouhý téměř 6 m a celkovou hmotnost 930 kg. Křížová křídla mají rozpětí jen 1,3 m. Nese bojovou hlavici o hmotnosti 320 kg, kterou dokáže dopravit na vzdálenost kolem 200 km - 300 km, podle verze střely, výšky a rychlosti vypuštění. Existuje celá řada verzí s různým doletem, s koncovým navedením nebo bez něho, ale to nemá na způsob jejich ničení palbou kanonu zásadní vliv.

Podobně jako drony Geran-2, ani jedna z obou sestřelených SPDL nemanévruje v reakci na protivníkovu palbu. Jediné manévry, které provádějí, jsou změny kurzů a výšek spojené s vyhýbáním se překážkám a známým postavením PVO. Pokud jsou SPDL vybavené samonaváděcí hlavicí, tak provádějí razantnější manévry až v prostoru cíle.

Co ten „starý“ kanon umí

Poválečný Bofors L/70 byl navržen pro ničení manévrujících cílů pohybujících se rychlostí do 500 m/s (1800 km/h). Limitem je omezený rozsah posunu záměrné osnovy v zaměřovači a rychlost změny odměru a náměru. I tak je to třikrát více než maximální rychlost zmíněných SPDL. Na druhou stranu je potřeba uznat, že SPDL jsou výrazně menší cíl, než jakékoli pilotované letadlo. Bofors L/70 má účinný dostřel ve výšce 3000 m a v dálce 4000 m. Během sekundy zasype cíl zhruba 4,5 kg „železa a trhaviny“.

Když švédské ozbrojené síly vyřazovaly kanony Bofors L/70 z výzbroje, předaly část novým spojencům, mimo jiné Litvě. Ta na začátku roku 2023 dodala na Ukrajinu 36 kusů ze svých zásob. Ukrajinci zveřejnili fotografie a videa svých kanonů Bofors. Na snímcích je, kromě mnoha „kill marků“, patrných několik zajímavých detailů.

Jedná se o kanon, který prošel modernizací. Vlevo od hlavně je vidět televizní kamera s teleobjektivem, která zajišťuje jednodušší sledování a identifikaci cíle na hranici dostřelu, protože zdánlivá velikost zmíněných SPDL, je při pozorování pouhým okem 4,3 úhlové minuty, přičemž rozlišovací schopnost oka je 1 úhlová minuta. To stačí na zahlédnutí cíle, ale ne na jeho vizuální identifikaci.

Druhý detail je radiolokátor pro měření úsťové rychlosti vpravo od hlavně. Ten slouží pro zpřesnění palby a vyloučení vlivů jako ohřev nebo opotřebení hlavně. Údaje putují do střeleckého počítače, který provede opravu, takže střelci stačí udržovat cíl uprostřed záměrného obrazce.

Výrazné zvýšení účinnosti palby přinesla také předfragmentovaná tříštivo trhavá munice s přibližovacím zapalovačem PFHE (Pre-fragmented High-Explosive ). Její granát má hmotnost 880 g a je plněný 120 g octalu. Hlaveň opouští úsťovou rychlostí 1025 m/s. Cíl vzdálený 1000 m zasáhne za 1,1 s, na vzdálenost 2000 m letí 2,44 s a 3000 m dosáhne za 4,44 s. Granát obsahuje 650 wolfram karbidových pelet s průbojností 14 mm duralu.

Účinný poloměr ničení proti letadlům je 6,5 m proti řízeným střelám 4,5 m. Radiový přibližovací zapalovač neustále měří vzdálenost k cíli. Trhavinu odpálí, jakmile se vzdálenost začne zvětšovat, jinými slovy granát minul cíl. Obrovskou výhodou je, že nemusí dojít k přímému zásahu cíle. Tuto munici dodali Litevci společně s kanony.

Realita vs bulvár

Zmíněné sestřely tedy nebyly žádný „zázrak“, ale plné využití možností kvalitní zbraně, která svými výkony předběhla dobu a na Ukrajině narazila na cíle, které mají slabší výkony než ty, proti kterým byla navržena. V kombinaci s moderní municí, elektronikou a optikou, jde o standardní výkon, který se očekává od dobře vycvičené obsluhy.

To samozřejmě nijak nesnižuje výkon ukrajinských vojáků. Nemají to jednoduché. Ale do budoucna je velmi nebezpečné dělat falešné závěry, podléhat dojmům a snažit se zobecňovat zkušenosti ze zcela specifického bojiště.

Kanony Bofors L/70 jsou osvědčenou zbraní, která rozhodně nekončí. Na střelecké části není moc co měnit. Poslední změnou provedenou v 90. letech bylo zavedení modernější a účinnější předfragmentované programovatelné munice s přibližovacím zapalovačem 3P (Prefragmented, Programmable, Proximity- fused), ta však vyžaduje montáž bezkontaktního programátoru zapalovačů PFP (Proximity Fuze Programmer). Tuto munici nedostali ani Litevci, ani Ukrajinci. Je velmi účinná, ale také téměř dvakrát dražší než PFHE. Kus vyjde na 1800 - 2000 EUR, takže během sekundy proletí hlavní zhruba 10 000 EUR.

Kanony Bofors L/70 se používají na řadě plavidel, pozemních vozidel ale i letadel. Zmíněná 3P munice nabízí nové možnosti. V poslední době tvoří základ srbských hybridních PL systémů PASARS-16, výzbroj bojových vozidel řady Stridsfordon 90 (Strf 90) neboli CV 90, nebo PL systému Tridon 2. Najdete ho i na palubě letadel pro poskytování palebné podpory AC-130J Ghostrider.

Děkuji, že jste si přečetli můj článek. Pokud se vám líbil, zvažte možnost použít tlačítko „sledovat autora“. O vydání dalšího mého článku budete informováni automaticky.

Vážím si každé vaší reakce nebo připomínky. Náměty na témata, která by vás zajímala mi můžete napsat do komentářů nebo do zprávy.

Zvláštní poděkování patří všem, kdo se rozhodli mě finančně podpořit. Vaše jména se u příspěvků nezobrazují, takže toto je jediná možnost, jak vám poděkovat.

Další díly:

- Proč sedí řidiči tanků Leopard vpravo?

- Proč mají letadlové lodě ostrov vpravo?

Zdroje:

Bishop, Chris (2002). The Encyclopedia of Weapons of World War II, MetroBooks

Chinn, George M. (1955). The Machine Gun, History, Evolution, and Development of Manual, Automatic, and Airborne Repeating Weapons. Vol. 4. United States: Ordnance Bureau (Navy Department). p. 520. Retrieved 21 March 2022.

Foss, Christopher (1977). Jane's pocket book of towed artillery. New York: Collier.

Gander, Terry (2013). The Bofors Gun. Pen and Sword, England: Patrick Stephens

DiGiulian, Tony (2 June 2025) "Bofors 40 mm L/60 Model 1936"Retrieved 1 August 2025.