Drobné záhady světa: Proč sedí řidiči tanků Leopard vpravo?

Stručná odpověď:

Protože při návrhu vnitřního uspořádání tanku rozhodují důležitější parametry než to, po které straně se v dané zemi jezdí.

Kompletní odpověď:

Tank je pásové vozidlo schopné pohybu v nejtěžším terénu. V tomto ohledu jsou pásy nespornou výhodou a prakticky jediným řešením. Na druhou stranu, u tankových podvozků dochází k jejich rychlému opotřebení. Během první světové války vydržely pásy tanků Renault FT zhruba 300 - 800 km podle toho v jakém terénu se pohybovaly. V dalším světovém konfliktu se tato hodnota zvedla téměř o řád na 1500 až 3000 km, podle typu tanku. Dnešní tanky mají životnost pásů 3000 - 6000 km. Sada pásů váží kolem 6 tun a stojí zhruba 100 000 USD.

Pásy jsou drahé, těžké, výměna je obtížná a neobejde se bez těžké techniky. Z toho vyplývá jedna věc, která nemusí být pod dojmem reklamních záběrů a filmové tvorby úplně zřejmá - tanky se na větší vzdálenosti pohybují většinou po železnici nebo na podvalnících, protože pásy je potřeba šetřit pro bojové nasazení.

To samozřejmě neznamená, že by tanky nemohly jezdit po vlastní ose po silnici nebo zpevněné cestě. Vždy je to lepší než v těžkém terénu. Nicméně podmínky pro přesun po vlastní ose po silnici jsou sice hlediskem, ale nejsou prioritou, která by měla zásadní vliv na rozmístění stanovišť osádky.

V historii vývoje tanků ovlivňovalo umístění stanoviště řidiče mnoho faktorů. Z hlediska orientace v terénu je ideální, když sedí uprostřed, protože má přibližně stejný výhled na obě strany. Na druhou stranu může mít problém opustit své stanoviště, protože přímo nad hlavou má hlaveň kanonu. Proto jezdí sovětské tanky T-72, T-64 a všechny jejich deriváty s věží vytočenou mírně doprava a tanky Leclerc, Leopard nebo Ariete mají stanoviště řidiče posunuté do strany.

Tanky, které vybojovaly druhou světovou válku měly většinou v přední části korby vedle sebe stanoviště řidiče a jeho pomocníka, který zpravidla obsluhoval pohyblivý kulomet (a)nebo vysílačku. Navíc sledoval situaci na straně, kam řidič neviděl. V zásadě bylo jedno, kde kdo sedí, takže se často používalo uspořádání analogické automobilům.

Německé tanky z tohoto období měly řidiče vždy vlevo. Stejně tak americké. U britských bylo uspořádání opačné. Když vynecháme pěchotní tanky Valentine a Matilda, v nichž seděl řidič uprostřed, tak u tanků s podvozky Christie seděli řidiči vpravo. Podobně na tom byli Japonci, kteří byli silně ovlivněni britskou tankovou školou a navíc také jezdili po levé straně. Sověti měli řidiče buď vlevo nebo uprostřed (tanky BT nebo IS). Výjimkou byl T-26, což byl upravený britský tank Vickers 6-ton.

Změna koncepce

Přelom nastal na konci druhé světové války. Britové začali v roce 1943 vyvíjet tank A41 Centurion se zavěšením Horstmann. Jednou z důležitých změn bylo omezení osádky na čtyři muže, vypuštěním pomocníka řidiče/střelce. Teoreticky bylo možné posunout řidiče doprostřed, ale britští konstruktéři to neudělali. Důvod byl prostý - snaha, o co nejvyšší rychlost palby. Navíc rostla velikost a hmotnost munice a bylo nutné pečlivě zvážit, kam a jak ji umístit, aby bylo uložení, co nejbezpečnější.

Tank Centurion měl v osádce nabíječe a rychlost palby závisela především na něm. Většina populace jsou praváci. Porovnávací testy ukázaly, že je pro ně jednodušší podepírat náboj levou rukou a pravačkou ho zasunout do závěru. Takže ideální pozice nabíječe byla vlevo od kanonu. Na velitele a střelce zbyla místa vpravo od kanonu.

Na základě bojových zkušeností byla munice umístěna převážně v korbě, pod úrovní věže, kde byla menší pravděpodobnost zásahu. Část munice byla pod podlahou. Tam byla sice bezpečně uložená, ale obtížně dostupná. Pro rychlé zahájení boje bylo několik „pohotovostních“ nábojů umístěno „nastojato“ na dně koše věže, aby je měl nabíječ po ruce.

Další část munice byla umístěna za nejsilnějším čelním pancéřovým plátem. Aby k ní měl nabíječ dobrý přístup byla umístěná vlevo. Stanoviště řidiče tak zůstalo vpravo, což v Británii vyhovovalo i silničnímu provozu.

Protože první Centuriony byly vyzbrojené kanonem QF 17-pdr ráže 76,2 mm, zatínco poslední kanonem Royal Ordnance L7 ráže 105 mm, počty nábojů se na jednotlivých místech měnily. Palebný průměr byl 62 - 70 nábojů podle verze.

Německý pragmatismus

Německo mělo zůstat po druhé světové válce demilitarizované, ale poválečný vývoj neumožnil tuto podmínku dodržet. 12. listopadu 1955 vznikl Bundeswehr, který bylo nutné vyzbrojit. První těžkou výzbrojí, kterou německá armáda obdržela, byly americké tanky M47 Patton. Tento tank byl pro Američany přechodným typem a většina z 9100 vyrobených kusů byla vyvezena. Vzhledem k síle protistojících vojsk Varšavské smlouvy, však Němci potřebovali skutečně výkonný tank, který by se dokázal postavit šikům T-54/55 z výzbroje Varšavské smlouvy.

Na základě technických specifikací z července 1957 Němci vyvinuli tank Leopard 1. Protože nové tanky potřebovali rychle, levně a ve velkém množství, nepouštěli se do žádných velkých experimentů. Navíc měli dvanáctiletou pauzu ve vývoji, takže měli co dohánět. Přestože (nebo možná právě proto, že) měli zkušenost s americkými tanky M47, ještě s pětičlennou osádkou a kulometem v korbě, se přiklonili k britskému řešení z Centurionu.

Vlevo před stanoviště nabíječe umístili muniční bunkr pro 40 nábojů. Konstruktéři si byli samozřejmě vědomi, že na rozdíl od Británie. není na evropských silnicích pozice vpravo pro řidiče zrovna ideální. Ale jak bylo uvedeno výše, přesuny po vlastní ose po silnicích nejsou pro tanky typické, takže to byla akceptovatelná oběť. Mnohem důležitější, neřku-li životně důležitý, byl snadný přístup nabíječe k munici a s tím související udržitelná vysoká rychlost palby, tváří v tvář tankům Varšavské smlouvy.

Tank Leopard 2 měl být původně úplně novou konstrukcí, ale nakonec je z finančních důvodů jen rozsáhlou modernizací tanku Leopard 1. Konfigurace korby zůstala prakticky stejná. Změněná byla jen věž a rozmístění munice. Kvůli zvětšení ráže kanonu ze 105 mm na 120 mm a s tím souvisejícím nárůstem rozměrů munice, se do muničního bunkru v korbě vešlo jen 27 nábojů.

Pro zvýšení bezpečnosti byla odstraněna munice na dně koše věže. Patnáct „pohotovostních“ nábojů, bylo umístěno v převisu věže, za pancéřovou přepážkou. Na stropě převisu věže jsou navíc blow-off panely, jejichž uchycení má menší pevnost než svislá přepážka, oddělující tento zásobník od osádky. V případě zasažení a sekundární explozi munice v tomto zásobníku, vyrazí tlaková vlna blow-off panely a osádka nebude ohrožena.

Podobná řešení

Tank Leopard 1 se stal základem dalších zahraničních konstrukcí. Italové postavili své tanky C1 Ariete a C2 Ariete na podvozku vycházejícím z tanku Leopard 1A2, který vyráběli v licenci. Použili jen s vlastní motory Fiat a věž vlastní konstrukce s šikmým čelním pancéřovým plátem, ale ta nemá na konfiguraci korby vliv. Stanoviště řidiče tedy zůstalo vpravo, přestože i v Itálii se jezdí vpravo.

Naopak Turci, kteří při konstrukci tanku Altay vycházeli z německého Leopard 2A4, přesunuli řidiče do středu korby a muniční bunkr rozdělili na dva menší po 10 nábojích, po obou stranách jeho stanoviště.

Koho by zajímaly detaily, tak v tankovém muzeu v Bovingtonu je k vidění řez tankem Centurion a v německém muzeu v Koblenzi je řez tankem Leopard 1.

Pokud se vám článek líbil, využijte možnost sledovat autora, aby vám neunikly žádné novinky.

Další díly:

- Proč mají letadlové lodě ostrov vpravo?

- Jak dokázal letitý automatický kanon bez radaru sestřelit ruské "rakety"?

Zdroje:

Dunstan, Simon (2003). Centurion Universal Tank 1943–2003. New Vanguard 68

Munro, Bill (2005). The Centurion Tank. Crowood Press

Hunnicutt, R. P. Patton: A History of the American Main Battle Tank. 1984, Presidio Press

Lobitz, Frank. The Leopard 1 MBT in German Army Service - Early Years. 2006, Tankograd Publishing.

Lobitz, Frank. The Leopard 1 MBT in German Army Service - Late Years. 2006, Tankograd Publishing.

Jerchel, Michael; Schnellbacher, Uwe (1998). Leopard 2 Main Battle Tank 1979–1998.