Článek
Rusům či Sovětům se naprosto neuvěřitelným způsobem podařilo v průběhu 20. století poblouznit značnou část světové populace. Odvolávaje se na Marxovu ideu „nevyhnutelné“ světové proletářské revoluce se z ruských bolševiků takřka přes noc stali „vědečtí“ proroci nových zářných zítřků. Jejich ideologická masáž, kterou spustili na začátku minulého století, měla bezprecedentní globální účinek. Bolševici se stali okamžitě globálními aktéry. Pro velkou část západní levice byli průkopníky nového světového řádu. To byl asi také důvod, proč se k Moskvě začaly upínat zraky revolucionářů všeho druhu a všech kontinentů. Poblouznění světové veřejnosti začalo v roce 1917 a později bylo ještě posíleno vítězstvím v Druhé světové válce. K oddělování snu od reality začalo pomalu docházet, až když Sovětský svaz začal vykazovat zjevné bezskrupulózní imperialistické ambice (1956, 1968). Ano, asi bylo třeba vidět tanky „spřátelených vojsk“ v ulicích českých měst, abychom i my v Československu prohlédli. Není to podobné roku 2022? Není i únor 2022 o takovém prohlédnutí? Zdá se, že pokud jde o Rusko, Západ dlouhodobě trpí nějakou kognitivní poruchou. Z nějakého důvodu odmítáme vidět realitu.
Dnes víme, že Sověti slibovali více, než mohli splnit, ale také, že svou ideální společnost budovali za pomoci poněkud barbarských prostředků. Teoreticky se sovětská ideologie vyznačovala jen superlativy, ale „ideální společnost“ byla fakticky budována na zločinném počínání vládní politické elity. Jak víme, budování ideální společnosti zločinnými prostředky Sověti vyváželi i do okolních zemí a efektivně tak kontaminovali kolektivní psychologii řady národů. V sovětském ideologickém repertoáru samozřejmě nemohl chybět nárok na světovládu, který – jak už to tak bývá – jakoby z oka vypadl náboženským doktrínám. Nevyhnutelná světovláda SSSR sice nevyplývala ze zjevené pravdy náboženského proroka, ale vskutku to vypadalo, že Leninův revoluční projekt je nesen historickou prozřetelností. Jeho přesvědčivost vyplývala z toho, že bolševická revoluce se zdála naplňovat údajný historický zákon formulovaný Marxem (finální střet proletariátu s buržoazií po kterém následuje ideál beztřídní společnosti) a později i z toho, že „sovětský člověk“ porazil v Evropě nacisticko-fašistické zlo. Sovětský svaz se tak jevil jako naprosto nová historická síla, která dokáže změnit svět a společnost. Důvodů proč Sověti dokázali tak geniálně klamat je jistě více, ale fungovalo to. Fungovalo to dlouhá desetiletí. Sovětský svaz byl velmi dlouho mnohými stavěn na piedestal. Ani rok 1989 (1991) nepředstavoval žádnou změnu. Západ jednoduše odmítal věřit ve zločinnou podstatu Ruska a byl přesvědčen o jeho „zákonité“ demokratizaci. Z nějakého důvodu Západ věřil, že se Rusko „poučilo“. V této souvislosti je opravdu kuriózní poslouchat Libora Dvořáka když dnes říká, že „jsou to jiný lidi“. Ano, „jsou to jiný lidi“, ale uvědomujeme si to?
Já se ale nechci obírat ani iluzemi Západu ani „jinakostí“ ruského člověka. Vycházím z předpokladu, že sovětsko-ruská psychologie vyžaduje nějakou ideologickou či (možná přesněji) mytologickou „výživu“. Komunistická výživa ruské duše minulých dob se zjevně vyčerpala a nedokáže už nabídnout světovládnou roli. Nicméně nějaké „výživy“ je zapotřebí a je docela možné, že se Putin svým chováním v posledních dvou letech pokouší takovou „výživu“ ruskému člověku dodat.
HLEDÁNÍ IDEOLOGIE RUSKÉHO ČLOVĚKA
Před několika lety se na Západě začalo hovořit o ruském kosmismu, tedy ideologické syntéze moderních vědecko-technologických prvků s ruským náboženským tradicionalismem. Kosmismus má původ v 19. století, kdy si našel stoupence i mezi velikány ruské kultury jako byli Dostojevskij, Tolstoj, Berďajev a mnozí další. Za Stalina kosmismus z ruského života takřka zmizel, ale v posledních letech v Rusku vidíme jeho aktualizovanou verzi. Ta spojuje národ s jeho minulostí, nabízí mu vizi budoucnosti a „národní myšlenku“. S vládní i církevní podporou v zádech se kosmismu postupně dostává postavení státní ideologie. Je na místě se ptát: může kosmismus nahradit komunistickou utopii a stát se státní ideologií?
Politické elity hledají novou oficiální ideologii již od rozpadu SSSR. Tato situace otevřela okno příležitosti zmrtvýchvstání právě kosmismu. Protože tento proud ruského myšlení v sobě pojí křesťanskou víru (víru v nesmrtelnost) a racionalismus, umožňuje jeho protagonistům spojovat moderní vědecké programy a tradiční náboženské hodnoty.
V Moskvě existuje Výstava úspěchů národního hospodářství (VDNCh). Jde o výstavní areál postavený roku 1934, tedy v době, kdy měl Sovětský svaz ztělesňovat nový počátek světových dějin. Jde o druhý největší výstavní komplex v hlavním městě Ruska a současně jeden z největších v celé zemi. Tento komplex se vrátil k jedné ze svých funkcí v čase komunismu, tj. k podpoře turistiky. Záměrem úřadů bylo učinit z komplexu výstavní skříň Ruska, ze které by vyzařovala národní pýcha a velikost. V okamžiku zániku SSSR začal pomalu zanikat i tento komplex. Podobný osud čekal také velkou pýchu výstaviště, pavilón Kosmos. Ustoupil invazi západní ekonomiky a privatizační vlně.
Situace se změnila až roku 2014 z iniciativy města Moskva, které spustilo reformu celého výstaviště a zahájilo masivní rekonstrukce výstavišť a muzeí. V roce 2018 už bylo výstaviště plné návštěvníků, kteří přijížděli na fotbalové mistrovství světa. Dnes se tu návštěvníci procházejí mezi symboly bolševické společnosti jakou je například monumentální socha Dělník a kolchoznice od sochařky Věry Muchinové (socha z roku 1937 se tyčí do výše 24,5 metru) nebo výstavy Rusko, moje vlast. Expozice mají rekonstituovat dějiny císařského Ruska, zdi pavilónů jsou pokryty citacemi slavjanofilských a křesťanských klasiků. Křesťanské pravoslaví tu je představeno jako hnací síla rozvoje ruského impéria, šíření jeho kultury a vzdělání.
KOSMISMUS JAKO TŘETÍ CESTA A NÁRODNÍ IDEA
Na konci 19. století v Rusku existovala ohromná propast mezi marxistickým materialismem a náboženským nacionalistickým a protizápadním dogmatismem. Byl to Nikolaj Fjodorovič Fjodorov (1829-1903), který přišel s ideou kosmismu. Ten se měl stát třetí cestou mezi dvěma ideologickými extrémy (slavjanofilství a zapadnictví). Kosmismus měl oba výše zmíněné ideologické proudy nápaditě a nenásilně spojovat.
Fjodorov byl vlastně zcela marginální postava. Pracoval v ústřední moskevské knihovně. Nebyl to marxista, ale podobně jako Marx byl přesvědčen, že filozofové se musejí aktivně chopit proměny světa. Fjodorov hlásal kult předků, ale současně tvrdil, že je třeba používat moderních technologií a s jejich pomocí dosáhnout „obecného díla“, tj. zmrtvýchvstání mrtvých. Fjodorov to pokládal za uskutečnitelné, ale současně si uvědomoval, že s oživením předchozích generací by se planeta stala neobyvatelnou. Proto současně volal po dobytí kosmu. Počítal tedy s vývojem nových progresivních technologií, které by dokázaly ovládnout „slepou sílu přírody“.
Fjodorov je dnes považován za transhumanistu a propagátora obydlení kosmu člověkem. Velmi často je vnímán jako myslitel, který předběhl svou dobu, ale současně je považován za myslitele náboženského, tj. tradicionalistu. To, co možná překvapí je skutečnost, že Fjodorov se inspiroval Kristem, především Kristovým zmrtvýchvstáním. Zmrtvýchvstání čili resuscitace mrtvé tkáně je u Fjodorova modelem nové společnosti protože představuje „naprosté vítězství zákona božího nad přírodními zákony“. Současně je zmrtvýchvstání pojítkem mezi mrtvými a živými. Fjodorov tedy hlásal vědecké (či vědecko-technické) křesťanství, které vyžaduje práci mravní a technickou stejně jako spolupráci s přírodou. Podle něj se má lidstvo přihlásit ke „kosmické odpovědnosti“.
To, co se nám může jevit jako naprostá utopie vyvolávalo zájem Fjodorovových současníků i těch, kteří přišli po něm. K jeho idejím se hlásili spisovatelé jako Dostojevskij či Tolstoj, teolog Vladimír Solovjov (1853-1900) jej považoval za světce. O něco později jej za svého učitele považoval Nikolaj Berďajev (1874-1948). Ten Fjodorovovo myšlení označil za „směs křesťanské víry s vírou v moc vědy a techniky“ s „mnoha prvky, které jsou přítomné v ruské ideji“. Podle Berďajeva je Fjodorov nejrušštější z ruských myslitelů. Dodám-li, že Fjodorov a jeho myšlení prodělalo v posledních letech mimořádnou „resuscitaci“, pak toto všechno vskutku stojí za pozornost.
KOSMISMUS JAKO AVANTGARDA LENINSKÉHO RUSKA
Je běžné, že národy, které se ocitají v krizi hledají záchranu v mýtu, v prozřetelnosti, ve vizi celosvětového poslání. Běžné je i to, že krizové momenty rodí velké proroky, věštce, vůdce. Ti pak přicházejí s s dramatickým narativem (může jít o zjevenou pravdu náboženství, ale také o sekulární ideologii), který takovému národu propůjčuje klíčovou světodějnou roli. Jeden extrém (pád, dekadence, nebezpečí zániku, chaos) přitahuje druhý (světovládné ambice, celosvětově důležitá role, nastolení nového světového řádu apod.). Stačí se podívat na znak Sovětského svazu (z roku 1923) v jehož středu se nachází planeta Země. Pod planetou vidíme vycházející Slunce (symbolicky: úsvit, počátek), na ní symboly srpu a kladiva a nad ní rudou pěticípou hvězdu. Na rozdíl od jiných státních symbolů, které obvykle odkazují na domovinu (vody, horstva, lesy, pole apod.), národ či národní minulost, v tomto případě symbolika státního znaku jednoznačně odkazuje na světovládu ve smyslu teritoriálním i ideovém. Budeme-li pátrat po „ideji Ruska“ nebo „národní myšlence“, znamená to, že Rusové jsou ve svém myšlení či spíše představivosti poněkud „globální“ a futurističtí.
Sovětský svaz měl zjevně světovládné ambice. Má je také Ruská federace?
Vraťme se ale k Fjodorovovi. Jak již bylo řečeno, Fjodorov tvrdil, že vědu a techniku je třeba dát do služeb spirituálně-kosmické ideje. Tato myšlenka byla blízká také ruské avantagardě v časech pozdního carského impéria a sovětského Ruska. V symfonické básni Prométheus skladatele Alexandra Skrjabina (1872-1915) nebo obrazech Vasilije Kandinského (1868-1944) odborníci spatřují vizi překonání hmoty a gravitace stejně jako odraz původu a stvoření kosmu. V literatuře té doby je to zase Andrej Platonov (1899-1951), který ve svých dílech líčí antropotechnický věk v němž se člověk stává dobyvatelem a obyvatelem kosmu. Není třeba velké fantazie a snadno si domyslíme, že hlavní roli v těchto vizionářských ambicích hraje homo sovieticus.
HOMO SOVIETICUS PO BOLŠEVICKÉ REVOLUCI
Krátce po bolševické revoluci se stal kosmismus součástí ingredience, která měla před lidstvem otevřít novou kapitolu světových dějin. Podobně jako v případě Francouzské revoluce, i v tomto případě mělo jít doslova o skok vpřed. Již v té době se počítalo s technologickým vylepšením osudu člověka. Víra v nezastavitelný vědecký pokrok a zdokonalitelnost člověka (postoje, které mají původ ve francouzském Osvícenství; explicitně je najdeme u Condorceta v jeho kategorii perfectabilité) zde skutečně nabyly poněkud extrémní podoby. O revoluční změnu přitom neusilovali jen bolševici. Podobnou ambici měl v sovětském Rusku také freudismus. Ten se na nové poměry s nadšením adaptoval. Mnozí z Freudových žáků stáli politicky nalevo, přirozeně inklinovali k levicové revoluci a jejich myšlení docela přirozeně expandovalo i do Ruska. Tito marxističtí freudiáni se měli podílet na překonání staré, překonané, tradiční rodiny, ale jejich fúze s komunismem (kterou podporoval například Trockij) netrvala dlouho. S nástupem Stalina byla psychoanalýza v SSSR na dlouhá desetiletí zakázána.
Vize nového člověka však SSSR neopustila a zůstala jednou z hybných společenských sil i za Stalina. Sovětská společnost se měla vyznačovat novým člověkem, novou společností, novým mužem i novou ženou, novou vědou a technikou. Ve 20. letech v Sovětském svaze docházelo k biotechnologickým experimentům, které měly lidský druh „vylepšit“. Jednou z předních postav těchto vizí byl Alexandr Bogdanov (1873-1928), který se podílel na biotechnologických experimentech 20. let. Bogdanov byl filosof, autor sci-fi literatury a lékař, který experimentoval s tělesnou regenerací člověka prostřednictvím krevní transfúze. Není bez zajímavosti, že Bogdanov sdílel Fjodorovovu vizi, podle které má věda umožnit tělesné zdokonalení člověka. Do podobné kategorie spadá i zakladatelská postava moderní astronautiky a otec ruského kosmického programu, Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857-1935). Ciolkovskij samozřejmě znal Fjodorovovo dílo, věřil v proměnu člověka prostřednictvím vědy a techniky a předjímal obydlení kosmu člověkem. Ciolkovskij věřil ve ztrátu tělesnosti a individuality člověka na cestě k nesmrtelnosti. V nesmrtelnost člověka věřil i ruský malíř a architekt Konstantin Stěpanovič Mělnikov (1890-1974), autor koncepce prvního Leninova sarkofágu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Fjodorovovo myšlení proniklo mezi umělce a intelektuály ať už s komunistickým režimem spolupracovali nebo ne. Proniklo ovšem i do politických kruhů. Fjodorov a jeho myšlenky se například roku 1928 dostaly do projevu Michaila Kalinina (v té době člena politbyra).
RECEPCE KOSMISMU V CIZINĚ
Na počátku 20. století kosmismus přirozeně podporoval vědeckou revoluci a rozšířil se dokonce až za hranice Sovětského svazu. Ve Francii byl jeho příznivcem paleontolog a jezuita Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955). Toho výrazně ovlivnil ruský kosmista, mineralog, geochemik a jeden z nejvýznamnějších přírodovědců své doby Vladimír Ivanovič Vernadskij (1863-1945). Ten ve svém myšlení spojuje přírodní vědy a filozofii a my máme důvod se domnívat, že za spojením těchto oborů leží právě kosmismus. Formuloval například teorii noosféry, která je jednou z teorií kosmické evoluce. Vernadskij působil na pařížské Sorbonně, kde měl mimo jiné příležitost ovlivnit Chardina. Francouzský paleontolog pracoval s ideou kosmického Krista a své vědecké objevy se pokoušel zarámovat do teologické perspektivy. Také Teilhard de Chardin se pokoušel o syntézu křesťanské víry a vědecko-technického pokroku. Kosmismus stopu zanechal i v díle anglického biologa a teoretika eugeniky Juliana Huxleyho (1887-1975), autora konceptu „transhumánního“.
Komunismus s kosmismem takřka naprosto skoncoval, podobně jako předtím s Freudovou psychoanalýzou. Kosmistická utopie ale nezanikla definitivně. Obroda nastala po Stalinově smrti. Tuto příležitost staré ideologii nabídla zlatá éra dobývání kosmu. Resuscitovaná nová verze kosmismu měla techničtější podobu, objevila se v časech vypuštění prvního satelitu roku 1957 a později ji další podnět dodala první cesta sovětského člověka do vesmíru (Jurij Gagarin v roce 1961). Fjodorovova filozofie se tehdy opět dostala do obecného povědomí. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že tehdy svět sovětskému mýtu stále věřil. K prozření bylo ještě daleko. Sami Sověti či Rusové se s mytologickým pozadím svých dějin patrně ztotožňovali. My dnes můžeme spekulovat, nakolik je mýtus o výjimečnosti a světodějném poslání sovětského člověka konstantou „ruské duše“ či „ruského člověka“ nebo pouhým ideologickým „nátěrem“ pod kterým nenajdeme nic než imperialistické ambice.
KOSMISMUS: POST-SOVĚTSKÁ VÍRA
S pádem Sovětského svazu a jeho impéria v 90. letech se jakoby odjinud dostavuje fascinace Fjodorovovým dílem. Fascinováni jsou především akademici, intelektuálové a studenti. Tato fascinace trvala celá 90. léta. V této době se kosmismus stal jedním z horkých kandidátů na jedinou a sjednocující národní ideologii. Jeho konkurenty byly přirozeně slavjanofilové i zapadnici. Tyto tři ideologie se mobilizovaly, protože komunismus už tuto roli hrát nedokázal. Podle specialisty na Fjodorova a kosmismus, Michaela Hagemeistera, jde o „ideologickou instrumentalizaci“ kosmismu a Fjodorova: zatímco za komunismu byl Fjodorov chápán převážně jako materialista, po roce 1990 se začal označovat za náboženského myslitele jehož učení otevírá třetí historickou éru. Po éře Starého a Nového zákona mělo právě jeho učení zahájit éru tzv. aktivního křesťanství.
V 90. letech začal kosmismus pronikat do státních institucí. Například již v roce 1994 ministerstvo obrany na vojenské univerzitě zřídilo Institut nookosmologie. Oficiální náplní institutu bylo studovat „kosmické hierarchie“ či smysl a cíl kosmu. V roce 1995 jeden z členů rady bezpečnosti Ruské federace (konzultativní orgán spojený přímo s prezidentskou kanceláří) předložil návrh umístit kosmismus do základů ruské národní identity.
Kosmismus není nijak vzdálen nacionálně-vlasteneckým ideologům, kteří se chtějí hlásit jak k vědecko-technickému rozvoji tak k náboženskému tradicionalismu. Do tohoto proudu spadá například konzervativní think-tank Izborský klub. Mezi jeho členy patří například Sergej Jurijevic Glazjev, který v letech 2012-2019 působil jako Putinův poradce pro oblast regionální ekonomické spolupráce a který v roce 2004 kandidoval na ruského prezidenta. Dalším známým členem klubu je i ideolog Alexandr Dugin nebo Natalia Narodčitskaja, která v Paříži roku 2008 založila institut blízký pravoslavné církvi (nevládní organizace financovaná ruskou vládou). Jak je vidět, téma technologické modernizace je jednou z vlajkových lodí liberální a technokratické elity již od 90. let. Ve stejné době se začal technologicko-vědecký pokrok snoubit s romanticko-nacionalistickou rétorikou.
Obranu tradičních hodnot ve spojení s vědecko-technologickým pokrokem najdeme i u prezidenta Putina. Ten otevřeně podporuje „tradiční náboženství“, „tradiční sexualitu“ a současně modernizační trendy. Ve svém projevu z března 2018 například mluvil ve smyslu „odstranění všech překážek rozvoje a všeobecného využití robotických systémů, umělé inteligence (…)“. Spojení technologického rozvoje s tradiční religiozitou symbolizuje také vybudování pravoslavného kostela uvnitř Hvězdného městečka (uzavřený městský komplex v Moskvě, který od roku 1996 přímo podléhal ministerstvu obrany a agentuře Roskosmos a od roku 2008 pouze agentuře Roskosmos) což je výcvikové středisko ruských kosmonautů. Pravoslavný kostel v roce 2010 vysvětil sám patriarcha Kyril, který při té příležitosti připomenul náboženský rozměr existence kosmu: „Pán nás vyzývá, abychom obydleli a dobyli celou naši planetu i celý vesmír. Zde leží příčina touhy člověka se pozvednout až ke hvězdám. Nejde o rozmar, výplod fantasie či módu, ale program, který do lidské přirozenosti vložil sám Bůh.“
Jestliže za Chruščova byla astronautika jedním z hlavních opor komunistického ateismu, dnes je patrně s ateismem konec. Spojení vědy s náboženstvím se stává jednou ze základních opor ruského režimu. Bývalý ruský kosmonaut a ruský národní hrdina Valerij Grigorijevič Korzun otevřeně zpochybňuje neexistenci boží. Pro jeden pravoslavný časopis prohlásil: „pro mne osobně je obtížné uvěřit, že bychom mohli cestovat do vesmíru a nespatřit Boha, necítit jeho přítomnost.“ V těchto slovech je cítit narážku na Gagarina, který po návratu na Zemi prohlásil, že „neviděl Boha“. Gagarinova slova se dnes vykládají jako slova věřícího, který navrhl znovuzbudování katedrály Krista Spasitele (dnes druhý největší pravoslavný kostel na světě, který stojí v Moskvě a který byl vybudován v 19. století jako připomínka vítězství nad Napoleonem, avšak byl stržen roku 1931 a opět vystavěn v letech 1994-2000), kterou dal strhnout Stalin. Otec Ioff, duchovní správce kostela ve Hvězdém městečku v roce 2013 prohlásil následující: „Všichni velcí vědci, kteří studovali vesmír a kteří se snažili poznat jeho zákony a jeho strukturu byli hluboce věřícími anebo se k víře dostali, protože svět může být řízen pouze inteligentním Stvořitelem (…). My dnes můžeme rozhodně prohlásit, že Sergej Koroljov [zakladatel vesmírného sovětského programu] byl věřící.“
JEN DALŠÍ RUSKÝ MESIANISMUS ?
To, z čeho nás může bolet hlava, je to, že výše popsaná syntéza technologického pokroku a tradiční pravoslavné víry není pouhým rozmáchlým ideologickým gestem ruských extrémistů. Západní politologové a experti tento nový ruský mesianismus již nějakou dobu studují a dobře si uvědomují jeho globální rozměr. Je jim jasné, že tato nová ruská syntéza se vztahuje také na doménu nukleární. Konzervativní ideolog Jegor Kolmogorov během jedné tiskové konference v roce 2007 doplnil starší projevy prezidenta Putina právě ve smyslu spojení pravoslaví a nukleární strategie: „jsou spojené protože tradiční náboženství Ruské federace a nukleární ochrana Ruska jsou prvky, které konsolidují ruský stát a vytvářejí nezbytné podmínky vnitřní a vnější bezpečnosti země.“
Zdá se tedy, že se ruská politika, zahraniční i vnitřní, se do budoucna bude opírat o znovunastolenou jednotu racionality a víry, o ideologii tzv. neohumanismu. Kosmismus totiž odmítá tradiční rozdělení rozumu a víry. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že v Rusku je dnes přes 50 světských univerzit, které mají katedru teologie. Symbolické je v tomto smyslu jmenování metropolity Hilariona (šéfa zahraničního odboru pravoslavné církve) do čela nejvýznamnější z těchto univerzit, Moskevského Institutu Fyzikálního inženýrství (MIFI). Ruská národní ideologie má výrazně religiózní, ale také futuristické rysy, které si podle všeho získaly i ruskou oligarchii. Jeden z předních ruských oligarchů, Dmitrij Itskov, zakladatel hnutí známého jako Iniciativa 2045 a sponzor výzkumů v molekulární genetice a neurovědách, roku 2011 v dopise tehdejšímu prezidentovi Dmitriji Medvěděvovi, vyjádřil ideologický přesah svého vědeckého programu následovně: „Nesmrtelnost se musí stát naší národní ideou“.
ENGSTROM, Maria (2014)."Contemporary Russian Messianism and New Russian Foreign Policy", Contemporary Security Policy, vol. 35, no.3, Maastricht.
FAURE, Juliette (2018). „Le Cosmisme, une vieille idée russe pour XXIe siècle“, Le Monde diplomatique, décembre, p. 14-15.
CHAUVIER, Jean-Marie (2014). „Eurasie, ´le choc de civilisations` version russe“, Le Monde diplomatique, mai, p. 5-6.
ROSSBACH, Stefan (1999). Gnostic Wars. The Cold War in the Context of a History of Western Spirituality, Cambridge: Edinburgh University Press.
