Článek
Dnes, kdy se nám takřka před očima mění geopolitická mapa světa, slyšíme, jak kdesi vespod praskají zemské desky, které se ještě nedávno zdály být pevné a nehybné. Jedním ze symptomů tohoto pohybu je také větší či menší paralýza mezinárodních institucí, které měly do našeho světa vnášet stabilitu a předvídatelnost.
Veřejný politický diskurz doznává výrazných změn. Naznačují to například letošní volby do Evropského parlamentu nebo do francouzského Národního shromáždění. A je to patrné i na americké prezidentské volební kampani. Některé věci se jistě vyčerpaly, bude třeba je opustit a nahradit novými. Naším referenčním bodem je stále poválečné uspořádání světa. Globální instituce, které tehdy vznikaly, odrážely mocenské poměry v roce 1945: jsou dílem vítězných mocností. To je hodně dávno a časy se mění. Některé z těchto institucí ztrácejí na důvěryhodnosti a stále častěji se volá po jejich reformě. Budeme se vzdalovat od poválečného uspořádání? Nahradí jej jiné? A jaké? Budou USA i do budoucna garantem evropského míru, nebo si Evropané dokáží mír na svém kontinentě garantovat sami? Budeme pokračovat v radikální společenské inkluzi, nebo začneme nastavovat hranice? Bude americký dolar i v budoucnosti mezinárodní rezervní měnou ? Jedním ze symbolů poválečného světového řádu je OSN, a právě OSN se stává v posledních letech předmětem kritiky. Někteří by dokonce OSN nejraději zrušili nebo by z ní vystoupili. To samozřejmě do karet hraje zemím, které v posledních letech usilují o revizi mezinárodní řádu (Čína, Írán, Severní Korea, Brazílie a samozřejmě Rusko).
MÍR, VÁLKA NEBO OBOJÍ ?
Když skončila druhá světová válka, velmoci dospěly k závěru, že je třeba vybudovat struktury, které by dokázaly zaručit celosvětově efektivní řešení případných konfliktů. Za tím účelem vznikla OSN a celá řada jejích agentur. OSN přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Byl to přelomový moment, jehož symbolika ukazuje na lidské odhodlání budovat nový a lepší svět. Byla to reakce na válečné hrůzy (OSN vznikla až po definitivní porážce Osy v říjnu 1945). OSN vlastně nahrazovala bezzubou Společnost národů (League of Nations) a nechtěla mít jen deklaratorní funkci. Jeden z jejích vrcholných orgánů, Rada bezpečnosti, je odpovědný za světovou bezpečnost.
Náš příběh o budování bezpečného světa má však ještě druhou část. Svět do nové poválečné epochy vstupoval s jadernou pumou, s jejímž vývojem Američané začali již roku 1939 (tzv. Manhattan Project), kterou testovali (tzv. Trinity v Novém Mexiku roku 1945) a nakonec svrhli (srpen 1945). A následně podobnou pumu vyvinul i Sovětský svaz (1955). Jinými slovy, jakmile jedna válka skončila, velmoci zahájily válku další, Studenou válku. Koexistovaly tak vedle sebe ideál mírového soužití a bezpečnosti (OSN) a představa permanentního smrtelného ohrožení a apokalyptické destrukce.
Tato podvojnost existovala i v jednotlivých zemích. Dobrým příkladem je Helsinská smlouva (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975), kterou za socialistické Československo podepsal prezident Gustáv Husák. Smlouva naši zemi sice zavazovala k dodržování lidských práv, ale ta komunistický režim odmítal dodržovat.
LEPŠÍ, JEDNOTNÝ SVĚT ?
Koexistence mírového a válečného politického diskurzu trvala od roku 1945 až do pádu Železné opony (1989–1990) a silně poznamenala celosvětovou politiku. Nicméně v 90. letech to vypadalo, že tato epocha definitivně skončila. Sametová revoluce (1989), pád Berlínské zdi (1990) a rozpad SSSR (1991) byly chápány jako epochální události, které zahájily novou historickou éru. Návrat do starých časů se zdál nemožný. Zdálo se, že svět se sjednotil kolem společných liberálních hodnot a principů. Výrazem tohoto ducha byla slavná kniha Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk (The End of History and the Last Man, 1989). Někdy máme sklon Zeitgeist tohoto období optimismu a pacifismu rozšiřovat na delší období, ale již roku 1993 Samuel Huntington vydal knihu, která naznačovala nové štěpení a případné kulturní války: Střet civilizací (Clash of Civilizations).
Huntington rozlišil několik civilizačních okruhů jejichž hodnotová orientace vyplývá převážně z náboženských tradic. Huntington tyto okruhy považuje za jakési tektonické desky, které v místech doteku vyvolávají tření a napětí. Předpokládal, že tento typ napětí nutně povede k budoucím válkám.
Shodnou okolností právě v té době již probíhala válka v Jugoslávii (1991–2001). Její roznětkou byly právě nábožensko-kulturní rozdíly (během konfliktu docházelo k etnickým čistkám a genocidám), které byly za komunistického režimu takřka dokonale vytěsněny. Jugoslávská válka (angličtina používá plurál, Yugoslav Wars, protože šlo o řadu provázaných konfliktů) byla poprvé po dlouhé době případem evropské války, ale nebyla to válka živená ideologickým konfliktem studenoválečného období. Jugoslávský konflikt trval deset let a vedl ke zřízení globální instituce, která navazovala například na Norimberský válečný soud (1945–1946) a měla stíhat páchání válečných zločinů. OSN v roce 1993 zřídila Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia), který měl stíhat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti právě v této válce. Tento tribunál neměl trvalý status (byl rozpuštěn roku 2017), ale otevřel cestu současnému Mezinárodnímu soudnímu tribunálu (International Criminal Court, ICC), který byl zřízen roku 2002.
Symbolickým koncem představy o novém mírovém řádu byl letecký útok na „dvojčata“ (World Trade Center) 11. září 2001, organizovaný organizací al-Káida. Mnozí tento útok vykládali v duchu Huntingtonova střetu civilizací jako konfrontaci Západu a islámu. Tento počin spustil hon na teroristické organizace po celém světě, ale v Evropě zůstával mír. Evropané narození po Druhé světové válce, bez válečné zkušenosti, si mohli představovat, že válka a násilí byly z Evropy definitivně eliminovány. Nicméně, jak je vidět, duch 90. let se z Evropy a světa pomalu vytrácí. Pomalu začínáme mít pocit, že takovou míru svobody jako v 90. letech si už nebudeme moci dovolit.
Norimberské soudy byly zřízeny spojenci krátce po kapitulaci Německa. Šlo o jeden z několika válečných tribunálů ustavených Spojenci ad hoc. Zde bylo souzeno 22 nejvyšších přeživších představitelů poraženého nacistického Německa. Tato instituce je jednou z těch, které zakládaly poválečný světový řád.
PARALÝZA OSN
24. února 2022 se Rusko, stálý člen Rady bezpečnosti s právem veta odpovědný za zachovávání celosvětové bezpečnosti, uchýlilo k politice 30. let 20. století. Pod záminkou ochrany ruskojazyčných menšin na Ukrajině vojensky vpadlo do sousední země. Tato akce navazovala na předchozí obsazení Krymu (území patřící Ukrajině) v roce 2014. Tehdy Ukrajina vyvolala svolání Rady bezpečnosti, ale jednání tohoto orgánu byla bezvýsledná. Kvůli ruskému vetu nedošlo ani k vydání rezoluce. OSN si prostě se situací neuměla poradit. Když došlo k ruské „speciální operaci“ v únoru 2022, generální tajemník OSN António Guterres svolal Valné shromáždění. Na něm vystoupil keňský velvyslanec Martin Kimani, který zcela lapidárně konstatoval, že to nebylo poprvé, co byly porušeny hlavní principy charty OSN (zákaz uchylování se k násilí a nezasahování do vnitřních záležitostí druhé země). Navíc zdůraznil, že tyto principy zcela nepokrytě a bez zábran porušuje stálý člen Rady bezpečnosti.
Připomeňme, že invaze do Iráku vedená Washingtonem a Londýnem v roce 2003 figuruje mezi nejspektakulárnějšími porušeními Charty OSN. Nejnověji se to týkalo také nelegálního bombardování chemických zařízení v Sýrii členy Rady bezpečnosti USA, Velkou Británií a Francií dne 13. dubna 2018. I v tomto případě došlo ke svolání Valného shromáždění OSN. António Guterres tehdy velmocem v Radě bezpečnosti připomenul text Charty OSN i mezinárodní právo a jejich povinnost z toho vyplývající. Bezvýsledně.
V případě ruské agrese se opakuje stejný scénář. Tato agrese vedla k tisícovkám mrtvých, vyvolala miliony uprchlíků, způsobila obrovské materiální škody a výrazně zvyšuje nestabilitu a nerovnováhu v celém světě. Rada bezpečnosti sice krátce po ruské invazi vypracovala rezoluci odsuzující zločiny Moskvy, ale ta byla 25. února 2022 Ruskem vetována. Byla tak pohřbena iniciativa, která by Radě bezpečnosti a OSN umožnila efektivně jednat, tak jako v případě irácké invaze do Kuvajtu v roce 1991 nebo vojenské intervence proti Libyi Muamara Kaddáfího v roce 2011.
Kritika nesměřuje jen proti struktuře a uspořádání OSN či složení Rady bezpečnosti, ale také proti generálnímu tajemníkovi. V dokumentu z 19. dubna 2022 vyzvalo 200 bývalých vysokých funkcionářů OSN Guterrese, aby využil všech jemu dostupných prostředků a předložil „jasnou strategii k obnovení míru“. Nakonec trvalo celých 54 dlouhých dní od začátku konfliktu, než generální tajemník požádal o setkání s Vladimírem Putinem i Volodymyrem Zelenským. Následně vyrazil do Moskvy, pak do Kijeva a poté do Ankary, kde jednal s prezidentem Erdoganem o případném zprostředkování mírových jednání. Co ale mohl nabízet?
Připomeňme si, že generální tajemníci tradičně prokazovali ducha iniciativy právě tehdy, když šlo o zachování míru, a na svých cestách nejednou riskovali. Švéd Dag Hammarskjöld například zahynul při leteckém neštěstí, když se snažil zabránit odtržení Katangy od Konga v roce 1961. Egypťan Butrus Butrus-Ghálí zřídil vyšetřovací komisi o masakrech páchaných Izraelem v Libanonu, čímž si pohněval Washington a znemožnil své znovuzvolení do funkce v roce 1996. Ghaňan Kofi Annan se zase vypravil do Bagdádu, aby od Saddáma Husajna získal dohodu o mezinárodní inspekci jeho vojenských základen v době, kdy Londýn a Washington Iráku vyhrožovaly sankcemi.
Krize, v níž se OSN již nějakou dobu ocitá, vedla k řadě kritik i reformních návrhů. Švýcarský diplomat Jean Ziegler patří k těm, kteří navrhují zrušení práva veta, tj. privilegia, jemuž se těší pět stálých členů Rady bezpečnosti. Myšlenka se zdá logická a na první pohled jednoduchá. Problémem je skutečnost, že zrušení práva veta by vedlo k ještě větší ochablosti a bezzubosti celé organizace. Když byla OSN roku 1945 zakládána, byla především výsledkem dohody mezi velmocemi. Ty se tehdy dohodly, že OSN musí být, na rozdíl od někdejší Společnosti národů (League of Nations), vybavena skutečnými donucovacími prostředky. Velmoci si tehdy rozdělily trvalé členství v Radě bezpečnosti s privilegiem práva veta, a od té doby mohou blokovat fakticky cokoli. Odmítnutí práva veta by znamenalo, že by se svět rozdělil na velké a střední velmoci, které by si nárokovaly své sféry vlivu, a světu by vládla permanentní rivalita, soutěž, případně regionální války. To jsou hrozby na které upozorňuje právě i současný generální tajemník OSN, António Guterres, na svém účtu LinkedIn.
V OSN se hromadí návrhy reforem, které mají zvýšit reprezentativnost organizace, docílit lepšího zastoupení jednotlivých kontinentů a zvýšit efektivitu této mezinárodní instituce. Za poslední desetiletí se objevilo poměrně dost takových návrhů. Jedním z nich je návrh G4 (Německo, Japonsko, Brazílie a Indie) z roku 2005. Tato skupina navrhla rozšíření stálých členů o své vlastní členy a současně rozšíření počtu nestálých členů. Africká unie (AU) v roce 2005 navrhla rozšíření Rady bezpečnosti o dva své členské státy a současně o pět nestálých členů z Afriky. Tato iniciativa si klade za cíl zajistit zastoupení afrických zemí v Radě bezpečnosti. Dále tu je iniciativa tzv. Coffee Club (Itálie, Mexiko, Pákistán, Jižní Korea a Argentina) z roku 1995, která neusiluje o rozšíření klubu stálých členů, ale o rozšíření Rady bezpečnosti o nové nestálé členy.
Jiný pohled na světový řád: svět rozdělený na tzv. Globální jih (červeně) a tzv. rozvinutý svět (Globální sever). Mnohé země Globálního jihu jsou pro reformu OSN. Pokládají OSN za instituci, v níž mají poslední slovo USA. Také jim nevyhovuje americký dolar jako světová rezervní měna ani instituce Světové banky.
Ve Střední Evropě můžeme výše popsaný proces až příliš těsně spojovat s válkou na Ukrajině a do našeho pohledu se patrně promítá zkušenost se studenoválečným obdobím. Pozadí procesu zpochybňování západních struktur je ale daleko komplikovanější. Dnes je součástí tohoto procesu například skupina BRICS+ a její prozatím ničím neohrožený vzestup. Ve svém prvopočátku šlo o BRIC (2001), později o BRICS (po připojení Jihoafrické republiky, 2009) a nyní jde o BRICS+ (poté, co se přidaly Spojené arabské emiráty, Egypt, Etiopie, Írán a pravděpodobně i Saúdská Arábie). To je blok, který Západ původně nebral příliš vážně. Často se poukazovalo na to, že členské státy se v mnohém liší a máloco je spojuje. Dnes je situace jiná, protože tato skupina, jejímž lídrem je pochopitelně Čína, má ekonomicky mimořádnou váhu a navíc součástí bloku jsou tři historičtí nepřátelé USA: Rusko, Čína a Írán. Je na místě se ptát, může se Washington na BRICS+ dívat jinak než ideologicky ? A BRICS+ je právě jednou z těch iniciativ, která usiluje o revizi mezinárodního řádu včetně OSN.
DIEGUEZ, Consuelo (2024). „Entre os Dois Mundos“, In: Piauí, n°213, junho, pp. 26-33.
HUNTINGTON, Samuel (1993). „The Clash of Civilizations“, In: Foreign Affairs, summer, pp. 22-49.
ROBERT, Anne-Cécile (2022). „Les Nations unies menacées d´obsolence“, Le Monde diplomatique, Mai, p. 9.
ROBERT, Anne-Cécile (2023). „Tournant historique“, In: Géopolitique, un monde sur le pied de guerre, déc.2023-jan.2024, p.1.
