Mnoho povyku pro nic: francouzský pohled do zrcadla

Nalijme si čistého vína. Francouzi se identifikují jen s jednou částí svých dějin, tj. s osvícenským 18. stoletím. Neidentifikují se ovšem s absolutní monarchií Ludvíka XV. či Ludvíka XVI., ale s osvícenskou intelektuální tradicí, která měla vlastně revoluční charakter. Ano, je to takto jednoduché a Francouze z této jednostrannosti usvědčuje už jejich státní svátek (14. červenec), kterým si připomínají dobytí Bastilly pařížským lidem.

Nikdo a nic není složeno jen z jedné složky. Všichni jsme složeni z vícero složek, trpíme vniřními konflikty a totéž platí o národech. Každý se s tím vyrovnává po svém. Ty národy, které si prožily občanské války to vědí. Slovíčko „lid“ (peuple, das Volk) navozuje představu jednolitého homogenního národa. Je to ideologicky skvěle zužitkovatelná představa, ale nic takového neexistuje. Většina zemí má vícero tradic, často si navzájem protiřečí a navzájem se škádlí. Tyto tradice se nepromítají jen do jídelníčku, oblečení či výslovnosti, ale také do politiky. Při pohledu na dějiny Francie (zejména po Francouzské revoluci) se ale neubráním pocitu, že Francouzi mají tendenci se identifikovat jen s jednou politickou tradicí: republikánskou, socialistickou, levicovou. To je jistě přehnané, ale zdá se, že sám způsob jakým se Francouzi dívají na svou vlastní minulost to potvrzuje. Neschopnost se podívat na vlastní rasimus, antisemitismus či fašismus je fascinující. Systematicky vytěsňují vše, co nezapadá do osvícenské tradice nebo co jí protiřečí. Jedním z důvodů může být to, že Francouzská revoluce a francouzské osvícenství udělaly z Francouzů doslova hybatele dějin.

OSVÍCENSKÁ IDENTITA

Ano, z francouzského osvícenství nevzešla jen Francouzská revoluce a dobytí Bastilly, ale také např. Všeobecná deklarace práv člověka a občana (1789), tedy preambule první francouzské ústavy. Její teze Francouzi prohlásili za univerzální výdobytek lidstva, který pak vyváželi do světa (občas i s použitím zbraní). Tento dokument hovoří o lidských právech jako univerzálních právech, která jsou nezadatelná a ničím nepodmíněná. V té době vpravdě revoluční idea. Z ní se odvozuje idea suverenity lidu (která nahradila boží právo králů), která se napřístě stává základem státní moci.

Francouzi v 18. století objevili univerzální lidství. Nejde o nic antikvárního. Například současná evropská imigrační politika se zakládá právě na univerzálním lidství. Současné globalizační procesy jsou ospravedlňovány právě odkazem na ideu společného univerzálního lidství, ideu univerzálního rozumu, univerzálních práv. Univerzální lidská práva jsou v základech poválečného světového řádu. Globální organizace jako OSN, UNICEF, UNESCO či WHO vycházejí z těchto principů podobně jako např. Amnesty International či Human Right Watch. Všeobecná deklarace práv a svobod přijatá OSN roku 1948 je vlastně pokračováním osvícenského univerzalismu a navazuje na Všeobecnou deklaraci práv člověka a občana (1789). Dnes už na deklaraci navazuje celá řada dokumentů jako například Deklarace práv domorodých národů (Declaration on the Rights of Indigenous People) přijatá OSN v roce 2007. Připomenu jen, že Francouzi při tom všem nadšení revolucí a univerzálními právy zapomněli na práva žen. To je něco, co se pak muselo dlouho dohánět.

Jestliže v 19. století a ve 20. století musely francouzské osvícenské hodnoty podstupovat zápas s jinými politickými či ideologickými tradicemi, po druhé světové válce se postupně staly vpravdě univerzálnímí. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že i my ostatní Evropané se během povinné školní docházky učíme vidět dějiny lineárně jako postupné nabývání práv a svobod v kterémžto procesu je Francie opravdovým majákem.

OSVÍCENSKÁ TRADICE

Osvícenci jako Voltaire, Rousseau, Diderot či D´Alembert nebyli jen ve Francii. V německy mluvících zemích osvícenství geniálně definoval Immanuel Kant ve svém textu Co je Osvícenství? (Was ist Aufklärung, 1784). Kant se sice s revolučními procesy neztotožňoval, ale současně byl přesvědčen, že rozum evropského lidstva poněkud „uzrál“ či „dospěl“ a je na čase dát tuto racionalitu do služeb všeobecného pokroku. Kant si přál změny v souladu s rozumem a dobovými autoritami, tj. postupné změny. Francouzské revoluční masakry se mu jistě nezamlouvaly.

Starý svět postupně odcházel a Francie se v té době výrazně změnila. Její symboly se změnily, lidé začali jinak vnímat politickou autoritu, z poddaných se stali občané, začala se objevovat svoboda projevu, revoluční kvas zrodil tzv. angažovaného intelektuála. V revoluční Francii došlo přímo k explozi knižní a časopisecké produkce. Pro Francouze jsou od té doby Francouzská revoluce a osvícenství otázkou identity, mateřským znaménkem, genetickým kódem, rodným číslem chcete-li.

Na Francouzskou revoluci později navázaly další události, které se na velké osvícence odvolávaly – revoluce roku 1848 a vyhlášení Druhé republiky, Pařížská komuna, intelektuální vření kolem antisemitské Dreyfusovy aféry, antifašistický odboj (De Gaullova Svobodná Francie) nebo události roku 1968. Naposledy to bylo v roce 2002, když se kandidát Národní fronty, Jean-Marie Le Pen, dostal do druhého kola prezidentských voleb. Americký list The Time tehdy na obálku umístil jeho fotku s titulkem Have the French gone mad? [zbláznili se Francouzi?]. I nezasvěcení se tehdy museli začít ptát „existuje také jiná Francie?“ Ano, existuje. Vždy existovala.

PRYČ S UNIVERZALISMEM

Když byla roku 1944 Francie osvobozena, padl vichistický režim. Ten trval 4 roky a zavedli jej sami Francouzi. Byl samozřejmě popřením celé osvícenské tradice (antižidovské zákony rozhodně nenavazovaly na osvícenskou tradici). Toho, kdo studuje dějiny, samozřejmě přirozeně napadne, že se věci nedějí jen tak, z ničeho nic. Le Pen a jeho volební úspěch v roce 2002 stejně jako současné úspěchy jeho dcery Marine nepostrádají hlubší souvislosti. Podobně tomu bylo s Vichy. Viditelné jevy mají své neviditelné či málo viditelné příčiny či souvislosti.

Skutečnost je taková, že již v čase osvícenství existovalo myšlení, které na osvícenství kriticky reagovalo, ba s ním polemizovalo. Mělo převážně politickou podobu, odmítalo osvícenský univerzalismus, racionální interpretaci historického vývoje a naopak hlásalo historický relativismus. Jeho předním představitelem byl Johann Gottfried Herder (1744-1803). Zatímco osvícenci vykládali společnost a její vývoj racionalisticky a mechanisticky, Herder si vypomohl organicistní metaforou a společnost vykresloval jako živý organismus. Tutéž metaforu později používaly nejrůznější nacionalismy. Všechny další podoby nacionalismu i fašismu navazují na toto základní východisko.

Herderův tzv. historicismus zlikvidoval ideu společné, univerzální lidské přirozenosti a ideu univerzálního rozumu z něhož plyne jediný přirozený univerzální zákon (hlavní teze francouzských osvícenců). Tyto teze považuje za prázdné abstraktní myšlení, resp. za pokrytectví. Historicismus odmítá, že by lidská přirozenost byla v průběhu dějin neměnná, že by člověk zůstával ve své podstatě týmž bez ohledu na historickou epochu a že by i lidský rozum vyslovoval tytéž věčné, absolutní a neměnné pravdy. Šlo tedy o drtivý útok na osvícenský racionalismus, univerzalismus a ideu pokroku.

Herder dal tedy Evropě ideu nazaměnitelné národní individuality, které jsou vlastní její vlastní normy a která právě tím přesahuje univerzální zákony. Národ je podle Herdera živým organismem a ne konglomerátem jedinců, národ má duši a i ta je individuální. Proto i kultury jsou pro Herdera organické a unikátní. Národy mají svou „esenci“ a tu je podle Herdera třeba bránit, chránit a povzbuzovat. To všechno představuje základ revoluční pravice 1. poloviny 20. století.

Z této herderovské koncepce dějin začala čerpat již první romantická generace a generace let 1890-1930. Druhá z těchto generací začala na tomto herderovském základě rozlišovat mezi kolektivy přirozenými a nepřirozenými.

Komunita občanů či obyvatel, která se zakládá na společenské smlouvě nebo jiných utilitárních principech je podle Herdera a jeho dědiců společenstvím nepřirozeným a tím pádem méněcenným. Idea občana, kterou vyrobila Francouzská revoluce možná dodá lidem pocit větší svobody, ale vždy to bude právní fikce. Herderův obraz rostliny je obrazem přirozeného společenství. Tento obraz se stane slavným v časech kulturního pesimismu na konci 19. století. Dějiny podle tohoto názoru nejsou doménou rozumu, ale naopak v nich je notná dávka instinktu a iracionality. Herder byl velkým prorokem vitalismu. Rozum oslabuje instinkty, vitalitu. Herderovská estetika předpokládá nadřazenost tvůrčí vitality a spontaneity vůči racionalitě, kritické reflexi či studiu. Takový byl Herderův příspěvek k německému a francouzskému romantismu, k hnutí Sturm und Drang a k filosofii dějin.

Herderův vliv byl samozřejmě znatelný v Německu, ale zanechal stopy také ve Francii. Tam ho najdeme již v první polovině 19. století, ale především na konci. Spojil se totiž s tamním rasismem, antisemitismem, případně monarchismem. Jasné rozštěpení Francie bylo vidět zejména v tzv. Dreyfusově aféře. Antisemitismus (široce rozšířený v celé společnosti) se střetl s revoluční tradicí a byl poražen. Osvícenské hodnoty byly posíleny, ale nelze popřít, že některé vlivné a slavné osoby veřejného života (spisovatel a politik Maurice Barrès, psycholog Gustav Le Bon) stály na pozicích antidreyfusiánů. Vichistický režim (1940-1944) byl jen pokračováním této konfrontace.

IMUNIZOVÁNÍ FRANCOUZSKÝCH DĚJIN

René Rémond (1918-2007) je klasik francouzské historiografie, který v 50. letech vypracoval tzv. imunitní tezi, podle které ve Francii fašismus neexistoval, neměl ve Francii původ a šlo o zahraniční import. To je samozřejmě teze zcela zcestná a nepravdivá, ale v kontextu 50. let patrně velmi žádaná a proto v kontextu francouzských společenských věd přijímaná a naprosto nezpochybňovaná. Rémond ji představil ve své knize Pravice ve Francii (La Droite en France) v roce 1954. K tomu je třeba jen velmi stručně dodat, že režim Vichy byl (a možná, že stále je) ve Francii silné kulturní tabu. Dodejme, že Francie se na konci války ocitla na straně vítězů, spravovala jednu okupační zónu v Německu a jednu v Rakousku, navzdory identifikaci s osvícenskými hodnotami si podržela celé koloniální impérium a navíc zasedla do Rady bezpečnosti OSN jako její stálý člen.

Můžeme říci, že Rémond založil do francouzských společenských věd dogma? Možná ano, protože jeho tezi nikdo dlouho nezpochybňoval a tato teze se stala součástí toho, čemu můžene říkat oficiální dějiny. Můžeme tedy říci, že intelektuální elity předkládaly obecnému lidu falešný sebeobraz, který měl Francouze identifikovat s osvícenstvím? Rémond ve své knize rozlišil tři pravice, které mají původ v událostech Francouzské revoluce, ale ani jedna nedávala prostor fašismu. Nutno dodat, že po druhé světové válce se krajní pravice proháněla francouzskou politickou krajinou dál: zpochybňovala holocaust, paktovala se s diktaturami v Africe a Latinské Americe, spojovala se s ultrakonzervativními kruhy v katolické církvi, brojila proti dekolonizaci apod.

Rémondova teze začala být nahlodávána až s velkým zpožděním na počátku 70. let, kdy ve Francii vyšly dvě zahraniční (!) práce, které Rémondovou imunitní tezí vážně otřásly. Nejprve to byla práce amerického historika Roberta Paxtona Vichistická Francie (La France de Vichy, první fr. vydání 1973), která vyšla i v ČR. Autorem druhé práce byl v Polsku narozený izraelský historik Zeev Sternhell (1935-2020) s prací Revoluční pravice (La Droite révolutionnaire, 1978). Tyto práce představovaly první kritickou vlnu, zpochybnily Rémondovu mytologii třech autenticky francouzských pravic a o francouzské „imunitě“ či „alergii“ na fašistickou pravici. Záhy na ně navázaly další práce, ale nezapomeňme, že tyto práce nevzešly z francouzského prostředí. Například Sternhellova kritičnost bere francouzský naivní sebeobraz ostrým a nemilosrdným útokem. Nicméně imunitní teze dokázala přežít. Absolvovala jisté upravy či recyklace a vlastně se jí dařilo. Zeev Sternhell zažil ve Francii řadu agresivních útoků a k naprosté revizi imuntní teze nedošlo, a to přestože je tváří v tvář historickým pramenům naprosto neudržitelná.

Sternhell v této své práci poprvé lapidárně konstatuje, že ideologickou líhní evropské pravice je Paříž a Francie a nikoli Německo:

Francie ve skutečnosti vyrobila současně racionalistickou a humanistickou politickou tradici, ale současně její organicistní, partikularistickou antitezi, která spočívala na relativismu dále umocněnému iracionalismem, který od konce 19. století začal revoltovat proti demokracii, liberalismu, demokratickému socialismu (…). Tato druhá politická tradice v průběhu 20. století působí mimořádně silným vlivem na vývoj mentalit a společností proniká daleko více než jsme ochotni si připustit. Intelektuální a morální revolta proti republice,tak jak je vidět na přelomu století, pokračuje v meziválečném období a nakonec ústí v Národní revoluci. A tak fašismus není jednoduše výsledkem první světové války a vichistický režim nebyl žádnou náhodou (…).

Schopnost vytěsňovat minulost dokonale prokázal prezident Francois Miterrand v interview z 9. září 1994 s Jean-Pierre Elkabbachem v němž kategoricky odmítl odpovědnost za zločiny režimu Vichy. Prohlásil, že Národní revoluce (termín, kterým se režim Vichy označoval) nepatří do francouzských dějin, že on sám nevěděl ani o rasových zákonech ani o pronásledování židů. Přátelství s René Bousquetem, který jménem režimu posílal židovské děti do Osvětimi, však popřít nemohl. To už bylo v době, kdy vyšly některé ze základních Sternhellových prací a Mitterrand musel čelit řadě nepříjemných otázek. Mitterrandův postoj má hodně společného s postojem velké části francouzského politického establišmentu jeho generace bez ohledu na to, zdali se jednalo o pravici nebo levici. V této věci demarkační linie mezi oběma tábory zcela vymizela. Jinými slovy, Francouzi se již několik generací odmítají poctivě dívat do zrcadla. Je jasné, že bychom neměli sklouznout k moralizování a mentorování. Cožpak jsme na tom o tolik lépe?

Hned po osvobození (1944) se ve Francii dala do pohybu ideologická mašinérie, která pracovala s ideou specifičnosti francouzských dějin. Podle této ideje ve Francii již od Revoluce bez přerušení trvá revoluční či osvícenská politické tradice. Ta existenci fašismu v dějinách Francie fakticky vylučuje.

Když jsme si v roce 1989 připomínali dvousetleté výročí Francouzské revoluce, jiný historik George L. Mosse vydal článek Fašismus a Francouzská revoluce (Fascism and the French revolution) v němž oba póly elegantně spojuje. Na první pohled Revoluce a fašismus spolu nesouvisejí a fašistické myšlení se vlastně vůbec na Revoluci neodvolávalo. Nicméně Mosseho analýza nachází bezpočet pojítek, jako je víra v nového člověka, estetizace poliky, kult mládí, kult mučedníků, do jisté míry kult smrti.

Mimořádná účast Francouzů v letošních volbách ukázala, že jde o něco velkého. Podle mého názoru se Francie štěpí na starých tématech. Nejde o nic nového. Marine Le Pen sice umírnila radikální diskurz svého otce, ale právě to jí konzistentně získává další hlasy. Stále menší množství Francouzů má problém přihlásit se ke krajní pravici. Takové posílení však proti sobě mobilizuje druhý tábor. Novinové titulky, které varovaly před občanskou válkou, možná nejsou přehnané a jejich autoři tuší hloubku rozštěpu. Právě proběhnuvší volby ukazují, že ve hře je výbušná směs, jejíž síla možná pramení z dlouho vytěsňovaných témat.

Může se z Macrona stát pověstný svorník, který jako jediný hráč francouzské politiky dokáže spojovat hluboce rozštěpené segmenty francouzské populace ? Pokud by se tak stalo, Macron by kolem sebe vytvořil aureolu zachránce (role, kterou kdysi sehrál i De Gaulle). Je něco takového možné?

DOBRY, Michel (2003). Le Mythe de de l´allérgie française au fascisme, Paris: Albin Michel.

MOSSE, George L. (1989) „Fascism and the French Revolution“, Journal of Contemporary History, s. 5-26.

RÉMOND, René (1954). Les Droites en France à nos jours, Paris: Aubier.

STERNHELL, Zeev (1978). La Droite révolutionnaire. Les Origines francaises du fascisme, Paris: Le Seuil.

STERNHELL, Zeev (2000). Ni Droite ni Gauche, Paris: Fayard.

STERNHELL, Zeev (2010). „Anti-iluminismo de hoje“, Le Monde diplomatique-Brasil, Dezembro, s. 18-19.