Článek
Krizová situace v Madurově Venezuele si ve středu, 31. července, vyžádala zasedání stálé rady Organizace amerických států (OAS: Organization of American States). Cílem zasedání bylo přijetí rezoluce, která by znamenala zvýšení mezinárodního tlaku na Madurův režim. Tato snaha vyšla naprázdno. Jestliže v minulých letech někteří komentátoři obviňovali generální tajemníky OAS ze servility vůči USA, dnes je to naprosto vyloučeno. Za USA se postavily jen Kanada, Argentina, Chile, Uruguay a Paraguay. Někteří to možná budou číst jako symptom upadající prestiže USA v regionu. Doby, kdy USA sehrávaly roli poručníka jsou patrně skutečně pryč. OAS má dnes k jednomyslnosti více než daleko.
ORGANIZACE AMERICKÝCH STÁTŮ (OAS) A NEJEDNOTNOST AMERICKÉHO SVĚTA
Prvopočátky OAS spadají do konce 19. století. Poměry byly v té době samozřejmě zcela jiné. Karibik byl například stále ještě z větší části evropský, a neměl tedy vlastní zahraniční politiku. I když se postupně vymaňoval z moci evropských metropolí, musel se po dosažení nezávislosti v 60. letech 20. století konfrontovat s jejich pokračujícím vlivem i s masivním vlivem USA. Kontakty s Latinskou Amerikou začaly země Karibiku pěstovat vlastně až od počátku 80. let 20. století.
Brazílie mohla vstoupit do panamerických struktur až po pádu monarchie v roce 1889. Její zahraničně-politická doktrína, která byla tehdy jasně formulována a na kterou současná diplomacie navazuje, se definovala především na základě spojenectví, ba dokonce přimknutí k Washingtonu. USA byly tehdy díky své síle určující silou panamerikanismu, ale vedle americké perspektivy zde byly i pohledy španělsky mluvící Ameriky a portugalsky mluvící (a pro svou velikost imperialisticky smýšlející) Brazílie. Ti, kdo žijí v představě, že latinskoamerický prostor je homogenní a sourodý celek, se mýlí především v otázce vztahu Brazílie k jejím sousedům. Vlastně celé 19. století zůstávalo brazilské císařství obráceno zády k svým sousedům. Nemálo historiků považuje Brazílii za atlantickou civilizaci, jejíž zrod, rozvoj a existence jsou spjaty primárně s Atlantikem. Ať tak či onak, diplomatický zrak Brazílie zůstával vždy upřen k Evropě. A když Brazílie svrhla monarchii, republikánský režim otevřel své první velvyslanectví v Amerikách právě ve Washingtonu. Ten se měl stát jejím hlavním partnerem.
Podobná nedůvěra vůči velkému sousedovi vládla i na hispanoamerické straně: když tamní intelektuálové koncipovali panamerické kongresy s cílem ustavit latinskoamerickou konfederaci, opakovaně zapomínali na USA i na své „bratry“ v Brazílii. Americký i latinskoamerický prostor nikdy nebyl homogenní.
Během druhé světové války se západní polokouli sice podařilo uchránit před infiltrací nacismu, nicméně ji vystřídala hrozba poválečného bolševismu, který se dokázal bravurně vést na vlně dekolonizace. Tento „umělecký výkon“ je dodnes spojován s Fidelem Castrem, Ernestem Che Guevarou a kubánským režimem. Trička s Che Guevarou jsou v Latinské Americe stále velmi populární a v rámci levicového diskurzu mají obě tyto postavy status hrdinů. Kubánští revolucionáři sice nedokázali revoluci vyvážet, ale antiamerický diskurz se do jižních zemí zasadit podařilo. Například v Brazílii je levicový diskurz kultivovaný ve skleníkovém univerzitním klimatu humanitních kateder v sobě nemalou dávku antiamerikanismu. Nejde o nic extrémně militantního, ale USA jsou dílem oprávněně spojovány s místní krajní pravicí, někdejší vojenskou diktaturou a jsou obviňovány z imperialistické diplomacie. Nicméně zrak Brazilců zůstává, podobně jako v 19. a 20. století, pevně upřen k Evropě a USA. Tato konstanta se nemění.
KARIBIK A CARICOM: MEZI ANGLO-AMERIKANISMEM A LATINSKOU AMERIKOU
Karibik je dnes vedle severoamerických zemí, hispanoamerických zemí a Brazílie dalším velkým hráčem v regionu. Na politickou scénu Amerik se ale začal dostávat až po druhé světové válce. Dekolonizační proces se tu dal do pohybu na počátku 60. let. K již nezávislému Haiti a Dominikánské republice se nejprve připojila Jamaika (1962) a Trinidad a Tobago (1962), Barbados (1966) a Guyana (1966) a pak další. Už před nabytím nezávislosti tyto země vstupovaly do Britské karibské federace (1958-1962). Ta se stala zárodkem pozdějšího CARICOM (Caribbean Community), který oficiálně vznikl roku 1973. Jeho jádro společenství tvořily a tvoří anglicky mluvící bývalé britské kolonie, které navíc během druhé světové války nabídly svá území USA pro budování vojenských základen (tím se anglo-americký vliv jen posiloval), ale v průběhu posledních desetiletí jsou zcela přirozeně vtahovány stále více do latinskoamerického orbitu. Současné podoby CARICOM nabýval postupně nejen vzhledem k postupnému procesu dekolonizace, ale také vzhledem k začleňování zemí s odlišnou (ne britskou) politickou a kulturní tradicí: posledním členem, který do organizace vstoupil, bylo Haiti v roce 2002. Některé země Karibiku nemají plné členství v CARICOM jako například Kuba, francouzské závislé departmenty nebo Portoriko. Organizace má vedle angličtiny několik dalších oficiálních jazyků: francouzštinu, španělštinu a holandštinu.
OAS je organizace, která vznikla již roku 1948 a země CARICOMu do ní začaly vstupovat samostatně jakmile nabyly nezávislosti. K dnešku má CARICOM 15 členských států. Ty v OAS sehrávají nemalou roli.
OAS ZA STUDENÉ VÁLKY: ZADRŽOVÁNÍ KOMUNISMU
OAS vznikla v době, kdy už byla Studená válka v plném běhu (roku 1948). Zatímco za Roosevelta šlo o zadržení nacismu, za Trumana i později šlo o zadržování komunismu. OAS tehdy USA sloužila k zadržování komunismu. V tomto kontextu lze chápat Americké invaze do některých středoamerických nebo karibských regionů, případně podporu jihoamerických diktatur. Vadou na kráse byla ale skutečnost, že USA nedokázaly zcela zlikvidovat přitažlivost socialismu a socialistických myšlenek v regionu. Proto musely čas od času strpět socialistické experimenty některých vlád. Vedle kubánského případu lze uvést Grenadu, Dominiku, Sv. Vincenta a Grenadiny nebo socialistické vlády Forbese Burnhama v Guyaně v letech 1964-1992.
Vyvazování ze silného vlivu USA nebo bývalých evropských metropolí začalo výrazně slábnout od počátku 80. let. Tehdy začaly země Karibiku navazovat těsnější spolupráci s latinskoamerickými zeměmi. Toto otevírání bylo důsledkem nezávislosti, ale nebylo zcela bezproblémové a v některých případech vedlo k vážným sporům. Dobrým příkladem je Belize. Tato bývalá britská kolonie ležící mezi Mexikem a Guatemalou je dnes řádným členem CARICOM, nicméně nezávislosti dosáhla až roku 1981, mimo jiné díky územním nárokům a dokonce útokům Guatemaly na své území v průběhu 70. let. Britové museli udělit Belize nezávislost s bezpečnostními zárukami. Když Belize konečně dosáhlo nezávislosti, Guatemala na svých hranicích dlouho soustřeďovala ozbrojené síly a přispívala tak k nestabilitě místního režimu. Tato situace trvala až do roku 1987.
Mezi nejvýraznější spory, k nimž tehdy docházelo, patřily spory, které souvisely se snahami Venezuely o zesílení svého vlivu v karibském regionu. Nedávno jsme zaznamenali územní nároky Madurovy vlády na značnou část současné Guyany. Maduro oživil prastarý spor sahající až do koloniálních dob, kdy šlo o nároky vůči Londýnu. Venezuela v 70. a 80. letech minulého století vznášela územní nároky také vůči dalším zemím východního Karibiku. Tehdy se Venezuela snažila rozšířit svůj ekonomický vliv za Trinidad a Tobago, případně holandské Antily, a vypracovala rozsáhlý program ekonomické spolupráce. Ve skutečnosti šlo o geopolitickou strategii, která měla dostat část regionu pod vliv Caracasu. Své znepokojení tehdy vyjadřoval premiér Trinidadu a Tobaga Eric Williams, když mluvil o „venezuelském imperialismu“. Připomínal zájem Venezuely o Guyanu, ale také o pobřežní ostrovy Trinidadu a Tobaga, holandské Antily nebo Ptačí ostrov (Bird Island /Isla de Aves).
Územní nároky se historicky netýkaly jen regionu Essequibo, ale také východního Karibiku. V případě guyanského regionu jde převážně o ropná naleziště, ve východním Karibiku jde o otázku námořních hranic, které by umožnily přístup do oblastí bohatých na zdroje (ropa, rybolov).
OAS PO STUDENÉ VÁLCE: POKLES VLIVU WASHINGTONU ?
Zatímco během Studené války OAS fungovala jako orgán, jehož úkolem bylo pomáhat v zadržování komunismu, po konci Studené války musela tato organizace nějakou dobu hledat své skutečné poslání. Postupně se z ní stala organizace, která monitoruje dodržování lidských práv a regulérnost voleb v celém regionu, případně řeší napětí či spory. Vliv Washingtonu v OAS začal postupně klesat, a v roce 2005 byl poprvé zvolen generálním tajemníkem organizace kandidát bez podpory USA. Levicové vlády Latinské Ameriky přinesly do organizace svůj vliv a role USA jako dominantního aktéra začala mizet. I tak není zanedbatelné, že OAS má sídlo ve Washingtonu (CARICOM v guyanském Georgetownu) a že z USA pochází více než 60 % rozpočtu organizace.
V roce 2015 byl do čela této organizace zvolen Luís Almagro, figura blízká uruguayskému prezidentovi José „Pepe“ Mujicovi. Almagro měl podporu i řady latinskoamerických levicových vlád a jako generální tajemník OAS deklaroval důslednou nezávislost organizace. Právě nedostatek takové nezávislosti a nestrannosti mu byl vyčítán. Mnozí komentátoři se shodují, že Almagro byl servilní vůči USA a nechal se až příliš ovlivnit administrativou Donalda Trumpa. To bylo patrné mimo jiné v jeho postojích k Venezuele. Almagro tehdy trval na uvalení embarga na Venezuelu a na izolaci Madurovy vlády. Někteří komentátoři jej dokonce označovali za „amerického ministra kolonií“ nebo za představitele monroismu (narážka na americkou zahraničněpolitickou doktrínu z 20. let 19. století). Mike Pompeo se dokonce v roce 2020 pochvalně vyjádřil o návratu „ducha OAS“ do 50. a 60. let minulého století.
Dnes jsme ovšem v roce 2024. Luís Almagro zůstává ve své funkci generálního tajemníka OAS a v čele CARICOM je od roku 2021 první žena v této funkci, Carla Barnett, která pochází z Belize. Venezuelské prezidentské volby z 28. července uvedly do pohybu mechanismy na ochranu demokracie, k nimž se hlásí jak OAS, tak CARICOM. Nicméně výsledek hlasování z 31. července ukazuje nejen na pokles vlivu USA v OAS, ale také na možnou paralýzu těchto institucí.
Generální tajemník OAS, Luís Almagro se nechal v posledních dnech slyšet, že nechá na Nicoláse Madura vydat zatykač u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu.
MADURO: (NE)REGULÉRNÍ PREZIDENT A JEHO „VOLBY“
Nicolás Maduro se stal poprvé prezidentem Venezuely po smrti Huga Cháveze v roce 2013. Vyhrál tehdy zvláštní volby v dubnu 2013, které mu umožnily dokončit Chávezův mandát. V roce 2018 byl znovuzvolen na dalších šest let v prezidentské funkci, a to navzdory kritice, která upozorňovala na falšování voleb. K dnešnímu dni je u moci už více než jedno desetiletí a usiluje o mandát na dalších šest let. Zemí zmítají protesty. Výsledkem byla rezoluce předložená k hlasování v OAS. Tato rezoluce počítala se zvýšením tlaku na Venezuelu. Obsahovala například povinnost Venezuely publikovat výsledky voleb z 28. července, zaručit ochranu a zachování veškerého vybavení použitého ve volebním procesu včetně tištěných výsledků, s cílem zachovat celý řetězec evidence volebního procesu. Dokument také vyjadřuje solidaritu s venezuelským národem, závazek pečlivě sledovat situaci v zemi a žádost, aby režim zajistil bezpečnost zahraničních diplomatických misí, včetně lidí, kteří by požádali o azyl v souladu s mezinárodním právem (Vídeňská konvence o konzulárních vztazích). Rezoluce dále připomíná základní účel OAS, tj. podporu a upevňování zastupitelské demokracie s náležitým respektem k principu nezasahování, respekt k lidským právům veškerého obyvatelstva země a především právo aktivně se účastnit voleb.
OAS vydala 30. července zprávu, v níž vyjadřuje pochybnosti a nedůvěru k výsledku venezuelských voleb a neuznává jejich výsledek. Pochybnosti vyvolává skutečnost, že neexistuje žádný veřejně přístupný dokument, který by potvrzoval Madura jako vítěze voleb, a navíc mnoho jiných zdrojů uvádí zcela protichůdné informace. OAS zdůrazňuje, že Madurovo vítězství bylo vyhlášeno bez předložení důvěryhodných informací. Proto OAS, na žádost Argentiny, Kostariky, Ekvádoru, Guatemaly, Panamy, Paraguaye, Peru, Dominikánské republiky a Uruguaye, svolala mimořádné zasedání, na kterém OAS požaduje „kompletní revizi výsledků“.
Venezuelská opozice oznámila, že vítězem voleb je její kandidát Edmundo González a zemi záchvátily nepokoje. Madurova vláda si záhy po oznámení výsledků vyžádala, aby diplomaté a zaměstnanci konzulátů Argentiny, Chile, Kostariky, Peru, Panamy, Dominikánské republiky a Uruguaye opustili zemi.
Součástí venezuelského dramatu je i telefonát mezi prezidenty USA a Brazílie, Bidenem a Lulou, a došlo dokonce i na osobní setkání. V minulých letech se Brazílie díky Madurovu režimu musela vyrovnávat s rozsáhlou vlnou migrantů a od venezuelsko-guyanského diplomatického incidentu udržuje na hranicích s Venezuelou vojenské jednotky.
Problémem dnes zůstává, že na zasedání OAS nedošlo k přijetí rezoluce, která by vyvinula na Madura dostatečný tlak. Značný počet zemí se zdržel hlasování: mimo jiné sousedé Venezuely jako Kolumbie a Brazílie, dále Honduras, Bolívie a několik zemí Karibiku. Několik zemí se na zasedání vůbec nedostavilo.
Současná situace jen testuje pevnost, odolnost a pružnost interamerické diplomacie a jejích institucí. Je zřejmé, že ve hře je riziko dalšího ohniska nestability v současném světě. Autoritářský model vůdcovství je jedním ze společných rysů latinskoamerických režimů. Je to jeden z oněch dlouhodobě trvajících vzorců, které určují chování lidí, skupin, regionů po celá staletí. Řečeno psychologicky, nastavování hranic není snadné tam, kde existuje tradice jejich systematického překračování a porušování. To platí jak u jednotlivců, tak u celých národů a společenství. Režim Nicoláse Madura překračuje hranice nejen v rámci vlastní společnosti, ale i mezinárodně. Budoucnost ukáže, zdali a jak přesně mu je jeho okolí nastaví. Podobně zní ostatně otázka i v případě Íránu, Severní Koreje nebo Ruska.
Zdroje:
BETHELL, Leslie (2011). „O que quer o Brasil ?“, In: CEO Exame, Outubro, p.78-83.
BRAVEBOY-WAGNER, Jacqueline-Anne (2008). The Foreign Policies of the Caribbean Community (CARICOM), London: Palgrave Macmillan.
JUNQUEIRA, Caio (2024). „O Brasil se abstém e OEA rejeita resolução que ampliava pressão sobre Venezuela“, 1. 08. 2024.Brasil se abstém e OEA rejeita resolução que ampliava pressão sobre Venezuela | Blogs | CNN Brasil
