Článek
Předesílám, že nejsem jakýmkoli způsobem součástí dramatu, které se v posledních letech, či dokonce desetiletích odehrává kolem českých škol. Nejsem ani učitel, ani rodič a nemám sebemenší ambici do tohoto systému vstupovat. Také nejsem v pozici, z níž bych chtěl komukoli stranit. Českým školstvím jsem prošel, ale dobré vzpomínky na něj nemám. Nemám tedy žádný důvod idealizovat si český vzdělávací systém. Jsem ale dalek nějaké démonizace škol a učitelů. Situace je přecejen složitější a černobílé vidění nesvědčí o dostatečném vhledu.
Vzpomínám si, že jsem nikdy neočekával, že učitel bude mým kamarádem a že si s ním budu rozumět. Také jsem si nikdy na učitele nestěžoval s cílem jej dostat ze školy. Jako školáka a studenta mne to nenapadlo. Učitel měl prostě příliš velkou autoritu, nebylo možné se jej „zbavit“. Nemám v úmyslu poučovat a neočekávám, že se mnou bude někdo souhlasit, ale domnívám se, že každý je svého štěstí strůjcem. Je to příliš radikální myšlenka? Jsem rád, že už nežijeme v dobách, kdy vládlo přesvědčení, či přesněji řečeno víra, že nám nějaká instituce zajistí lepší zítřky. Proto se mi nelíbí titulek článku Báry Divé, v němž se státní instituce (české školství) činí odpovědnou za budoucnost českých dětí. Dovolím si tu pronést pro některé přímo kacířskou myšlenku, že české školství NENÍ odpovědné za budoucnost českých dětí a kdo takto smýšlí, je obětí sebeklamu. České školství je instituce tvořená lidmi a je tedy nedokonalá. České školství je výsledkem ducha doby, tj. hodnot, které v naší době převládají a jimiž se patrně takřka všichni tak či onak řídíme. Tak je tomu se všemi institucemi. Společnost prodělává změny. To je přirozené. Jsem ochoten přihlásit se k myšlence, že některé z těchto změn jsou pro školství jak jej známe zhoubné. Revoluci informačních technologií, která začala v 90. letech, se nedalo uniknout, ale tehdejší studenti ji dokázali kreativně využívat. Dnes, obávám se, jsou mladé generace spíše jejími obětmi.
Bez pozornosti žáka či studenta nemá smysl vyučovat. Pozornost je v tomto případě klíčová kognitivní schopnost. Prostě se bez ní neobejdete. Podobně nelze efektivně vyučovat, nemá-li student základní studijní návyky již od prvního ročníku základní školy (nošení školních pomůcek, sešitů apod.). Podobně je pochybné vzdělání všude tam, kde se pracuje na likvidaci výuky vázaného písma ve prospěch psaní na klávesnici. Dalším faktorem je klid v učebně (který je pro pozornost mimořádně důležitý), respekt ke spolužákům a učiteli. Toto všechno ovšem naprosto absentuje. Výuka nemá bez pozornosti naprosto žádný smysl. Učitel není povinnen (a to platí především pro středoškolské učitele) vychovávat a vést ke studijním návykům. To není jeho práce a já se domnívám, že každý středoškolský učitel, který se o to snaží, poškozuje vlastní psychické zdraví. Jde v takovém případě za hranu své profese. Pokud si středoškolák neuvědomuje důležitost vzdělání pro svou budoucnost, je to jeho problém a nikoli učitele. Základní studijní návyky by měl žák získat na prvním stupni základní školy, a to za plné podpory rodičů. Chování žáků je výsledkem jejich rodinné výchovy. Způsob, jakým se žáci chovají k učitelům (samozřejmě i mimo školu) a jak přistupují ke svým školním povinnostem, je vizitkou rodinné výchovy. V žádném případě si nemyslím, že budoucnost či „osud“ člověka předurčuje škola, učitel, nebo dokonce celý vzdělávací systém. Ba právě naopak, jsou to především rodiče, rodina, rodičovský příklad a klima v rodině. Naprosto chápu znechucení učitelů, kteří čelí třídě adolescentů čučících do mobilních telefonů a ponořených do vzájemného klábosení. Naopak mi stojí rozum stát nad veselými a dobře naladěnými učiteli, kteří toto „nastavení“ svých žáků chápou a jsou jim velkými kamarády.
Můj osten směřuje nikoli do škol nebo na učitele, ale spíš do rodin. V naší civilizaci je ovšem rodina stále kladena hodně vysoko a kritizovat rodiny, rodiče, rodičovskou výchovu, to se prostě nedělá. Je to jednoduše příliš velké sousto a já nemám v úmyslu čtenáře zahlcovat. Raději přenechám tuto roli sociologům rodiny, vývojovým psychologům a jiným specialistům. Naše téma také vybízí k tázání po tom, co vlastně vzdělání je. Je-li, jak říká Bára Divá, školství v úpadku, pak je na čase se ptát co pod pojmem vzdělání vlastně rozumíme. Situace prostě vyvolává mnohá tázání. Prozatím bude stačit, když zůstaneme u teze, že každý je odpovědný za svou budoucnost a čím dříve se této odpovědnosti ujme, tím lépe.
