Článek
Četl Platóna, provedl stovky experimentů, aby se dobral tajemství krásy. Chtěl po sobě zanechat rozsáhlé teoretické dílo, ve kterém by mladí němečtí malíři mohli nalézt rady, jakých se jemu od učitelů nikdy nedostalo.
Dürer byl dvorním malířem císaře Maxmiliána I. Narodil se 21. května 1471. Dürer byl syn vynikajícího zlatníka, který pocházel z Uher a usadil se v kvetoucím městě Norimberku.
R.1490 se Dürer vydává na čtyřletý učednický vandr po Německu a Švýcarsku.
R. 1494 se žení s Agnes Freyovou. Dürerovi neměli děti.
Téhož roku odjíždí do Itálie. Odebral se do Benátek, aby si tam rozšířil obzor a nahlédl hlouběji do tajů jižního umění. Od té doby bude usilovně a vytrvale zkoumat vědecké zákony řídící perspektivu. Touží objevit pravidla, pomocí nichž by mohl vytvářet ideální proporce lidského těla.
Když se r. 1505 podruhé vypraví do Itálie, tentokrát jako slavný umělec, velice svou prací překvapí Benátčany. Dokáže totiž malovat jako oni.
Růžencová slavnost - r. 1506
V Benátkách se na Dürera obracejí představitelé početné německé komunity. Rádi by si u malíře objednali velký oltářní obraz a nabízejí za něj 110 rýnských florénů. Dürer má ztvárnit růžencovou slavnost propagovanou dominikány, proto na obraze vpravo od Panny Marie umísťuje sv. Dominikána. Zakladatelem prvního růžencového kroužku je německý dominikán Jacop Sprenger.
Název „růženec“ má vztah k symbolice mystické růže, proto také nalezneme její květy na obraze. Marie a Ježíš rozdávají věnce z bílých /znamení radosti/ růží, ale i červených /smutek z Utrpení Páně/ růží. Pomáhají jim sv. Dominik a andílkové namalováni podle tradice italských putti.
Ježíš se vyklání, aby vložil věnec na hlavu papeže, Marie již ozdobila hlavu císaře.
Zbožní křesťané jsou rozestavěni podle pravidel:
vlevo od Ježíše, za císařem, vidíme světské osoby – význačné osobnosti německé komunity v Benátkách;
vpravo za papežem zase církevní hodnostáře. Pokračuje sice spor mezi papežem Juliem II. a císařem Maxmiliánem, ale Dürer je představuje pospolu, sjednocené společnou modlitbou.
U pravého okraje obrazu stojí pod stromem s nepokrytou hlavou sám Dürer.
K nohám Panny Marie Dürer umístil anděla hrajícího na loutnu, jehož si „vypůjčil“ z Belliniho obrazů, aby tak složil hold velkému Benátčanovi.
Bellini bude ostatně dílo svého německého kolegy velice obdivovat, stejně jako celé Benátky. Dokonce i dóže se přijde podívat na obraz a nabídne umělci roční rentu, jen aby se zde usadil.
Dürerův obraz Růžencová slavnost, zakoupený v Benátkách, dal nést přes Alpy na ramenou čtveřicí svalnatých pořízků, aby se dopravou nepoškodil, císař Rudolf II. Dürer a Pieter Bruegel patřili k Rudolfovým nejmilejším malířům.
Po návratu z Benátek se s horlivostí oddal studiu matematiky, psal traktáty o geometrii a perspektivě, o opevnění, o proporcích. Pracoval pro Maxmiliána I.
Je o dva roky starší než Mikuláš Koperník, o čtyři roky než Michelangelo Buonarotti. Všude klíčí nové myšlenky, vzdělaní lidé v celé Evropě spolu udržují kontakty, mohou se domluvit latinsky. Vydává se mnoho knih, vznikají četné interpretace klasických děl. Erasmus Rotterdamský by měl rád portrét malovaný Dürerem a píše o něm: „Takový umělec by měl žít věčně.“
V Německu pěstovali rytecké umění největší malíři. Dürer, nesporný mistr rytiny a dřevorytu, z něho učinil svůj nejlepší vyjadřovací prostředek.
R. 1520-1521 putuje do Nizozemí. Všude, kde se zdrží delší dobu, ho přijímají s velkými poctami.
Autoportréty
Dürer nemaluje autoportréty na zakázku, nýbrž pro vlastní potřebu. Sám sebe bude kreslit po celý život, počínaje první skicou, již vytvoří jako třináctiletý a úžasným dílem z r. 1522, kde vystupuje jako Muž bolesti /Vir Dolorum/ konče.
„Příroda ho obdařila hezkým tělem a vzrůstem, jež se snoubily s nádherným duchem, který v něm přebýval… Jeho tvář byla výrazná, oči lesklé, sporý nos…široká hruď, rovný trup, pevná stehna, silné nohy a nenašel bys nic hezčího nežli jeho prsty…“ Joachim Camerarius
Na sklonku života ho hluboce zasáhly konflikty vyvolané reformací.
6. dubna 1528 umírá v Norimberku.
Zdroje:
Největší malíři Albrecht Durer č. 46
A. M. Ripellino: Magická Praha ISBN 80-207-0524-4
Larousse Umění renesance a baroku, 1970
