Článek
Jak už to někdy bývá, po strmém vzestupu a po letech úspěchu a uznání čekal skladatele smutný konec. Zemřel v chudobě ve Vídni, opuštěn všemi svými přáteli a ctiteli. A s ním upadlo v zapomnění i jeho dílo a trvalo přes sto let, než se jméno Vivaldi znovu vynořilo z hlubin zapomnění.
Dětství
Antoniův otec Giovanni Battista Vivaldi byl holičem, hrál však také na housle. Antonio byl nejstarší ze tří sester a dvou bratrů. Jako nejstarší syn z celkem chudé rodiny byl Antonio předurčen pro povolání kněze, které skýtalo možnost dobré kariéry. Antonia však odjakživa zajímala jenom hudba.
Ospedale della Pietà
Kněžské svěcení Antonio obdržel r. 1703. Naštěstí církevní úřad nebránil Vivaldimu v hudbě. Téhož roku byl povolán jako učitel hudby do jednoho z benátských „Ospedali“, což v tomto případě byl siročinec, ve kterých byli vychováváni nejenom sirotci a nalezenci, ale také nemanželské děti. Byly zde dívky – nelegitimní dcery bohatých a mocných mužů města.
Hudbě v těchto ústavech byla věnována velká pozornost. Ospedale della Pietà mohla sestavit výtečný sbor a orchestr, jenž se stal jednou z hlavních atrakcí Benátek. Turisté z celé Evropy stáli v úžasu před mladými dívenkami, které ovládaly hudební nástroje nebo zpěv skutečně virtuózně.
V „La Pietà“ působil Vivaldi s většími či menšími přestávkami téměř celý život, pro zdejší soubor napsal mnoho koncertů i vokálních děl.
Velkého úspěchu dosáhl Vivaldi svou první tiskem vydanou sbírkou houslových koncertů L’estro armonico (Harmonický vrtoch, nápad nebo vnuknutí) op. 3. Šest koncertů z tohoto Vivaldiho opusu upravil pro klávesový nástroj J. S. Bach ve Výmaru a také ostatní němečtí skladatelé byli z Vivaldiho hudby nadšeni.
Opery
Vivaldi skládal také opery a v divadle Sant'Angelo, zde mělo premiéru nejméně osmnáct Vivaldiho oper.
Po roce 1720 se začal v operním světě prosazovat nový styl. Staří benátští mistři Tomaso Albinoni a Antonio Vivaldi tak měli stále více problémů udržet nestálý zájem publika. Jako skladatel instrumentální hudby byl však Vivaldi stále moderní. Jeho flétnové koncerty op. 10, které vyšly tiskem roku 1728, byly prvními sólovými koncerty pro tento nástroj vydaných tiskem.
Anna Girò
Anna Tessieri Giròová, zvaná La Girò byla Vivaldiho žačkou, nejdříve pravděpodobně za Vivaldiho pobytu v Mantově. V opeře se objevila poprvé r. 1723, v samotných Benátkách se představila jako operní pěvkyně o rok později. Stala se vyhledávanou primadonou, její současníci obdivovali zejména její dokonalé herecké umění. Vivaldi napsal řadu hlavních rolí ve svých operách pro ni.
Všichni předpokládali, že Anna a Vivaldi jsou milenci. Většině to ovšem nevadilo až na kardinála Ruffa. Když r. 1737 Vivaldi chystal operu ve Ferraře, kardinál mu zakázal dirigovat a Anně zpívat. Opera se odehrála bez Vivaldiho a Anny a jak se dalo čekat, byl to propadák.
Vídeň
Koncem dvacátých let strávil Vivaldi nějaký čas ve Vídni. V korespondenci Antonia Contiho se objevuje zmínka o Vivaldiho setkání s císařem Karlem VI. r. 1728.
„Císař se dlouho bavil s Vivaldim o hudbě a říká se, že toho s ním za čtrnáct dní soukromě namluvil více než se svými ministry za dva roky.“
Poslední léta
R. 1740 dvaašedesátiletý skladatel opustil Itálii. Mířil znovu do Vídně, kde žil císař Karel VI., který byl milovníkem Vivaldiho hudby. Jenomže císař na podzim umřel poté, co snědl talíř jedovatých hub a zájem o Vivaldiho na císařském dvoře upadl.
Koncem června prodal ve Vídni skladatel několik svých koncertů hraběti Collatovi, který sídlil v Brtnici na Moravě. O měsíc později 27. července 1741 Antonio Vivaldi zemřel.
Jeho pohřeb byl velice chudý a o úmrtí skladatele je dochována poznámka v rukopisných Commemoriali Gradenigo:
„Abbé Antonio Vivaldi, známý jako „Prete Rosso“, vynikající houslista a v nejvyšší míře proslulý skladatel v oblasti instrumentálního koncertu, který prý jednou vydělal 50 000 dukátů, zemřel kvůli výjimečné marnotratnosti chudý jako žebrák ve Vídni.“
Zdroje: E. Lundayová Tajné životy slavných skladatelů ISBN 978-80-242-3195-2
Mistři klasické hudby č. 8 Vivaldi ISSN 1212-6160