Článek
Pepička pracovala v domácnosti Anny Fingerhutové. Dobrotivá vdova Anna zvládala vedení prosperujícího rodinného podniku (Náprstkům patřil Černý pivovar na Karlově náměstí a dům U Černého orla Na Poříčí) a ještě k tomu obětavě sloužila pražské chudině. Dokázala rozdat až šest set bochníků chleba denně, přičemž každý pátek se před domem shromáždilo až 1500 žebráků. Almužny přišly paní Fingerhutovou na 2500 zl. ročně.
Smutné pro Pepičku bylo, že „paňmaminka“, jak syn Vojta maminku nazýval, nechtěla mít ve svém domě druhou paní a ještě k tomu Pepička pro svůj nízký původ nebyla vysněnou partií pro syna Vojtěcha.
Vojta přece jen dokázal prosadit svou
Za svého desetiletého pobytu ve Spojených státech Vojta Náprstek, vlastenec, rebel z r. 1848 a nedostudovaný právník, se stal nádeníkem, truhlářem, knihkupcem i účastníkem expedice mezi indiány kmene Dakota. A hlavně byl nakloněn všemu novému.
První civilní svatba na Staroměstském náměstí
Už jejich svatba 25. února 1875 byla hotovou senzací. Pepička Křížková byla první nevěstou na Staroměstské radnici v Praze. Oddával je pan rada Oulehle. Žádný kněz. A ještě k tomu si bohatý měšťan, pražský radní, mecenáš, zakladatel Průmyslového muzea a lidumil bere zaměstnankyni.
Josefa dokázala sloučit domácnost s chodem podniku
Josefa Náprstková nepatřila k ženám, které po sňatku zůstanou doma. Jakmile se vrátila z civilního obřadu, zasedla k práci tam, kde včera přestala. Vzala na sebe i spoluzodpovědnost za chod podniku s mnoha zaměstnanci.
Vzdělání si doplňovala četbou
Od svých mladých let do sebe vstřebávala kulturní a duchovní hodnoty a zejména hodně četla. V Americkém klubu dam patřila k nejhorlivějším členkám, všeho se zúčastňovala, o všem věděla. Americký klub dam časem rozšířil přednáškovou činnost na nejobecnější vzdělávací témata až po literaturu a astronomii, pořádal výlety, dobročinné akce pro chudé a významně přispěl k prolomení tradičních představ o ženě coby domácí puťce a kuchyňce. Klub existoval 20 let.
Zahálku považovala za hřích
Již od dětství byla zvyklá pracovat. Patřila k ženám, co zahálku považovaly za hřích. Pepička byla zvyklá již z domova pomáhat do rodinného rozpočtu. Už její matka si přivydělávala domovnictvím a obchodem s kvasnicemi a zásluhou mladší sestry Ludmily, první bibliotekářky u Náprstků, se u nás rozšířily šicí stroje – byla jejich první dealerkou.
Josefa se starala v rodině o finance
„Celé řízení podniku spočívalo na Josefiných bedrech,“ vzpomíná Renata Tyršová.
Po večerech vystřihovala články z časopisů. Dnešní knihovna jich chová 350 svazků.
„Věřte mi, drahé dámy,“ ujišťovala návštěvnice knihovny, „to je můj oddech a nejmilejší zábava.“
Adopce osiřelých dívek
Náprstkovi přijali za vlastní pět dívek, sirotků. Do rodiny přišly již větší. Nový domov našli u manželů i synovci paní Náprstkové, kterým předčasně zemřela matka. Chodila k nim i neteř, dcera Ferdinanda Fingerhuta.
Část úspor věnovala Josefa nadaci Zátiší, fondu pro spokojené stáří žen z lidu. Fond vydržel do druhé sv. války, kdy ho Němci zrušili.
Josefa se naučila anglicky
Vojta Náprstek psal nerad, a tak naučil svoji Josefu anglicky, aby za něj vyřizovala i zahraniční korespondenci.
„Koresponduje s půl světem,“ říkával F.L.Rieger. Silně krátkozraká si prkénko s dopisním papírem položila na kolena a psala.
Když byl roku 1903 zakládán Husův pomník na Staroměstském náměstí, paní Josefa Náprstková representovala všechny české ženy. Přikročila ke kameni jako prostá, šedá popelka, lidový svůj původ nikdy nezapřela.
Zdroje: Eva Uhrová: Ženy, které uměly myslet ISBN 978-80-86713-55-7
Petr Hora-Hořejš Toulky českou minulostí č. 8 ISBN 80-238-5709-2
