Článek
„Je to velice milý chlapec a bude z něho velký malíř, jestli mu Pán Bůh zachová zrak a bystrou hlavu.“ Eugéne Musson, 1873
Hilaire German - Edgar de Gas /ve zralém věku si změnil pravopis jména na Degas/ se narodil 19. července 1874, jako nejstarší z pěti dětí. Měl dva bratry a dvě sestry.
Rodiče
Otec Auguste de Gas byl bankéř a v Paříži reprezentoval finanční zájmy rodinného podniku, založeného malířovým dědečkem v Neapoli na počátku 19. století. Edgarův otec byl dobrý, distingovaný a vzdělaný člověk. Miloval hudbu a umění. Často nabádal syna, aby maloval, radil mu a kladl důraz na jeho trpělivost a vytrvalost.
Dědeček Hilaire de Gase se vyznačoval pravým charakterem. Během Francouzské revoluce r. 1789 emigroval do Itálie, tam se oženil, založil rodinu, banku a rodinnou firmu, a podařilo se mu zbohatnout.
Matka Celestine Mussonová pocházela z Luisiany a byla známá svojí neobyčejnou krásou. Její rodina zbohatla obchodováním s bavlnou. Celestine zemřela, když bylo malému Degasovi sotva 13 let. Rodinné pouto bylo velmi silné a možná ještě zesílilo, když otci Augustovi v r. 1847 zemřela žena a musel se sám starat o pět dětí. Ztráta matky ve 13 letech musela Degase hluboce poznamenat. Někteří umělečtí kritici v tom spatřovali příčinu jeho budoucí neschopnosti navázat trvalý vztah k ženám.
Degas se po studiu lycea Louis-le-Grand zapisuje na právnickou fakultu. Současně se mu podaří získat legitimaci, díky níž smí kopírovat v Louvru. A tak se učí malovat tím, že – stejně jako mnozí před ním i po něm – kopíruje práce starých mistrů.
V r. 1856 odjíždí Degas k dědečkovi do Neapoli. Kopíruje italské mistry v muzeích i v kostelech.
Edgar Degas pocházel ze staré zámožné a kulturně založené rodiny. Ovšem po smrti otce Augusta de Gas v r. 1874 se banka patřící rodině položí, což Edgarovi způsobí vážné finanční potíže a Edgar si musí vydělávat svým malováním na živobytí, a navíc splatit dluhy, které rodina nadělala.
Začínal od klasického akademismu, ale po určité dob přešel k realistické tematice. Nápady hledal v pařížských divadlech, na koňských dostizích nebo v Opeře. Jeho malířství se stává odrazem zvyklostí „lepší společnosti“, do níž ostatně sám patří. Manet, známý svým břitkým jazykem, ho nazývá „malířem smetánky“. Po r. 1873 všechen čas věnuje pozorování tanečnic a jejich práce.
Výstavy impresionistů - 1879-1880
Malíř se účastní výstav, kde prezentuje svá díla. Degasova účast na třetí výstavě r. 1877, kde prezentuje 22 prací, mu vynese úspěch. I přesto má Degas mizernou náladu.
„Žít takhle sám, bez rodiny, to je opravdu příliš těžké. Nikdy bych si nepomyslel, že budu muset tolik trpět. Stárnu, zdraví mi přestává sloužit a jsem téměř na mizině. Moc špatně jsem si zorganizoval život na tomto světě.“
Přátelství s Manetovými bratry
Degas se s Manetem setkal někdy v r. 1862 v Louvru, a oba umělci si padli do noty podobným vkusem a postoji. Měli podobné privilegované postavení a oba nenáviděli vše bohémské. Degas byl znám svou ironií a bystrou inteligencí, kterých občas používal jako zbraň. Dokonce i jeho přátelství k Manetovi neustále narušovaly hádky a období citelného chladu. Na určitou dobu se stali dobrými přáteli a navštěvovali kavárny, které si oblíbili umělci té doby.
Kavárna Guerbois, na úpatí Montmartru, toto místo je považováno za jednu z kolébek impresionistického hnutí.
Koncem 60. let byl Degas k vidění v kavárně Guerbois, ve společnosti malířů, jako byli Renoir, Cézanne, Sisley, Monet, Bazille, Pissaro a Manet. Také sem chodívali kritici a spisovatelé, kteří malíře podporovali, jako Zola, Astruc a Duranty. Díky Manetovi Degas poznal malířku Berthe Morisotovou, jež byla manželkou Manetova mladšího bratra. Degas nesouhlasil s tím, aby byl považován za impresionistu. Sám sebe považoval za realistu.
Léta následující po r. 1870 představují vrchol Degasova umění, období, kdy se stal veřejně známou osobností a kdy začal malovat své nejznámější náměty: tanečnice, kavárenské scény, pradleny, modistky, žehlířky. Zatímco impresionisté dávali přednost krajině, Degas maloval město a jeho obyvatele. Vytvářel městské umění založené na pečlivém pozorování a znalosti námětu, takže byl blíže románům Zoly a Flauberta a realismu než hlavnímu proudu impresionistické malby. Brzy vešel do povědomí jako malíř tanečnic.
„Říkají mi malíř tanečnic. Neuvědomují si, že pro mě je tanec jen záminkou pro malování určitého námětu a vyjádření pohybu.“
Degas a ženy
Ženy všech stavů a životních údělů byly jedním z velkých témat Degasovy umělecké dráhy. Žádná z nich však zcela nezískala jeho srdce, a tak většinu života prožil jako starý mládenec v nejrůznějších ateliérech a pařížských bytech. Nikdy se neoženil. Své přátele ubezpečoval, že vždy když došlo na to, aby si zvolil mezi manželstvím a uměním, vybral si umění.
Malíř baletek a pradlen se stal s konečnou platností malířem moderní Paříže, města, které mu poskytlo nekonečnou řadu námětů pro neúnavnou tvořivou činnost. Žil velmi jednotvárným životem a čím dál víc se uzavíral před okolním světem, takže ho přirovnávali k poustevníkovi, který se opevnil ve své „sluji“ před nevítanými hosty.
Stáří – samota
Žije sám a věrná hospodyně Zoé se mu stará o dům a dělá mu společnost. Malířův život je učiněná spoušť. Je stále osamělejší. Jeho blízcí odcházejí. Po smrti Édouarda Maneta, jeho bratra Eugéna a Berthe Morisotové-Manetové na důkaz obdivu k Morisotové zorganizoval Degas s pomocí Moneta a Renoira v r. 1896 posmrtnou výstavu Berthiných prací. Spolu s Mallarméem a Renoirem Degas pečoval o Julii, osiřelou dcerku Berthe Moritotové a Eugéna Maneta, která se narodila v r. 1879.
Oční choroba se zhoršuje a nutí Degase, aby postupně přestal malovat i kreslit. Pokouší se ještě modelovat. V r. 1912 musí umělec opustit z důvodu demolice dům, v němž prožil posledních 22 let. Tato změna jím velmi otřese, a on přestává pracovat úplně.
„Od chvíle, kdy jsem se přestěhoval, už nepracuji…. -všechno je mi jedno, nic mě nezajímá… Stáří je divná věc, člověk se stává ke všemu lhostejný..“
Degasův pocit odosobnění a melancholie se prohlubuje s nástupem hluchoty.
Umírá 27. září 1917 na zápal plic.
Zdroje: Největší malíři č. 6 Edgar Degas ISSN: 1212-8872
Velcí impresionisté ISBN 80-85785-49-8
