Článek
Světlo světa spatřil v Paříži 23. leda 1832. Jeho otec Auguste Manet byl vysoký úředník ministerstva spravedlnosti. Matka, Eugenia Desirée Fournierová, dcera diplomata, pocházela rovněž ze zámožné rodiny. Jejím kmotrem byl švédský král.
V r. 1848 dokončí gymnázium. Mladý Manet by se rád věnoval malování, jeho plány, ale narážejí na otcův kategorický nesouhlas. Otec časem pochopí synovo nadání a mladý Manet vstupuje do ateliéru Thomase Coutura /1815-1879/. R. 1856 Manet opouští Couturův ateliér, přesvědčen, že se více naučí od mistrů, které objevil v Louvru. Obdivuje Tiziana, Rubense a Velázqueze.
Manet, ve své době známý svou elegancí, patří k umělecké bohémě francouzské metropole. Často se objevuje v módních koncertních síních, kavárnách a zahradách. Nachází tam inspiraci pro scény z pařížského života.
V r. 1863 Manet zasílá na Salón tři obrazy, mezi nimiž figuruje i Snídaně v trávě. Stejně jako mnoho jiných pláten je komisí diskvalifikována a bude vystavena teprve v rámci slavného Salónu odmítnutých. Snídaně v trávě je posuzována jako příklad špatného vkusu a zvráceného gusta.
K dalšímu souboji Maneta se Salónem dochází r. 1865. Důvodem je Olympie. Obraz, který se setká s ostrou kritikou a vyvolá skandál, jaký nemá v dějinách malířství obdoby.
Sblížení s impresionisty
Manet je porotou Salónu často odmítán a sbližuje se s impresionisty. Claude Monet, Paul Cézanne, Edgar Degas a Berthe Morisotová upřímně obdivují Manetův talent. Manet se nikdy nechtěl zúčastnit výstav impresionistické skupiny, raději vyhledával konfrontaci s porotou oficiálních Salónů.
„Jít svou cestou a nevšímat si lidských řečí.“
Manet, který je pouze o 10 let starší než budoucí impresionisté, jim ukazuje nový způsob vidění, vnímání a malování. Jak říká Auguste Renoir: „On dokázal ve svých obrazech nejlépe zachytit ideál, k němuž jsme všichni směřovali.“
Manetovy názory a úvahy týkající se tématu malířství vzbuzují nadšení impresionistů.
„Jak byly zajímavé ty rozhovory a neustálé výměny názorů. Pokaždé nám dodávaly sílu a víru v sebe, rozjasňovaly mysl,“ vzpomíná Monet.
V říjnu r. 1863 se žení se Suzanne Leenhoffovou, mladou nizozemskou pianistkou, kterou poznal r. 1849. Suzanne porodila již v lednu r. 1852 syna Leona-Ědouarda, jehož otcovství se připisuje Manetovi. Manet po smrti svého otce r. 1862 zdědil značné jmění. Svůj vztah se Suzanne udržoval v tajnosti, aby neohrozil otcovu kariéru. Svůj soukromý život tajil tak důkladně, že dodnes není jisté, zda Suzannin syn Léon, který se často objevuje na malířových malbách, byl jeho vlastní nebo pocházel z jejího dřívějšího vztahu.
Manet a spisovatelé
Spisovatelé a básníci nejohnivěji bránili Maneta v boji, který proti němu vedli kritici. Charles Baudelaire, Emil Zola, Stéphane Mallarmé na jeho malířském umění oceňovali hluboké, paradoxně již téměř klasické novátorství. S malířem je spojovalo osobní přátelství. Manet se často procházel s Baudelairem po zahradách v Tuileriích, se Zolou chodil do pařížských kaváren a Mallarmé často navštěvoval jeho ateliér.
Portrét Stéphana Mallarmého r. 1876.
Mallarmé je o deset let mladší. Manet svého přítele maluje . Přátelství těchto dvou geniálních umělců bude trvat až do Manetovy smrti.
R. 1879 začínají trápit Maneta revmatické záchvaty a onemocní ataxií spojenou s progresívní paralýzou. Nemoc omezuje tvůrčí možnosti umělce.
Manet bojuje s nemocí a poslední léta se konečně těší všeobecnému uznání. Postupující nemoc se však nepodařilo zastavit. Dostal sněť do levé nohy a museli mu ji amputovat. Ani tento zoufalý pokus mu život nezachránil. Umírá 30. dubna 1883.
Snídaně v trávě
Manetovým přáním nebylo zobrazit ideál ženskosti, ale zpodobnit normální současnou ženu. Proto si za modelku vybírá svoji tehdejší milenku Victorine Meurentovou. Maluje ji takovou, jakou ji vidí. U Maneta nenajdeme lichotivé tvary a nereálné polostíny: bez jakéhokoli retušování maluje skutečné vrásky na hrdle a záhyby na břiše. Maluje je, protože skutečně jsou, toť vše.
Pohoršení vzbudila skutečnost, že vedle nahé ženy leží dva oblečení muži. Účinek jejich bezprostřední blízkosti ještě posilovalo umístění jejich nohou.
Lascívní nádech vzbuzovaný pohozenými šaty je ještě umocněn převrženým košíkem s broskvemi a prázdnou lahví v popředí. Navíc se divák neustále střetává s upřeným pohledem ženy, o které se vědělo, že je to Manetova oblíbená modelka Victorine, a která jakoby se nás neustále ptala, co nám vlastně vadí. Za vrchol špatného vkusu kritici považovali veselý pohled modelky, který chápali jako nestoudný a vyzývavý.
Mallarmé s Manetem někdy hovořil o smyslu své poezie:
Nemalovat věc, ale účinek, který vyvolá. Verš proto musí být utvořen nikoliv ze slov, ale z představ, a všechna slova musí ustoupit pocitům.
Manetovo pozdní dílo se ubíralo podobným směrem- zaměřovalo se spíše na celkový dojem než na konkrétní detaily.
Zdroje: E.H.Gomrich Příběh umění, 1995
Velcí impresionisté ISBN 80-85785-49-8
Největší malíři Édouard Manet č. 5 ISSN: 1212-8872
