Článek
Ferdinand - syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Narodil se ve Štýrském Hradci. Nezajímala ho vysoká politika. Byl až mimořádně zbožný. Neústupnost v náboženských otázkách v něm utvrdilo studium na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu. Stal se duší protireformace ve střední Evropě. Jeho heslem bylo: „Raději pustina než země plná kacířů.“
V r. 1616 umírá ve Štýrském Hradci první manželka Ferdinanda, bavorská princezna Marie Anna. Během 16letého manželství přivedla na svět čtyři syny a tři dcery.
O tři roky později se Ferdinand stává císařem. Teprve r. 1621 posílá Ferdinand svého ministra Hanse Ulricha z Eggenbergu do Mantovy, aby tam vedl jednání ohledně případného sňatku s Eleonorou Annou Marií Gonzagou. Rod Gonzagů se v Mantově dostal k moci již r. 1328. Panovníci, od r. 1433 markrabí a od r. 1530 vévodové, přetvořili Mantovu v jednu z nejvznešenějších rezidencí, která podporovala rozvoj umění a věd.
Byli pokrevně příbuzní, sice vzdáleně, a navíc Ferdinand byl Eleonořiným kmotrem, takže potřebovali papežský dispens. Vše proběhlo hladce.
Rodiče nevěsty, vévoda Vincenzo I. z Mantovy a Montferrata a jeho choť Eleonora Medici nešetřili na věnu. Jejich dcera obdržela kromě vysoké částky v hotovosti také cenné šperky, vzácné látky a koberce.
Druhé a třetí manželky císařů měly klidnější život než jejich předchůdkyně, neboť nemusely plnit povinnost porodit syna a následníka trůnu. Stejně tomu tak bylo u Eleonory, která ke svým nevlastním dětem přilnula. Ony jí lásku opětovaly, i vnuk Leopold, ke kterému měla Eleonora velmi silné pouto. Druhé manželství bylo bezdětné.
Manželství se vydařilo. V těžké době válek, pustošení, symbolizovala, o dvacet let mladší manželka, kulturu a humanitu. Eleonora se snažila udržovat kontakty se svou vlastí i poté, co se její rodná Mantova a okolní kraje přeměnily ve vedlejší válečné pole třicetileté války, na němž spolu bojovali císař, francouzský král, hornoitalská knížata a Španělsko. Ferdinand se konce třicetileté války nedožil. Zemřel ve Vídni a byl pohřben ve Štýrském Hradci.
Eleonora měla na manžela velký vliv. Dosáhla u něj, aby nově založená univerzita v Mantově získala císařská privilegia. Díky pochopení svého manžela se Eleonora mohla věnovat hudbě, kterou milovala. Udržovala kontakty s mantovskými umělci a snažila se je dostat na vídeňský dvůr. Stala se z ní „velvyslankyně evropské kultury“, pro kterou komponoval hudební díla i slavný Claudio Monteverdi. Claudio Monteverdi dovedl operu k jejímu prvnímu vrcholu. Dopomohl ji i k větší pozornosti u početnějšího publika, což vedlo k otevření první operní scény v Benátkách r. 1637 i v Itálii vůbec.
Eleonoru lze bez přehánění označit za velkou dámu vídeňské kulturní scény té doby. Podporovala operu, balet, komedii dell´arte i dramatické divadlo. A pokračovala v tom i po manželově smrti. Založila i dvorní kapelu sestávající z 24 hudebníků, z nichž mnozí pocházeli z Mantovy.
R. 1630 se stává císařovnou. Měla právo doprovázet svého manžela na cestách. Dál se zapojovala do veřejného života, a především Eleonořin nevlastní syn Ferdinand III., který nastoupil na trůn po otci, často vyhledával její radu.
Přála si být pohřbena ve vídeňském klášteře karmelitánek, na jejímž vzniku měla velké zásluhy. Pozůstalí jí její přání splnili, ale v r. 1782 byly Eleonořiny ostatky převezeny do vévodovy hrobky pod Svatoštěpánským dómem.
Zdroje: Václav Oulík: Po stopách Habsburků ISBN 80-7190-348-5
Sigrid-Maria Grössingová: Habsburské císařovny ISBN 978-80-7617-243-2
