Článek
Ze šesti členů rodiny jich bylo obdařeno talentem pět. Kromě Antonína, otce rodiny, si osud umělce vybrali nejen jeho mladší bratr Václav, ale i další generace, a to Amálie, Josef a Quido, trojlístek dětí Antonína Mánesa. Nejnadanější z celého rodu byl Josef.
Antonín Mánes /1784-1843/ zakladatel malířské dynastie Mánesů. Vypracoval se z řemeslného dekoratéra keramiky až do křesla profesora na pražské Výtvarné akademii. Věnoval se hlavně krajinomalbě. Stal se jedním z průkopníků naší realistické plenérové malby, prvním lyrikem české krajiny.
Václav Mánes /1793-1858/ mladší bratr Antonína, byl uzavřený, samotářský člověk. Říkává se, že z pěti Mánesů byl nejméně nadaný a že ho k umění přivedla spíše vytrvalost a píle. Oba bratři se stali na Akademii pedagogy, a tím i příslušníky pražské intelektuální elity: Antonín profesorem, Václav podvakrát dočasně zastupujícím ředitelem.
Domácnost zpočátku sdíleli i Antonínovi sourozenci, sestra Anna, která se později provdala do Nymburka, a již zmíněný bratr Václav. Všechny držel pohromadě jediný zájem: malování.
Ve svých 31 letech se Antonín oženil s Magdalénou Schwidnerovou a časem se jim narodilo 5 dětí, z nichž 2 zemřely. Okolí je vnímalo jako mírumilovné, neškodné podivíny. S výjimkou Antonína se žádný z Mánesů neoženil, Václav, Josef i Quido zůstali starými mládenci.
Quido Mánes /1828-1880/. Benjamínek mezi Mánesy byl zázračné dítě. Talent Quidův byl tak nesporný a současně tak jednostranný, že ho na malířskou Akademii přijali už jako desetiletého. Vydržel tam 13 roků. Korunním tématem pro něho zůstali koně, o nichž věděl absolutně vše, rozhodně víc než o lidech. Své koně i vojáky kreslil i levačkou. Quido byl plachý, samotářský, věčně zasněný starý mládenec. Trpěl srdeční chorobou, na sklonku života se přidaly neuropsychické potíže. Zemřel ve dvaapadesáti jako Josef.
Strážný anděl rodiny Amálie Mánesová /1817-1883/. Talentované dívce poskytl jediné výtvarné vzdělání otec. Osvojila si pečlivou liniovou kresbu, cit pro barvu, krajinářské sklony. Tvořila v romantickém duchu, plném fantazie, návratů k přírodě a historii. Svoje práce nikdy nevystavila, dokonce je přestala podepisovat. Její osud vplynul přímo do mateřské péče o bratry, které posléze uložila do rakve a kvůli nim se neprovdala. Po smrti otce ovdovělá paní Magdaléna nedostala po manželovi žádnou penzi. Valná část existenčních starostí dolehla tedy na Amálii. Aby zaopatřila bratry, do úmoru dávala soukromé hodiny kreslení. K Amáliiným nejznámějším žačkám patřily Marie a Libuše Riegrovy, vnučky Františka Palackého a patnáctiletá Zdenka Braunerová.
„Budeš vydělávat, aby se bratři mohli celému tomu kumštu obětovat,“ rozhodla se Amálie. Její vztah k básníku Ebertovi ztroskotal a po smrti matky převzala starost o mužské. Vychovali z ní především starostlivou a oddanou strážkyni rodiny, která svůj talent a čas vynaložila na umělecký rozvoj sourozenců. Záhy poznala Josefův talent a ustoupila v šlechetném gestu do pozadí a přijala úděl doživotní pečovatelky a staré panny.
Zanechala po sobě 55 akvarelů a 6 olejů. První samostatnou výstavu měla až v r. 1934, padesát let po své smrti.
Josef Mánes /1820-1871/ nejnadanější z rodiny Mánesů. Od otce se postupně naučil vše, co mu dovedl a mohl předat. Otec „Pepiho“ brával již jako 13letého s sebou „na praxi“. Jezdíval o letních prázdninách na šlechtická sídla, kde vyučoval. A tak se i „mladý pan Mánes“ uplatnil jako pedagog, když učil své aristokratické vrstevníky základům kreslení.
Na Akademii strávil Josef osm roků. U zbožného Tkadlíka, velkého ctitele Rafaelova, se zdokonalil v jemnosti a ušlechtilosti kresby. Josef pozoruhodně rychle umělecky vyspíval. Rubens se stal kyprou plasticitou svých krásných, temperamentních žen jeho dalším vzorem hned po Rafaelovi.
V Mnichově po odchodu z Akademie a neshodami s ředitelem Rubenem, navázal přátelství s Václavem Levým, s Ferdinandem Náprstkem, s architektem Ignácem Vojtěchem Ullmanem. Mnichov se mu měl stát balzámem pro duši, avšak stal se pro něj počátkem vandrovní cesty, při níž lidsky dozrál v muže.
Byl prvním naším malířem, jemuž se opravdu důvěrné poznání vlasti stalo programem. Svým dílem vyjádřil duši země a lidí, přestože se lépe vyjadřoval v němčině a český jazyk pořádně nikdy neovládal. Dílo Josefa Mánesa zvýrazňovalo „českost“. Jeho krásky oblých tvarů i mužné hrdiny přijalo pak jako takřka závazné vzory následující umělecké pokolení, tzv. Generace Národního divadla. Pro naše výtvarné umění Mánes učinil, co Smetana pro českou hudbu. Mánesovo vidění českého člověka a světa vstoupilo do Alšových obrazů Vlasti, do alegorií Ženíškových i Tulkových.
Byl prvním malířem, který zobrazil krásu všedního, reálného života na venkově. Sklízel neporozumění, posměch, samotu, chudobu. Hledal pravdu o životě.
V létě r. 1846 přijíždí na pozvání přítele Bedřicha Sylva-Tarouccy na zámek jeho rodiny do Čech pod Kosířem, na Hanou. Na Hané malíře nadchly lidové stavby, malovaná žudra, písně ženců, zvyky zdejších lidí a jejich sváteční kroje, v nichž chodili na trh či o nedělích do kostela. Na Těšínsku okouzlen venkovem, sbíral čepce, živůtky, střevíce, přezky, spony, detaily rukávů, pentle na copech. K roli kreslíře a malíře s radostí přijal i úlohu etnografa. Našel téma. Bude prvním, kdo zachytí tvář a duši venkova a venkovanů! A téma mu vydrží do konce života. Národopisné studie z cest po Moravě, Slovensku a Slezsku. Cesta za Slovanskou duší a národním krojem. Valnou část urazil pěšky.
Františka Šťovíčková /1825-1909/, o pět let mladší než Josef. Půvabná služebná, která sloužila u Mánesů. Josef se s ní sblížil. Když otěhotněla, Amálie přes všechny Pepiho protesty Františku vyhnala z domu. Zavřela před ní údajně dveře i později, když otci přivedla ukázat dcerušku, v té chvíli snad osmiletou.
Syn ctihodného profesora, a má dítě se služkou! Navždycky se znemožní! Žádná slušná rodina už jeho služeb nepoužije! Po jeho obrazech neštěkne pes! Co řeknou lidi?
Amálie se tvrdě postavila proti, aby neutrpěla pověst rodiny. Po léta se o všechny starala a to má za vděk! Zatvrdila se. Josef si bezpočtukrát vyčítal svou slabost, neschopnost prosadit svou a autoritativní Amálii tenkrát v duchu nenáviděl.
Mánesovi bylo 30 let, dozrál věkem i umělecky. Jenže osud jakoby mu dělal naschvály a následujících 15 let žádné lákavé nabídky nedostává. Navíc se r. 1866 u něj začnou projevovat první příznaky vážné choroby.
Když přece jen se objevila nabídka nějakého velkého díla, dostavily se hned překážky, které malířovu práci otrávily, znehodnotily či znemožnily dokončit. A situaci si často komplikoval sám.
Rány z nešťastné lásky k Fanny se ovšem nikdy nezhojily úplně. Snad i proto, že osud mu již nedopřál, aby stejně plný a opravdový vztah mohl ještě někdy prožít znovu.
V letech 1865-1866 je Mánesovi svěřena výzdoba terče Staroměstského orloje. To už zápasil s postupující zákeřnou chorobou. Profesor Purkyně se smiloval. Předepsal mu opium purum. Opiové prášky ho tehdy dostaly z krize. Jenže napodruhé profesor doporučil léčit deprese klidem a zdravou životosprávou.
Přátelé ho varovali: podle staré pověsti zešílí nebo zemře každý, kdo na orloj sáhne. Čtyřiadvacet medailonů Josef dokončil během 15 měsíců.
A jakoby platila varovná pověra – od práce na orloji se začal prudce zhoršovat jeho zdravotní stav. Ani cesty do zahraničí nepřinesly žádné zlepšení zdravotního stavu.
9. prosince 1871 Josef Mánes umírá.
„Bohudík – již dotrpěl… K závidění krásný, k zoufání nešťastný byl život jeho! Napsal Jan Neruda v nekrologu.
Zdroje:
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 8, 2000
Kožík F.: Josef Mánes, 1984
Eva Uhrová: Ženy, které uměly myslet
