Článek
Jarka pozorovala spícího Filípka mezi sebou a Vaškem. Miminko oddychovalo s pootevřenými ústy, zatímco Vašek ležel na samém okraji postele zády k nim, jako by se snažil udržet co největší odstup. Takhle nějak to vypadalo každý večer posledních několik měsíců. Když přivezli Filípka z porodnice, krásně připravený pokojíček zůstal prázdný, což se o manželské posteli říct nedalo.
Zpočátku Jarka nepřipouštěla, že by to mohlo být problémem. Milovala pocit, když měla svého syna nablízku, mohla ho v noci hladit po tvářičce a nemusela vstávat ke kojení. Vašek to první týdny toleroval, ale postupně se jeho poznámky o přestěhování Filípka do vlastního pokoje stávaly čím dál častějšími. Jarka však vždy našla důvod, proč ještě počkat.
„Dneska jsem dočetl článek o spánkových návycích u dětí,“ řekl jednou Vašek při večeři a snažil se znít nezaujatě. „Všichni odborníci se shodují, že dítě by mělo spát ve vlastní postýlce.“
Jarku zaplavil pocit naštvání. „Takže sem špatná matka? Filípek je spokojený tam, kde je. Copak nevidíš, jak krásně spí, když je v naší blízkosti?“
„O to přece nejde,“ vzdychl Vašek. „Jde o nás. O náš vztah. Kdy jsme naposledy…“
„Vždycky jde jen o to jedno, že?“ přerušila ho podrážděně. „Já se tu snažím být dobrou matkou a ty myslíš jenom na své potřeby.“
Situace gradovala každým dnem. Vašek zůstával déle v práci, o víkendech si nacházel záminky, proč jít s kamarády na pivo. Jarka se ještě více upnula k Filípkovi. Často zjistila, že Vašek spal v obýváku na gauči.
„Jarko, já už takhle nemůžu,“ řekl jednoho večera unaveně. „Miluju tě i Filípka, ale tohle není rodina, jakou jsem si představoval. Připadám si jako host ve vlastním domě.“
„Bojím se,“ přiznala Jarka po dlouhé odmlce. „Bojím se, že když ho dám spát jinam, něco se mu stane.“
„Jarko, prosím tě,“ přerušil ji Vašek. „Vždyť máme chůvičku s kamerou. Uvidíme každý jeho pohyb, uslyšíme každé zakňourání.“
„Mamka chce Filípka pohlídat, abychom mohli být spolu jako dřív. Domluvím to na sobotu?“
„Ale… co když se něco stane?“ namítla Jarka.
„Vychovala čtyři děti a často hlídá i děcka mých sourozenců. Není důvod se bát,“ odpověděl Vašek a vzal ji za ruku. „Musíme zase trochu začít žít.“
Jarka nakonec souhlasila, i když se jí svíralo srdce, když v sobotu předávali Filípka tchyni. Cestou do cukrárny neustále kontrolovala telefon. Napětí mezi nimi bylo hmatatelné, když seděli naproti sobě jako dva cizinci.
„Je to zvláštní, být takhle venku,“ prolomila Jarka ticho a nervózně si pohrávala s telefonem.
„Jo, je,“ přikývl Vašek. „Ale příjemné.“
První hodinu Jarka svírala telefon jako záchranné lano. Zkontrolovala ho pokaždé, když se na chvilku odmlčeli. Vašek nenaléhal, jen trpělivě čekal. Povídali si o všedních věcech, vyhýbajíc se tématu Filípka.
Po čokoládovém dortu s malinami ji Vašek rozesmál historkou z práce. Její smích zněl i jí samotné cize, jako dávno zapomenutá melodie. Překvapilo ji, jak dobře jí bylo. Postupně telefon odložila do kabelky. Mluvili o filmech, o jeho práci, o jejích plánech vrátit se do zaměstnání.
„Pamatuješ, jak jsme se seznámili?“ zeptal se Vašek. „Na tom večírku, kde jsi pila jenom minerálku.“
Jarka se usmála. „A ty jsi mi celou dobu nabízel drink.“
„A pak jsi mi řekla, že pokud tak zoufale potřebuju někoho opít, měl bych přehodnotit své seznamovací strategie.“
Oba se rozesmáli. Byl to jejich příběh, jejich vzpomínka. Cestou k tchyni se Jarka odvážila vzít Vaška za ruku. Jeho prsty se propletly s jejími a ten jednoduchý kontakt v ní vyvolal vlnu emocí.
Když vyzvedli Filípka, byla klidnější, než čekala. Přivinula ho k sobě, ale pak udělala něco, co by ještě před pár hodinami neudělala, předala ho Vaškovi, aby ho také pozdravil.
Té noci přestěhovali Filípkovu postýlku vedle jejich postele. Byl to malý krok, ale důležitý.
„Malý krok pro človíčka,“ zašeptala směrem k Vaškovi.
„Velký skok pro rodiče,“ odpověděl a objal ji kolem ramen.
Pravidelná sobotní odpoledne s Vaškem se stala tradicí. S každým takovým výletem se Jarka cítila silnější a Vašek klidnější. Žádné svírání telefonu v ruce, myšlenky jen u Filípka. A postýlka? Ta se každý týden posouvala o kousek dál, až jednoho dne zakotvila tam, kde na ni od začátku čekalo místo. V dětském pokojíčku.
