Článek
Vzpomínáte si na ten pohled, když jste jako děti viděli maminku nandávat hejbající se sulc? „Fuj, zase ten hnus,“ říkali jsme si a radši sáhli po jelítku, jitrnici nebo tlačence.
Dneska, když si ho připravím sama, musím se usmát. Protože sulc vlastně není žádná odporná želatina, ale svým způsobem poklad pro naše klouby. A když vidím v obchodech ty průmyslové varianty, vzpomenu si na babičku, jak celé dopoledne stála u plotny a míchala všechny ty dobroty ze zabíjačky. Ten výsledek? To byla úplně jiná liga.
Je to jedna z těch věcí, které prostě nejdou uspěchat. Nemůžete to hodit do hrnce a za pět minut mít hotovo. Sulc si žádá čas, trpělivost a hlavně poctivé ingredience. A přesně tohle naše babičky věděly. Jak strašně mi ta doba chybí.
Když se teď dívám na mámin starý sešit s receptem, vidím tam víc než jen seznam ingrediencí. Vidím tam sobotní dopoledne, kdy celý dům voněl vývarem, a babičku, jak kontroluje, jestli je maso už měkké. Vidím tátův spokojený obličej, když si k tomu nalil pivo a řekl: „To je žrádlo!“ A upatlaná pusa mluvila sama o sobě.
A víte co? Měl pravdu. Sulc není jen tak nějaká pochoutka na neděli. Zvlášť když víte, že jste si ho udělali sami, bez chemie, bez éček, prostě poctivě. Jde zážitek z tohoto jídla povýšit? Rozhodně! Stačí si k tomu upéct vlastní chléb.
Není to zvláštní, jak postupem času přijdeme na to, že ty domácí věci, co pro nás dělaly naše mámy, babičky a tety, byly poklad? A když si je teď uvaříme, říkáme si, jak jsme byli hloupí, že jsme nad tím ofrňovali nos. Teď by se toho člověk „užral“.
Stačí k tomu plátek čerstvého chleba, možná trochu nakládaných cibulek, a člověk se cítí jako v ráji. Je v tom něco, co ty kupované verze prostě nemají – chuť po domově, vzpomínky na babičku a podzimní práci kolem hospodářství.
Takže až budete mít zase chuť na něco pořádného, zkuste si ho udělat taky. Recept s postupem najdete na mém blogu.
Není to jen jídlo, ale kousek vzpomínek na talíři. A ty si zaslouží udržet naživu.
