Článek
Vendula žila přesně tak, jak se od ženy její generace očekávalo. Po škole si našla Adama, hodného venkovského chlapce, a brzy porodila první dceru. Tím vstoupila do éry mateřství, která měla zásadně ovlivnit celý její život.
O rok později přibyl chlapeček, který se sice narodil předčasně, ale i tak z něj vyrostl statný mladý muž s otcovou houževnatostí a matčiným smyslem pro spravedlnost. Po několika letech se narodila holčička, která jí byla povahově nejvíce podobná, temperamentní, svéhlavá, ale s velkým srdcem.
Soužití s Adamem nebylo vždy jednoduché. Když ho poznala, byl to hodný a pracovitý kluk, tak trochu šprýmař, ale se srdcem na dlani. Jeho smích zněl vesnicí jako zvon a jeho pracovitost mu vysloužila respekt u sousedů. Pocházel z velké rodiny, měl šest sourozenců, což v té době nebylo nic neobvyklého, stejně jako u nich, kde bylo běžné mít právě tři děti.
Adam vyrostl v prostředí, kde každý znal své místo a povinnosti. Vendula byla svérázná, ale jako matka vynikala. Ne proto, že by skvěle vařila, s tím zápasila často a její děti si pamatovaly spálené koláče a přesolené polévky, ale proto, že je podporovala ve všem, co je bavilo. Když syn projevil zájem o fotbal, stála v dešti na každém zápase. Když starší dcera chtěla hrát na klavír, sehnala jí učitele. A když nejmladší holčička malovala, obdivovala každý její obrázek, jako by to bylo umělecké dílo.
Adam byl jiný, typický venkovský chlapec pracující na statku, který později převzal po svém otci. Pro něj byly priority jasné, dobré jídlo a fungující domácnost, když přišel unavený z pole. Venduliny zájmy o kulturu, knihy a tanec považoval za marnotratnost a zbytečné rozhazování. Právě tyto rozdílné pohledy na život vyvolávaly jejich časté konflikty, které se rozléhaly celým domem.
Sousedé říkali, že jsou jako Italové, vášniví, hluční a temperamentní. Drbny roznášely, že po sobě házejí talíře a Vendula tak má neustále nové nádobí. Tyto historky kolující vesnicí byly napůl pravdivé, talíře sice nelétaly vzduchem, ale křik a třískání dveřmi nebyly výjimkou.
Roky plynuly a propast mezi partnery se prohlubovala jako neviditelná trhlina, která se jen rozšiřuje s každým dalším otřesem. Adam toužil po klidu, pivu a jídle, chtěl jen, aby vše šlo ve vyjetých kolejích jako u jeho rodičů. Vendula naopak snila o zábavách, cestách a dobrodružstvích, které jí manželství odepřelo. Zatímco on přicházel z pole a usínal u televize, ona tajně četla romány a představovala si jiný život.
Když děti vyrostly a odešly z domu, rozhodla se Vendula po dvaceti letech manželství požádat o rozvod. V jejich rozvětvené rodině byli prvním párem, který se rozvedl, takže se o tom dlouho diskutovalo na rodinných oslavách, svatbách i pohřbech. Starší generace nechápala, proč po tolika letech spolu už nechtějí zůstat, mladší ji obdivovala za odvahu začít znovu.
Vendula však štěstí v nově nabyté svobodě nenalezla. Cítila se osaměle a zranitelně ve světě, který se za ty desítky let změnil k nepoznání. Na jedné sešlosti ji oslovili podivní lidé, kteří mluvili o duchovním probuzení a nových začátcích. Jejich slova zněla jako odpověď na všechny její otázky a pochybnosti. Jako by ji uhranuli svými sliby lásky a přijetí.
Náhle, bez varování, Vendula zmizela. Telefon měla vypnutý, nikomu se neozvala. Děti i Adam se o ni strachovali, obvolávali nemocnice a ptali se přátel. Těsně před nahlášením jejího zmizení na policii poslala dětem SMS, že bude několik měsíců pryč, protože si potřebuje vyčistit hlavu a najít nový směr v životě. Prosila, aby ji nehledali.
Pravda byla mnohem temnější, než si kdokoliv dokázal představit. Zmanipuloval ji charismatický muž ze sekty, která novým členům slibovala duchovní osvícení výměnou za materiální oběti. Vendula jim postupně dala veškerý majetek i celoživotní úspory, změnila si jméno na „Světlana“ a přestěhovala se do komunity daleko od míst, kde žila celý život.
Když se po více než roce konečně ozvala svým dětem, stala se z ní pouhá loutka s prázdným pohledem. Opakovala naučené fráze a lovila další duše pro sektu mezi svými bývalými přáteli a vzdálenými příbuznými.
Ztratila všechno a všechny, kteří jí byli kdysi blízcí, zaměnila skutečnou rodinu za falešný pocit sounáležitosti a přijetí, který se rozplynul, jakmile už neměla co nabídnout. Její příběh se stal varovným mementem pro celou vesnici i rodinu o křehkosti lidské duše a nebezpečí, které číhá na ty, kdo zoufale hledají lásku a smysl v nesprávných místech.
„Světlana“ se postupně snaží vrátit zpět k rodině, ale začlenění je těžké. Vnučky a vnuci ji vnímají jako cizí osobu a ona trpí ještě víc.
