Článek
Bydlím v těsné blízkosti základní školy i mateřské školky, a nemohu si nevšimnout jednoho znepokojivého trendu rodičů. Přijíždějí autem i na vzdálenosti, které by zvládlo přejít i batole. Právě včera jsem byla svědkem scény, která dokonale ilustruje tento nešvar.
Maminka v SUV zastavila přímo před školou
Z budovy vyšla asi desetiletá holčička, nasedla do auta, a šup domů. Následovala jsem stejným směrem během své cesty do obchodu a s údivem zjistila, že auto zaparkovalo pouhých 60 metrů od školy před jejich domem. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Opravdu mělo smysl startovat motor kvůli takové vzdálenosti?
Doufám, že maminka jen využila situace, že jela okolo. Ale i v takovém případě by mi dávalo větší smysl zajet rovnou domů, zaparkovat a pro dítě dojít pěšky. Na konci pracovního dne by taková krátká procházka byla spíše příjemným osvěžením než břemenem. A hlavně se v té ulici parkuje špatně právě kvůli rodičům, kteří čekají na děti.
Jde spíš o lenost nebo přehnanou péči?
Odpověď je pravděpodobně kombinace obojího. Přehnaná péče se projevuje v neustálém dozoru a snaze ochránit dítě před sebemenším rizikem. Lenost pak v neochotě vystoupit z auta, projít se a dát si těch pár extra kroků. Ve výsledku jde o toxickou směsici, kdy se pod rouškou starostlivosti skrývá obyčejné pohodlí dospělých na úkor dětí.
Děti jsou ochuzeny o základní pohyb, samostatnost a schopnost orientovat se v okolí svého bydliště. A to v době, kdy děti trpí nedostatkem pohybu více než kdy dříve. Těch pár kroků ze školy domů není jen prospěšných pro jejich zdraví – je to také příležitost, kdy jim jako rodiče můžeme dát cenný vzor. Když jdeme pěšky, místo abychom je vezli v autě, ukazujeme jim, že pohyb je přirozenou součástí života.
Když desetiletému dítěti nedůvěřujeme natolik, že by zvládlo ujít 60 metrů domů, vysíláme mu tím jasný signál o světě jako nebezpečném místě. Přitom právě krátké procházky po škole jsou ideální příležitostí pro děti vstřebat zážitky z vyučování, nadýchat se čerstvého vzduchu a přirozeně se rozloučit se školním stresem. Je to také čas, kdy se mohou potkat s kamarády mimo školní lavice a rozvíjet sociální dovednosti.
Namísto toho učíme děti, že i nejkratší vzdálenost je třeba překonat pomocí motoru, a přispíváme tak k jejich budoucí závislosti na automobilech. A co víc, přeplněná parkoviště před školami vytvářejí chaotické a potenciálně nebezpečné prostředí pro ty děti, které přece jen chodí pěšky.
Vyzvedávali vás vždy rodiče?
Možná je čas se zamyslet, jestli tato směs přehnané ochrany a pohodlnosti skutečně dělá našim dětem skvělou službu. Vzpomeňte si na své dětství, kdo se těšil do školy? A kdo na přestávky nebo pokec s kamarády po škole? Nejhezčí zážitky mám díky volnosti od rodičů, protože jsem domů chodila s kamarády ze školy.
Malé každodenní výzvy a společné chvíle strávené s kamarády jsou tím, co z nich vychovává sebevědomé a zdravé jedince. A ty ve společnosti potřebujeme jako sůl.
