Článek
Natálka sedí v restauraci a pozoruje své kamarádky, které se hlasitě baví na oslavě narozenin jedné z nich. Klára slaví třicítku a téma rozhovoru se jako obvykle stočilo k plánování rodiny. „Nejdřív kariéra, pak cestování, a pak teprve děti,“ prohlašuje sebejistě Petra, která právě povýšila. „Já s Tomášem to necháváme otevřené, možná za pět let,“ přidává se oslavenkyně. Všechny souhlasně přikyvují. Natálka mlčí.
Je jí 34 let a poslední dobou se jí stále častěji vrací stejná myšlenka, kterou si netroufá vyslovit nahlas. Obává se, že by ji nikdo nepochopil.
Vzpomínka, která ji pronásleduje
Bylo jí 26 let, když její táta náhle zemřel. Infarktu v 58 letech neunikl, přestože sportoval a žil zdravě. Natálka si pamatuje tu zdrcující bolest, když si uvědomila, že už nikdy nepřijde na její promoci, neuvidí ji ve svatebních šatech, nepozná její děti. Všechny ty budoucí momenty, které si s ním představovala, se rozplynuly během jediného telefonátu.
Táta měl Natálku ve 32 letech, což bylo tehdy docela běžné. I tak spolu měli jen 26 let. Někdy přemýšlí, kolik času by spolu měli, kdyby byl o deset let starší, když se narodila. Možná jen 16 let? Možná méně?
Otázka, kterou si nikdo neklade
Když Natálka poslouchá své kamarádky, jak s lehkostí plánují mateřství až k čtyřicítce, nemůže si pomoct a přemýšlí: Uvědomují si, co to může znamenat pro jejich děti?
Je jí jasné, že každá žena má právo rozhodovat o svém těle a životě. Chápe, že existují kariérní, finanční i osobní důvody pro odklad mateřství. Sama je součástí generace, která má mnohem více možností než jejich matky.
Ale přesto, nikdy neslyšela nikoho z vrstevnic vyslovit nahlas obavu: „Co když budu mít děti pozdě a nebudu s nimi dostatečně dlouho?“
Matematika života
Je to jednoduchá matematika, myslí si Natálka. Průměrný věk dožití žen v Česku je kolem 82 let. Když bude mít dítě ve 40 a dožije se průměrného věku, jejímu dítěti bude 42 let, když zemře. To znamená, že možná neuvidí vnoučata vyrůstat. Zemře, když budou její děti v nejproduktivnějším věku, zatížené vlastními rodinami a kariérami.
A to počítá s průměrným věkem dožití. Co když bude mít smůlu jako její táta?
Ztratit rodiče ve 26 letech ji hluboce poznamenalo. Stále se s tím vyrovnává. Nedokáže si představit, že by stejnou bolest vědomě plánovala pro své vlastní děti.
Je to sobecké?
Natálka se ptá sama sebe, zda není sobecké odkládat mateřství kvůli kariéře, cestování nebo osobnímu pohodlí, když tím potenciálně zkracuje čas, který se svými dětmi stráví.
Nechce nikoho soudit. Každý má své důvody a každý dělá nejlepší rozhodnutí, jakého je v danou chvíli schopen. Ale přála by si, aby se o této stránce pozdního rodičovství mluvilo otevřeněji.
Její kamarádky hovoří o výhodách pozdního mateřství: finanční stabilita, kariérní jistota, životní zkušenosti. To všechno jsou platné argumenty. Ale nikdy nemluví o tom, co to může znamenat pro jejich děti za třicet, čtyřicet let.
Natálčino dilema
Nedávno se s ní podělila kolegyně Jana o nepříjemnou zkušenost, která Natálku zasáhla. Jana, které je téměř padesát, vzala svou desetiletou dceru na focení. Fotografka je přivítala slovy: „Tak babička s vnučkou přišly.“ Ta nevinná záměna Janě zlomila srdce. Večer to vyprávěla u vína a smála se tomu, ale Natálka viděla v jejích očích smutek.
Ve 34 letech cítí Natálka rostoucí biologické hodiny. Ne proto, že by ji společnost tlačila do mateřské role, ale proto, že si uvědomuje, jak vzácný a omezený je čas.
Když si představuje své budoucí dítě, vždy myslí na to, kolik let společného života jim bude dopřáno. Chce tu být, až bude potřebovat radu při výběru vysoké školy. Chce tu být, až bude plánovat svatbu nebo řešit první velkou životní krizi. Chce poznat svá vnoučata.
A ano, ví, že zdraví a délka života nejsou zaručeny ani ve 25, ani ve 40. Ale pravděpodobnost znamená hodně. A ona chce tu pravděpodobnost naklonit ve prospěch delšího času se svými dětmi.
Tiché dilema
Tohle všechno si Natálka nechává pro sebe, když sedí s kamarádkami u kávy. Bojí se vyslovit své pochybnosti, aby nebyla označena za konzervativní nebo odsuzující. Vždyť každá žena má své důvody a své okolnosti.
Ale v duchu si přeje, aby její generace otevřeněji mluvila o všech aspektech pozdního rodičovství, i o těch méně příjemných. Aby zvážila nejen výhody čekání, ale i potenciální cenu, kterou za to mohou zaplatit jejich děti.
A tak tuto úvahu Natálka končí otázkou, kterou si pokládá stále častěji: Je načasování rodičovství jen o nás, nebo také o nich?
