Článek
„Jestli nepřestanete zlobit, přijde si pro vás čert!“ Tato věta, která dnes mnohým moderním rodičům způsobuje mdloby, byla v mém dětství naprosto běžná. A víte co? Nejen že jsem přežila, ale dokonce si troufám tvrdit, že mě to posílilo.
Nedávno jsem na jedné sociální síti narazila na příspěvek mladé matky, která se rozohňovala nad „traumatizujícím“ strašením dětí. Přirovnávala to k situaci, jako kdyby nás někdo nutil otevřít dveře, za kterými číhá sériový vrah.
Kdyby si aspoň uvědomila, že pokud dítě bude vyrůstat v tom, že všichni jsou na sebe hodní, tak ho právě to může nahnat do náruče zločince. Její absurdní přirovnání mě přimělo zamyslet se nad tím, jak daleko jsme zašli v ochraně dětí před jakýmkoliv nepříjemným pocitem.
Byla jsem jedním ze tří dětí, věřím tomu, že uhlídat tři malá tornáda bylo pro rodiče občas nadlidským výkonem. Když jsme se sourozenci rozebírali tátovo staré hodinky nebo plánovali sabotáž na dědu, musela v nich vařit voda, ale udrželi se.
Občasná zmínka o bubácích a čertech byla jednoduchá cesta k tomu, abychom se srovnali. Když to nezabralo, stačilo vzít do ruky vařečku a prohlásit: „Že já na vás půjdu!“ a byl klid.
Neměli jsme z toho žádné trauma. Ba naopak se dnes směju situacím, kdy jsem se schovávala pod peřinu, aby mě bubák nenašel. Protože jsem měla špatné svědomí, věděla jsem, že jsem ten den dost zlobila. A jak jsme poctivě před příchodem Mikuláše trénovali básničky! Protože jsme věřili, že nás to může zachránit před peklem.
Tyto momenty strachu byly vždy následovány úlevou a často i smíchem – když čert odešel a my zjistili, že jsme přežili další rok, bylo na čase vymyslet další vylomeninu.
Pravda je taková, že strach v přiměřené dávce učí děti důležitým dovednostem. Učí je rozpoznávat riziko, vyhodnocovat situace a především to, jak překonávat překážky. Když dítě nikdy nezažije strach v bezpečném prostředí domova, jak se má naučit s ním pracovat v reálném světě?
Současný trend „bezpečné výchovy“ často zaměňuje skutečné psychické týrání s běžnými výchovnými postupy, které lidstvo používá po staletí. A co si budeme, polednice byla o dost horší strašidlo než obyčejný čert. Existuje propastný rozdíl mezi tím, když dítěti řeknete „přijde si pro tebe čert, pokud si neuklidíš hračky“ a skutečným emocionálním zneužíváním, které se bohužel v některých rodinách děje.
Navíc „strašidelné“ prvky nejsou jen o strachu, ale jsou také o naději a odměně. Čert nikdy nechodí sám, přijde s ním i Mikuláš a anděl. Učíme tak děti, že i když existuje trest za špatné chování, vždy existuje i odměna za to dobré.
Pozoruji některé vrstevníky synovce, kteří vyrůstali v „ochranitelské bublině“ bez hranic a strachu, a vidím, jak těžce nesou každodenní překážky dospělého života. První neúspěch v práci, rozchod, odmítnutí, kritika – to vše jsou situace, které je paralyzují, protože se nikdy nenaučili, že strach lze překonat. A tak jsou často i v dospělosti u rodičů doma, je to přeci bezpečnější.
Já jsem za své dětství plné bubáků a čertů vděčná. Naučila jsem se, že strach je přirozený, ale přechodný. Že i když se bojím, mohu situaci zvládnout. Že po tmě vždy přijde světlo, a po čertovi Mikuláš s andělem.
Takže až budete příště váhat, zda vašemu dítěti říct, že nepořádné děti navštěvuje čert, vzpomeňte si, že mu možná dáváte cennou lekci. Bude mít schopnost se vyrovnat se strachem v bezpečném prostředí domova. Protože reálný svět nebude nikdy bez strachu, překážek a výzev, bohužel se mění k horšímu a je zapotřebí umět poznat zlo.
A co si myslíte vy? Patří podle vás tradiční strašení do moderní výchovy, nebo je lepší děti před veškerým strachem chránit? Jaké jsou vaše zkušenosti?
