Článek
Nepamatuji si ani na strašení ze svého dětství. Jsem nejstarší ze tří dětí, mám tři dospělé děti a pět vnoučat. U nás se nikdy nestrašilo. Na trauma ze strašení upozorňují i psychologové.
Děti se obecně bojí tmy. Když jsou u nás vnoučata na prázdninách, spíme v patře, kde jsou ložnice, a to už několik let. Zatímco vnuk už je nahoře dávno, jeho o dva roky starší sestra i v deseti letech na mě vždy čeká, až půjdu s ní. „Babi, já se bojím. A čeho se bojíš? Já nevím, té tmy. Ale je tam přece rozsvíceno…“
Dcera děti také nikdy nestrašila, přesto si přinesly do života různé strachy, ostatně jako téměř každý z nás. Naše nejmladší vnučka je ještě malinká. Když se narodila, byl už v domácnosti pes, kterého teprve teď dorůstá velikostí. Psa miluje a neustále jej hladí a pusinkuje, přesto nechtěla několik prvních měsíců sáhnout na plyšáky, bála se jejich srsti.
Psů se nebojí, ale bojí se mnohem menších kočiček, králíčků a morčat, která se porůznu v domácnostech naší velké rodiny vyskytují. Nemá žádné negativní zkušenosti, přesto má nevysvětlitelný strach To jen pár příkladů pro ilustraci.
A rozhodně si nemyslím, že vyvolávání strachu v dětech je posiluje do budoucna, některé právě naopak. Každý jsme originál, každý máme jiné předpoklady, se kterými jsme přišli na svět. Nedá se tedy zevšeobecňovat. Co jednoho nemusí poznamenat, dalších deset může.
výstava strašidel
Vždy jsem se vyhýbala strašení typu „přijde pro tebe čert, támhle je strašidlo“ apod. Vystačila jsem si s vyhrůžkami typu „přestaňte zlobit nebo nebudu číst pohádku, nepojedeme na výlet, nepůjdeme na zmrzlinu“ apod. A tohle funguje i na vnoučata. Když už byly naše děti v pubertě, vyhrožovala jsem, že pokud si neuklidí ten příšerný binec v pokoji, vyházím všechno z okna. Jednou unavená z práce a všude příšerný bordel od velkých dětí jsem výhrůžku dotáhla do konce a dcera na mě volala: „mami, mám tam školní časopis, na kterém pracuju“. Šly si vše sbírat před dům na trávu, naštěstí nebyl žádný vítr. Jsem jen člověk, který chybuje ne kvůli dětem, ale kvůli svojí aktuální nepohodě, kdy se přestane ovládat.
Domů k nám přišla „mikulášská“ trojka, až si to děti samy přály, jinak jsme chodili na mikulášské besídky. Myslím si, že vyvolávání strachu v dětech naopak snižuje jejich sebevědomí, důvěru v rodiče a citlivým jedincům může způsobit trauma či úzkost do konce života.
Jak jsem psala už na úvod, nejsem mladá matka, ale co se týká strašení dětí, naprosto s nimi souhlasím. Naše tři děti si vedou v životě moc dobře, vystudovaly, jsou hodně úspěšné v profesi, kterou si vybraly, jsou sebevědomé, mají odvahu problémy řešit, a ne se jim vyhýbat. Naše nestrašení je do života nijak nepoznamenalo.
Strašíte své děti čertem? Podle psychologů děláte velkou chybu. Ať už je to čert, hejkal nebo polednice, strach, který v dítěti vyvoláte, může mít nedozírné následky. Vyhrožování nadpřirozenými bytostmi nebo hláškou „Počkej, až přijde táta“, se dá přirovnat k fyzickému trestání, jen s tím rozdílem, že trestáte duši dítěte.
Strašením je vyvíjen obrovský tlak na psychiku dětí, mají nekonečnou fantazii a v jejich světě může být skutečné všechno. Následkem přehnaného strašení může být dítě docela nesamostatné a výjimkou není ani problém začlenění do kolektivu, následné poruchy chování, nebo dokonce noční pomočování. To říkají psychologové, kteří mají zkušenosti a s takovými případy se setkávají.
