Článek
Těch sedm měsíců bylo pro rodinu peklem. Nekonečným, vleklým utrpením, které nás všechny poznamenalo. Náhlá, zákeřná nemoc se zakousla do našeho táty a postupně ho stravovala, den za dnem.
Každé ráno jsme se budili s tísnivou myšlenkou, že tento den může být poslední. Každá noc byla plná úzkosti a mlčenlivých modliteb. Věděli jsme, že konec je nevyhnutelný, jen jsme netušili, kdy udeří. Tohle mučivé čekání bylo samo o sobě těžší než jakýkoliv pohřeb.
A právě v jednom z těch ztichlých, bolavých večerů, kdy už táta sotva šeptal, pronesl svá poslední, naléhavá slova: „Prosím vás, nic velkého. Bez náboženských symbolů, žádná hostina. Jen obřad.“ Věděl, že se blíží konec, a myslel na nás. Na naše utrpení, na naše finance, na naši budoucnost. Chtěl nám usnadnit cestu dál, bez tíhy okázalého loučení.
My, jeho děti, jsme přikývly se slzami v očích
Rozuměli jsme. Celé měsíce jsme viděli jeho boj, jeho vyčerpání. Nechtěl pro nás další zátěž. Chtěl klidné rozloučení, které by nezpůsobilo víc bolesti a finančních starostí, než už tak náročná nemoc přinesla. Byli jsme přesvědčeni, že ctíme jeho vůli.
A tak jsme udělali, co si přál. Jen skromný obřad, v tichosti a s nejbližšími. Žádný drahý smuteční vůz, žádná okázalá hostina plná jídla a pití pro desítky lidí. Jen pár slov, vzpomínky a naše tiché slzy v doprovodu jeho milovaných písní. Bylo to to nejintimnější a nejupřímnější rozloučení, jaké jsme si dokázali představit. To, co by si přál on. Byl to první obřad v rodině bez přítomnosti církve, asi to jeho sourozence štvalo.
Nesnesitelné pomluvy ze strany sourozenců otce
Jenže ne všichni to pochopili. Tatínkovi sourozenci, strýcové a tety, ty, pro které byly tradice a vnější okázalost důležitější než cit a skutečná vůle zesnulého, to viděli úplně jinak. Pro ně to nebyla úcta k bratrovi. Pro ně to bylo osobní urážka.
„Vy jste šetřili! Na něm! To jste se vyznamenali! Chtěli jste jen ušetřit peníze na jídle a pití! My jsme měli právo se s ním důstojně rozloučit, s hostinou, jak se patří!“ ječela teta na parkovišti po smutečním obřadu. Její slova byla jako rány. Nechápali, že pro nás bylo důležité splnit tátovo poslední přání, ne uspořádat bezplatný raut pro příbuzné a vyžírky, které se vždy na takovou hostinu přimotají. Viděli jen to, že jim byla odepřena příležitost se najíst a napít zadarmo na náš účet a na úkor otcova posledního přání.
Jejich hněv byl hmatatelný, jejich oči plné zášti
Obviňovali nás z lakoty, z nedostatku úcty. Bylo jim jedno, že táta strávil měsíce v bolestech, že si přál klid. Viděli jen ušetřené peníze na hostině, které, jak si zřejmě mysleli, patřily jim, nebo minimálně měly být investovány do jejich pohodlí. Pro ně to nebyl smutek, ale zklamání z promarněné příležitosti se najíst a opít.
Nesouhlas, který trvá dodnes
Od té doby je mezi námi propast, která se s léty jen prohlubuje. Jejich zášť nezmizela. Ani po tolika letech. Pro ně jsme stále ti, co „ušetřili“ na pohřbu, ti, co jim odepřeli velkolepou smuteční hostinu. Nerozuměli, že náš otec si nade vše cenil svobody, jednoduchosti a naší budoucnosti, ne prázdných rituálů.
A tak žijeme s klidnou vzpomínkou na tátu, který nám dal život a který nám i ve svém odchodu ukázal cestu. A s hořkou pachutí nepochopení a odsouzení od těch, kteří by nám měli být oporou. Ale víme, že jsme udělali, co bylo správné. Pro něj. A to je pro nás to jediné, na čem skutečně záleží.
Co si myslíte vy? Měly by tradice a očekávání rodiny převážit nad posledním přáním umírajícího, nebo je úcta k individuální vůli důležitější?
