Článek
Smrt vždy zasáhne ve špatnou chvíli. I když tušíte, že přijde, pořád doufáte, že to bude jinak. Ale řešit smrt o Vánocích? To je opravdu peklo, které nás zasáhlo dva roky po sobě. Nejdříve umřela babička, která se dožila krásného věku. Měla velmi silný vztah s naším tatínkem, který byl její prvorozený. Netušili jsme, že si ho do roka vezme k sobě.
Po půl roce od její smrti náš táta vážně onemocněl. Bohužel mu nebylo pomoci a i on nás opustil během dalších Vánoc. Rozhodli jsme se s mámou, že ho pochováme až na jaře. Chtěli jsme mu připravit důstojné místo posledního odpočinku, kde bude mít krásný výhled a klid. A ještě ho mít chvilku doma a smířit se s jeho odchodem.
Místnost, kde stála jeho urna, začala mít zvláštní atmosféru. Dveře se samy otevíraly, i když jsme je pečlivě zavírali. Zpočátku jsme tomu nevěnovali velkou pozornost, žijeme ve starém domě. Mohlo za tím být cokoliv, praskající trámy, pohyb vzduchu, náš kocour. Jenže těch zvláštních momentů přibývalo čím dál více, hlavně těsně před uložením urny na hřbitov. Zjevil se nám i ve snech, asi nechtěl pryč.
Po půl roce za mnou přišla rozhozená mamka s tím, že jí chodí jedna SMS za druhou. Nic divného, říkáte si. Jenže SMS byly od táty. Z jeho telefonního čísla, které nikdo nezrušil, přišlo několik zpráv. „Jedu vyzvednout holky na nádraží.“, „Za chvilku jsem doma.“ a další. Jenže on byl už měsíce pryč, nedávno jsme ho pochovali.
Ihned jsme kontaktovali telefonního operátora. Mladá operátorka zněla bezradně a nejistě. Možná si myslela, že lžeme. Ale pak to sama viděla v systému. „To není možné,“ opakovala několikrát. „Systém by neměl něco takového dovolit.“ Pak chvíli mlčela. Nakonec jen dodala, že to nedokáže vysvětlit. Upřesnila, že všechny ty SMS byly z minulosti. Z nějakého důvodu se to odeslalo znovu. Čert ví, co to spustilo, ale bylo nám hrozně.
S tátou nikdy nebyla nuda. Vždycky si z nás dělal legraci, a jak se zdá, nepřestane ani po smrti. Sotva přijdu k jeho hrobu, zvedne se lehký vítr a svíčka mi nejde zapálit – plamen zhasne, i když se zdá, že nefouká. Ale když to zkusí manžel, který tátu bohužel nepoznal, svíčka chytne hned napoprvé. No jasně, to by mu bylo podobné.
Jsou momenty, kdy nevíme, co je realita a co jen projekce našeho zármutku. Třeba se s tím takhle vyrovnává naše podvědomí. Smrt možná není jen konec, možná je to tenká hranice, kterou občas někdo dokáže překročit. Třeba náš táta.
Nevíme, jestli nám táta chtěl něco sdělit, nebo jestli šlo jen o podivnou souhru náhod. Do teď si říkáme, jestli nechtěl odpočívat někde jinde. Protože se ozval v okamžiku plánovaného uložení na hřbitově a po něm.
Smrt v rodině je vždy náročná. Každý člen se s ní musí vyrovnat po svém a trvá to. Ale až jednou dojdete do bodu, že máte smutek za sebou, rádi vzpomínáte na všechny ty hezké okamžiky. Škoda jen, že někdy na ty hezké okamžiky nevzpomínáme dříve, dokud jsme ještě všichni spolu.
