Článek
Karolína stanula na letišti a rozhlédla se. Konečně, přes hloučky cestujících, zahlédla své rodiče. Mávali na ni s rozzářenými tvářemi plnými očekávání. Po osmi letech strávených v zahraničí se vracela domů, do Česka.
„Karolínko!“ vykřikla maminka a s úsměvem se k ní vrhla. Následovalo vřelé objetí, až měla Karolína pocit, že ji rodiče chtějí umačkat radostí.
„Ježiš, jsem tak ráda, že vás vidím,“ vydechla Karolína s lehkým přízvukem, který prozrazoval dlouhé roky v anglicky mluvících zemích. Některá slova jí z úst plynula trochu kostrbatě, jako by si musela vybavovat jejich český ekvivalent.
Cestou autem do rodného města Karolína nadšeně vyprávěla o svých zážitcích. Nejprve o práci au pair v Anglii, později o animátorku v luxusních resortech na Kypru a v Řecku. Byla plná historek o cizích kulturách, o moři a o zahraničních přátelích.
„Ale nejvíc jsem se těšila na české jídlo,“ prohlásila s úsměvem v autě. „Nemůžu se dočkat knedlo vepřo zelo! A taky na naši krajinu. Ty kopce, lesy… v cizině jsem prostě je jiné.“
Rodiče si vyměnili pohled, v němž se zračilo lehké napětí, které Karolína ve svém nadšení přehlédla.
„A nemůžu se dočkat, až se zase vyspím ve svém pokoji,“ pokračovala s nostalgií v hlase. „Pamatujete, jak jsem měla nad postelí ty hvězdičky, co svítily ve tmě? Jsou tam ještě?“
Táta si odkašlal. „Karolínko, těšíme se, že u nás pár dní pobudeš, než si najdeš vlastní bydlení.“
„Vlastní bydlení?“ zasmála se Karolína nechápavě. „Já jsem myslela, že budu chvíli bydlet doma, než se rozkoukám, co a jak.“
Když dorazili k domu, Karolína s radostným očekáváním zamířila do patra, do svého milovaného pokojíčku. Otevřela dveře a její úsměv zamrzl. Místo růžových stěn spatřila bílou a modrou barvu. Místo její postele stál rozkládací gauč, činky a také posilovací stroje. V rohu se nacházel pracovní kout s velkým monitorem.
„Co to je?“ otočila se na rodiče, kteří nervózně postávali za ní.
„No, udělali jsme si z pokoje fitko a táta tady občas pracuje,“ vysvětlila maminka tiše.
„Fitko?!“ vyjekla Karolína nevěřícně. „A kde budu spát?“
„Tady, na rozkládacím gauči,“ řekl táta. „Je pohodlný, neboj.“
Karolínu zaplavila vlna rozhořčení. „To se vám opravdu moc stýskalo, když jste si hned udělali z mého pokoje fitko!“
„Hned?“ zamračil se táta. „Karolíno, byla jsi pryč osm let. Osm let! Každý rok jsi říkala, že možná přijedeš na Vánoce, a pak nic. Loni jsme se konečně rozhodli, že nemá smysl dál udržovat pokoj pro dceru, která se zjevně nikdy nevrátí.“
„Ale já jsem se přece vrátila! A teď nemám ani kam složit hlavu ve vlastním domě!“
Maminka si povzdechla. „Karolíno, je ti jednatřicet. Myslely jsme, že když se vrátíš do Česka, budeš chtít žít svůj vlastní život. Ne se nastěhovat zpátky do dětského pokoje jako puberťačka a zůstat v mama hotelu.“
„Neříkej mi, co mám chtít,“ odsekla Karolína, její přízvuk se s narůstajícím rozčilením prohluboval. „Dyť jste věděli, že se vracím! Mohli jste mi aspoň říct, že nemám kam jít!“
„Nemáš kam jít?“ zvýšil táta hlas. „Máš kde bydlet. U nás. Jen místo postele je tady rozkládací gauč. A věř mi, spí se na něm krásně. Už jsem tady vytuhnul několikrát.“ zasmál se táta, aby prolomil napětí.
„Nebo snad s námi chceš bydlet dlouhodobě?“ zeptala se máma nevěřícně. „V jednatřiceti? My tě podpoříme zlatíčko tak dlouho, jak bude třeba. Ale máme vlastní život a ty ho musíš mít taky.“
Karolína se s tichým vzlykem zhroutila na lavičku vedle běžeckého pásu. „Já jsem si jen myslela… prostě jsem čekala, že všechno bude jako dřív.“
„Nic není jako dřív, Kájo,“ řekl táta už smířlivějším tónem. „Ani ty, ani my. Čas plyne. Nemůžeš odejít na osm let a pak očekávat, že se svět zastaví, než se vrátíš.“
Karolína jen tiše vzlykala, neschopná přijmout, že její rodiče mají pravdu. V hlavě jí vířily výčitky za všechny ty roky, kdy dávala přednost dobrodružství v cizině před návštěvami domova. Teď ji dohnala tvrdá realita, už nebyla dítě a její návrat domů nemohl být návratem do minulosti.
Nakonec u rodičů pobyla pár týdnů, během kterých si pomalu zvykala na každodenní realitu. Brzy si našla práci i nové bydlení v Praze a s každým dalším dnem začínala vnímat, že její skutečné dobrodružství teprve začíná.
