Článek
Občas si myslíme, že někoho známe díky společným chvílím v kavárně, v práci, anebo na výletech. Ale co se stane, když překročíme práh jeho „skrytého“ domova? Mně se to kdysi stalo s přítelem a byl to velký šok.
Dlouho jsem čekala na pozvání k němu domů, vždy měl výmluvu, a tak jsme zůstávali u mě. Teď už chápu proč. Za dveřmi bytu se skrýval úplně jiný svět, klid který vyzařoval, tady rozhodně nebyl, ale chaos.
Už při vstupu do bytu mě udeřil do nosu silný zápach
Směs zatuchliny, moči a pachu zvířat. Nechápala jsem, že on sám ten zápach necítí, když byl byt tak silně zamořený. Asi si na to zvykl. Většina místností byla zavřená a bylo mi řečeno, že tam nemusím chodit, že vše obstará. Kdybych věděla, odkud mi to kafe nese, určitě bych se nenapila.
Když jsem nevěřícně koukala kolem sebe, došlo mu, že něco není v pořádku. Začal obhajovat to, v čem žije, a proč. V mé hlavě jen jelo, že žije dva různé životy. Jeden jako přátelský a společenský chlap, který miluje zvířata, a druhý jako ztracený samotář, který se nemá rád a silně se sebou bojuje.
Došlo mi, že má nějaký vleklý problém, přece v něčem takovém nemůže jen tak někdo žít dobrovolně. Znám spoustu mužů a nikdo z nich nežije jako on. Řekla jsem mu, že ten byt potřebuje ženskou ruku a že mu ráda pomůžu to dát dohromady. Nejdříve se zdráhal, pak ale velmi stroze řekl, že když to chci, tak mi ukáže kuchyň.
Skládka s hromadami špinavého nádobí
Nádobí se nemylo, nádobí se jen kupilo, a když došlo, koupilo se nové. Opravdu šílené. Do kuchyně ani nešlo úplně otevřít dveře, až tolik odpadků a věcí se tam válelo. Měla jsem chuť utéct, ale bylo mi ho líto. Tón jeho hlasu mi napověděl, že problém je hlubší. Realita mě zasáhla jako ledová sprcha.
Dvě hodiny jsme se probojovávali nepořádkem, abychom se dostali sotva metr od dveří. A ostatní místnosti byly to samé. V ložnici postel plná zvířat a zápachu. Tehdy mi došlo, že můj přítel žije v naprostém rozporu s tím, jak ho vidíme my ostatní.
Po pár hodinách úklidu jsem odjela domů. A nastalo ticho. Přestal odpovídat na zprávy, nechodil s naší partou již ven. Jako by fakt, že jsem viděla jeho realitu, narušil jeho fasádu. Můj pokus o pomoc se stal důvodem jeho zmizení.
Tato zkušenost mi otevřela oči
Uvědomila jsem si, jak snadno podlehneme dojmu z krátkých setkání. Někdy stačí jeden pohled za oponu, aby se vše změnilo. Ale také mi to něco dalo. Naučila jsem se být pozornější k varovným signálům a důvěřovat instinktům.
Někdy není vše tak růžové a někdy ani nejlepší vůle nestačí na problémy, které vyžadují profesionální pomoc a odhodlání ke změně.
